GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB

Title:Locika
Subject:OTHER LITERATURES Scarica il testo


GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Locika

Byli jednou muž a žena a ti si pøáli již dlouho marnì dítì, koneènì pøišla žena do nadìje, že milostivý Bùh jejich pøání vyplní. Ti lidé mìli u domu pøístavek a v nìm malé okénko a tím okýnkem bylo vidìt na líbeznou zahradu, kde krásné kvìtiny a byliny rostly, ale ta zahrada byla obehnána vysokou zdí a nikdo nemohl dovnitø vejíti, nebo patøila jedné èarodìjce, která velkou mocí vládla, a té se celý svìt bál.
Jednoho dne stála žena u okénka a dívala se do zahrady. Uvidìla záhon, na kterém rostla krásná locika, vypadala tak svìže a lákavì, že na ni dostala velkou chu A ta chu den ode dne rostla, že žena na nic jiného nemyslela, viditelnì hubla a chøadla. A muž se ji zeptal, co ji je a ona mu øekla o té velké chuti na locikový salát, která ji stravuje.
Muž vidìl, že jeho žena umøe, když ji lociku neobstará, tak pod rouškou tmy pøelezl zahradní zeï a v rychlosti utrhl hrst lociky a pøinesl ji své ženì. Ona si z ní udìlala ihned salát a s velkou radosti ho snìdla a hned se jí ulevilo. Ale protože jí ta locika tak chutnala, dalšího dne ještì trojnásobnì vìtší chu dostala a pokoje muži nedala, dokud po setmìní k zakázanému místu nevyrazil.
Ale sotva byl do zahrady vskoèil, velmi se polekal, nebo tam stála èarodìjka s pohledem zuøivým mu do zlodìjù slípat zaèala. On se bránil, že jen kvùli své ženì to èinil, tak ona mu pravila, že jemu milost dá, ale že to dítì, co se narodí, jí náležet bude,že ona se jako jeho matka o nìj postará. Co mohl ubohý èinit, než souhlasit. A opravdu, když na ženu pøišla tìžká hodinka, ihned se objevila èarodìjka a dítì, které Locikou pojmenovala, odnesla pryè.
Locika byla to nejkrásnìjší dítì pod sluncem. Když ji bylo dvanáct let, zavøela ji èarodìjka do vysoké vìže, která stála v hlubokém lese a žádné schody ani žádné dveøe nemìla, jen nahoøe okénko. Když chtìla èarodìjka za Locikou do vìže, zavolala na ní a dívka si své copy odvázala, za okenní skobu upevnila a pak krásné zlaté vlasy dvacet loktù zdéli tím okýnkem prostrèila a dolù pustila, aby èarodìjka po nich vyšplhala.
Za pár let se událo, že královský syn, který jel tím lesem, až k vìži zabloudil. Tu uslyšel krásný zpìv až srdce usedalo. To Locika si zpìvem dlouhý èas samoty krátila a její sladký hlásek se nesl z vìže dolù. Princ chtìl na vìž vystoupat, ale žádné dveøe nenašel. Tak odjel domù. Ale ten zpìv mu srdce oèaroval tak mocnì, že každý den k vìži pøijíždìl a poslouchal.
Jednou, když za stromem stál skryt, uvidìl, jak èarodìjka pøijela a slyšel její zavolání, na jež se snesl dolù z okna vìže cop zlatých vlasù a princ pochopil, že to je onen žebøík, po kterém se lze nahoru dostat. A následujícího dne, když se stmívat zaèalo, pøijel k vìži a na dívku zavolal a brzy i jemu zlatý cop pøiletìl v ústrety. .
Zpoèátku se Locika velmi podìsila, když se nahoøe objevil muž, nebo ještì žádného nebyla vidìla. Ale princ k ní tak mile promlouval a vyprávìl jí o jejím zpìvu, kterým si jeho srdce získala, že klid žádný od té doby nemá a že jí vidìt musel. Tu Locika svùj strach ztratila a když se jí vroucnì ptal, zda se chce jeho ženou státi, a ona vidìla, že je mladý a krásný , tu si byla pomyslila, že on ji možná více než èarodìjka miluje a svou ruku do jeho vložila a jeho ženou se stala. A pak mu pravila, že s ním rada odejde, že však neví, jak odtud by se oba dostali, že má každý veèer kus hedvábného provazu pøinésti a ona z nìj žebøík splete a ten ji k cestì ven pomùže. A tak se byli domluvili, že každý veèer za ní princ jezdit bude, nebo ve dne ji èarodìjka navštìvuje.A tak se stalo.
Èarodìjka nic netušila a bylo by to tak dále bylo, kdyby jednou Locika nebyla si posteskla, že podivné je, že když ji nahoru vytahuje, velmi tìžká sejí zdá, kdežto princ je lehký jako pírko a nahoøe je za okamžik.Tu se èarodìjka velmi rozhnìvala, když vše pochopila, nebo Lociku pøed celým svìtem uchránit chtìla a ona ji tak obelhala.
Ve velikém vzteku popadla Lociku za vlasy, zle s ni nìkolikrát zatøásla, pak si její copy kolem ruky omotala a nùžkami je ustøihla. A nebohou Lociku do pouštì pøenesla a tam ji nemilosrdnì v bídì a náøku zanechala.
Ten samý den, kdy byla Locika ztracena, povìsila èarodìjka ustøižené vlasy za okenní skobu a dolu spustila, když byl princ jako každý veèer pøijel a zavolal. Princ vystoupal nahoru, ale nevidìl tam svou milovanou Lociku ale rozlícenou èarodìjku, jak se mu potmìšile smìje, že ptáèek v hnízdì není, nebo ho koèka rozškubala a teï i jemu stejná koèka oèi vyškrábe, že pro nìj je Locika navždy ztracená, že už ji nikdy nespatøí.
Princ se pln bolesti a zoufalství vrhl z vìže dolù, ale nezabil se, jen trnité køoví mu oèi rozbodalo a on slepý bloudil po svìtì. Živil se lesními plody a koøínky, putoval divoèinou a plakal nad ztrátou své milované ženy. Koneènì se po roce putování dostal na pouš, kde zatím Locika s dvojèaty, která se jí byla mezitím narodila, bídnì žila. Uslyšel její hlas a ten mu povìdomý pøipadnul. Až pøišel k Locice a ona ho poznala a vrhla se mu kolem krku a plakala. Ty slzy smoèily jeho bolavé oèi a on najednou opìt uvidìl jako døív. Pak princ zavedl Lociku a své dìti do království, kde byli radostnì vítáni; a žili spoleènì šastnì a spokojenì až do smrti.

...