 |
| |
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Title:Žabí král aneb železný Jindrich
Subject:OTHER LITERATURES
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Žabí král aneb železný Jindøich
Za starých èasù, v dobách, kdy se sliby ještì plnily, žil jeden král, jehož dcery byly velmi krásné, ale ta nejmladší byla tak krásná, že se samo slunce, které toho pøece již tolik vidìlo, nad tou krásou podivovalo vždy, když Leontýnce do tváøe svítilo.
Blízko královského zámku se rozkládal èernoèerný hluboký les, v tom lese byla pod jednou staøièkou lipou studna. Když byl horký den, tu Leontýnka vycházela do lesa, posadila se na okraj té chladivé studny a když mìla dlouho chvíli, vzala zlatou kouli, vyhodila jí do výšky a chytala; a to byla její nejoblíbenìjší hra.
Jednou se pøihodilo, že se zlatá koule nevrátila do ruèky princezniny, nýbrž spadla vedle ní na zem, odrazila se a žbluòkla do vody.
Princezna jí sledovala oèima, ale koule zmizela; a studna byla hluboká, na její dno èlovìk nedohlédnul. Tu poèala Leontýnka plakat, plakala a naøíkala èím dál hlasitìji, utišit se nemohla. Když takhle usedavì naøíkala, tu na ni nìkdo zavolal:
„Copak je ti princezno? Naøíkáš tu, že by se byl nad tebou kámen ustrnul.“
Dívka se ohlédla, odkud ten hlas pøichází, a tu uvidìla žábu, jak z vody vystrkuje svoji ošklivou tlustou hlavu.
„Aha, to jsi ty, stará skøehotalko?“ øekla princezna: „Pláèu pro svoji zlatou kouli, která mi spadla do vody.“
„Uklidni se,“ odvìtila ji žába: „já ti mohu pomoci, ale co mi dáš, když ti pøinesu zpìt tvoji hraèku?“
„Co si budeš pøát, nejmilejší žabko,“ øekla Leontýnka: „moje šaty, moje perly a drahé kameny, k tomu zlatou korunku, kterou nosím.“
Žába odpovìdìla:
„Tvoje šaty, tvoje perly a drahokamy ani tvoji zlatou korunku nechci; ale jestli ke mne chceš být milá a já budu tvoje družka a pøítelkynì, sedìt vedle tebe u stolu, jíst ze tvého zlatého talíøku, pít z tvého pohárku a spát v tvé postýlce; když mi tohle všechno slíbíš, tak já ti tvoji zlatou kouli pøinesu nahoru.“
„Ano,“ odvìtila princezna: „všechno tohle ti slibuji, když mi moji kouli pøineseš zpìt.“
Ale tak si byla pomyslela: „Co ta vrásèitá žába žvaní, a si sedí ve vodì a kváká, ta pøeci nemùže být žádnému èlovìku družkou.“
Žába, když byla slib obdržela, ponoøila hlavu pod vodu a za malou chvilku se objevila zase nahoøe a v tlamì nesla zlatou kouli a hodila ji do trávy.
Princezna se zaradovala, když svoji krásnou hraèku zase uvidìla, popadla ji a utíkala s ní pryè.
„Poèkej! Poèkej!“ volala za ní žába: „Vezmi mne sebou, já nemohu tak rychle utíkat jako ty.“
Ale co jí bylo platné její úpìnlivé kvákání, princezna ji neposlouchala a pospíchala domù a na ubohou žábu, která tak musela zùstat v hluboké studni, ihned zapomnìla,.
Druhého dne, když král a jeho dvoøané sedìli u tabule a jedli ze zlatých talíøù, uslyšeli pleskání a èvachtaní na mramorovém schodišti, a když ten nìkdo byl dospìl nahoru, zaklepal na dveøe a zavolal:
„Královská dcero, ty nejmladší, otevøi mi!“
Leontýnka se bìžela povídat, kdopak to za dveømi je, a když otevøela, sedìla tam žába. Tak princezna celá vystrašená dveøe pøibouchla a posadila se opìt ke stolu. Král zpozoroval, jak jí divoce buší srdce a øekl:
„Èehopak se bojíš, stojí snad pøed tìmi dveømi strašlivý obr a chce tì odnést?“
„Ale ne.“ odvìtila Leontýnka: „Není to žádný obr, nýbrž ošklivá žába, která mi vèera v lese moji zlatou kouli vytáhla z vody, s tím, že jsem ji musela slíbit, že se stane mojí družkou. Ale to jsem si nebyla pomyslila, že se až sem z vody dostane, nyní stoji venku a chce dovnitø.“
Mezitím zaklepala žába podruhé a volala:
„Královská dcero, ty nejmladší, otevøi mi! Nepamatuješ si snad, co jsi mi vèera u studny slíbila? Královská dcero, ty nejmladší, otevøi mi!“
Tu pravil král:
„Co jsi slíbila, musíš taky splnit, jdi a otevøi jí!“
Tak Leontýnka šla a dveøe otevøela, tu žába vskákala dovnitø a skákala pak dál až k princezninì stolièce, tam se posadila a zaskøehotala:
„Zvedni mì k sobì nahoru!“
To Leontýnka udìlat nechtìla, dokud jí král poznovu neporuèil.
Sotva se žába na stolièce usadila, øekla:
„Nyní mi pøistrè blíže svùj zlatý talíøek, abychom mohly spoleènì jíst“
To sice princezna udìlala, ale každý vidìl, že velmi nerada. Žába si nechala chutnat, ale Leontýnce každé sousto v krku pøímo rostlo.
Po chvíli žába pravila:
„Nyní jsem se dosyta najedla a jsem unavená, zanes mne do své komùrky, tam se uložíme se k spánku.“
Tu zaèala Leontýnka plakat, nebo se té studené žáby bála, ani dotknout se jí neodvážila a ona si chtìla spát v její krásné èisté postýlce.
Ale král se na ni rozhnìvala pravil.
„Co jsi slíbila, musíš taky splnit, ta žába je tvoje družka!“
Tedy nic nepomohlo, chtíc nechtíc musela žábu vzít sebou. Popadla ji s velkým odporem dvìma prsty a nesla nahoru, a když si lehla do postýlky, místo aby žábu k sobì vzala, mrštila s ní vší silou o stìnu a zvolala:
„Teï dáš pokoj, ty hnusná ropucho!“
Ale svìte div se, na podlahu nedopadla mrtvá žába, nýbrž živoucí, mladý princ s nádhernýma oèima.
A ten byl nyní po právu a podle vùle jejího otce její milý druh a manžel.
Pak spoleènì spokojenì usnuli a druhého rána, když je slunce probudilo, pøijel koèár, v nìmž bylo osm bìloušù zapøaženo. Ti konì byli vyšnoøeni bílými péry a mìli zlaté postroje; a stál u nich sloužící mladého krále; byl to vìrný Jindøich.
Vìrný Jindøich se velice rmoutil tím, že jeho pán byl promìnìn v žábu, musel si své srdce spoutat tøemi železnými obruèemi, aby se mu samým zármutkem a bolestí nerozskoèilo.
Ten koèár mìl mladého krále zavézti do jeho øíše, vìrný Jindøich jim obìma pomohl do koèáru, sám si stoupnul dozadu; byl radosti bez sebe z toho vysvobození.
Když byli malý kousek ujeli, uslyšel královský syn nìco venku zapraštìt. Tu se obrátil dozadu a zavolal:
„Jindøichu, koèár se polámal!“
„Ne mùj pane, to byla jen obruè na mém srdci, tu jsem si nasadil ve velké bolesti, když jste byl zakletý.“
Ještì jednou a pak ještì jednou zapraštìlo a princ si vždy myslel, že koèár se polámal, ale byly to jen ty dvì obruèe na Jindøichovì srdci, protože ten byl tak šasten, že jeho pán je vysvobozen.
...
|
|
|
