GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB

Title:OBUŠKU, Z PYTLE VEN!
Subject:OTHER LITERATURES Scarica il testo


GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Obušku, z pytle ven!

Pøed dávnými èasy žil jeden krejèík a ten mìl tøi syny a jednu jedinou kozu. A ta koza, protože je všechny živila svým mlékem, musela mít dobrou pastvu. Každého dne ji na nejlepší pastvu vodili jeden po druhém krejèíkovi synové.
Jednou ji zavedl ten nejstarší syn Radomil na høbitov, kde rostlo to nejkrásnìjší býlí. Nechal ji tam žrát a pobíhat celý den. Veèer, když byl èas jít domù, ze jí zeptal:
„Kozo, zda-li jsi sytá?“
Koza odvìtila:
„Já bøicho plnièké mám,
už ani lísteèek nesežvýkám!“
„Tak pojïme domù!“ øekl Radomil, dali se cestièkou a zavedl ji do chlívku a tam pevnì uvázal.
„Nu,“ øekl starý krejèík: „zda-li mìla koza dosti pastvy?“
„Ano,“ odvìtil Radomil: „tak bøicho plnièké má, že ani lísteèek nesežvýká.“
Ale otec se chtìl sám pøesvìdèit, šel do chlívku a pohladil milované zvíøe a zeptal se:
„Kozo, zda-li jsi sytá?“
Koza odvìtila:
„Jak já býti sytá mohu,
když bìhám roklinou,
nenašla jsem snítku hlohu
ba ani kopøivu jedinou!“
„Co to slyším!?“ zvolal krejèík, vybìhl ven a volal na Radomila: „Ach ty lháøi, øíkal jsi, že koza je sytá a zatím jsi ji nechal hladovìt!“
A vtom hnìvu strhnul loket1 ze zdi a Radomila vypráskal z domova pryè.
Druhého dne byl na øadì prostøední syn Dalimil, který našel na konci zahrady šavnatý plot, kde kozu nechal, aby jej doèista spásla. Veèer, když byl èas jít domù, ze jí zeptal:
„Kozo, zda-li jsi sytá?“
Koza odvìtila:
„Já bøicho plnièké mám,
už ani lísteèek nesežvýkám!“
„Tak pojïme domù!“ øekl Dalimil, dali se cestièkou a zavedl ji do chlívku a tam pevnì uvázal.
„Nu,“ øekl starý krejèík: „zda-li mìla koza dosti pastvy?“
„Ano,“ odvìtil Dalimil: „tak bøicho plnièké má, že ani lísteèek nesežvýká.“
Krejèíkovi to ale nedalo, šel do chlívku a zeptal se:
„Kozo, zda-li jsi sytá?“
Koza odvìtila:
„Jak já býti sytá mohu,
když bìhám roklinou,
nenašla jsem snítku hlohu
ba ani kopøivu jedinou!“
„Ten bohaprázdný nièema!“ køièel krejèík: „Taky to ubohé zvíøe nechal hladovìt!“ Vybìhl ven a vyhnal ranami svého lokte z domova i Dalimila.
Øada pøišla na tøetího syna Jaromila, který chtìl splnit ten úkol co nejlépe, tedy našel houštinu se šavnatým lupením a tam nechal kozu žráti. Veèer, když byl èas jít domù, se jí zeptal:
„Kozo, zda-li jsi sytá?“
Koza odvìtila:
„Já bøicho plnièké mám,
už ani lísteèek nesežvýkám!“
„Tak pojïme domù!“ øekl Jaromil, dali se cestièkou a zavedl ji do chlívku a tam pevnì uvázal.
„Nu,“ øekl starý krejèík: „zda-li mìla koza dosti pastvy?“
„Ano,“ odvìtil Jaromil: „tak bøicho plnièké má, že ani lísteèek nesežvýká.“
Krejèík mu ale nevìøil, šel za kozou a zeptal se jí:
„Kozo, zda-li jsi sytá?“
Koza odvìtila:
„Jak já býti sytá mohu,
když bìhám roklinou,
nenašla jsem snítku hlohu
ba ani kopøivu jedinou!“
„Ach, ten arcilháø!“ køièel krejèík: „Jeden bohaprázdný a svých povinností nedbalý jako druhý! Více ze mne blázna dìlati nebudete!“
Zlostí celý bez sebe vybìhl ven a tak mocnì zpráskal loktem i ubohého Jaromila, že onen z domova uprchnul.
Druhého dne vešel krejèík do chlívku, mazlil se s kozou a øekl:
„Pojï, milované zvíøe, já tì sám povedu na pastvu.“
A vedl ji cestièkou k zelené ohradì pod ovèínem, kde se dala koza s chutí do žrádla. Veèer, když byl èas jít domù, ze jí zeptal:
„Kozo, zda-li jsi sytá?“
Koza odvìtila:
„Já bøicho plnièké mám,
už ani lísteèek nesežvýkám!“
„Tak pojïme domù!“ øekl krejèík, dali se cestièkou a zavedl kozu do chlívku a tam pevnì uvázal. Když odcházel, ještì jednou se k ni obrátil a øekl spokojenì:
„Nyní jsi tedy koneènì sytá!“
Ale koza se k nìmu lépe nemìla a zvolala:
„Jak já býti sytá mohu,
když bìhám roklinou,
nenašla jsem snítku hlohu
ba ani kopøivu jedinou!“
Když to krejèík uslyšel, užasnul a nyní pochopil, že své tøi syny bez pøíèiny vyhnal.
„Jen poèkej!“ køiknul: „Ty nevdìèné stvoøení, vyhnat tì, to je pøíliš málo, já tì poznamenám tak, že se mezi poøádnými lidmi více neukážeš.“
Pøiskoèil, popadnul svoji bøitvu, koze namydlil hlavu a pak jí tou bøitvou oholil. A protože lokte pro ni bylo škoda, popadnul biè a uštìdøil ji tolik ran, že mocnými skoky utíkala pryè. Krejèík, když teï sám sedìl ve svém domì, popadnul ho velký smutek a rád by své syny zase mìl pøi sobì, ale nikdo nevìdìl, kam se byli podìli.
Ten nejstarší Radomil šel do uèení k jednomu truhláøi, uèil se pilnì a neúnavnì, a když uplynul stanovený èas, kdy se mìl vydat zase na cestu, daroval mu jeho mistr stoleèek, na kterém nic zvláštního nebylo, byl z obyèejného døevo, ale mìl jednu podivuhodnou vlastnost. Když jej nìkdo postavil a øekl: „Stoleèku, prostøi se!“, tu se vám ten stoleèek pojednou pokryl èistým ubrusem a na nìm stál talíø, nùž , vidlièka a mísy s vaøeným i peèeným jídlem a velká sklenice s èerveným vínem záøila, až se srdce smálo.
Radomil si pomyslel: „To budu mít dosti na celý život!“ a s dobrou náladou táhnul svìtem a nestaral se o to, zda je tam dobrý èi špatný hostinec a zda vùbec nìjaký najde èi ne. V hostincích se k jídlu ani nezastavoval, nýbrž na poli, v lese nebo na louce, jak mìl zrovna chu, sundal ze zad stoleèek, postavil ho pøed sebe a pravil:
„Stoleèku, prostøi se!“
A bylo tu, co si srdce žádalo.
Koneènì mu pøišlo na mysl, že by se mohl k otci vrátit, že ho hnìv snad pøešel a s tím stoleèkem ho rád pøijme zpìt. I stalo se, že na cestì k domovu jednou veèer pøibyl do hostince, který byl plný hostù. Oni ho pøivítali a pozvali jej, aby si k nim pøisednul a s nimi pojedl, jinak tìžko co k jídlu už dostane.
„Ne,“ odvìtil Radomil: „tìch pár soust vám od úst nevezmu, buïte radìji vy mými hosty!“
Oni se smáli a myslili si, že si z nich tropí šašky. Ale Radomil postavil svùj døevìný stoleèek doprostøed svìtnice a øekl:.
„Stoleèku, prostøi se!“
V mžiku byl stoleèek posázen jídlem tak lákavým, že takové by hospodský nikdy neuvaøil, tak pøíjemná vùnì stoupala hostùm do nosù.
„Jen si berte, pøátelé!“ øekl Radomil a ti hosté, když vidìli, jak se to má, nedali se dvakráte pobízet, nahrnuli se sem, vytáhnuli nože a brali si mocnì. A co bylo nejpodivuhodnìjší, když se byly mísy vyprázdnily, tu se zase na jejich místì objevily plné. Hostinský stál v koutì a pozoroval ty vìci, nevìdìl, co by k tomu povìdìl, ale pomyslil si:
„Takového kuchaøe by jsi ve své hospodì vìru potøeboval.“
Radomil a jeho spoleèníci se veselili až do pozdní noci, koneènì se hosté uložili ke spánku a Radomil šel také do postele; svùj kouzelný stoleèek postavil ke stìnì.
Ale hostinskému to nedalo pokoje, až jej napadlo, že v komoøe s haraburdím stojí jeden starý stoleèek, který vyhlíží zrovna tak, tak jej tiše pøinesl a vymìnil ho za ten kouzelný. Druhého rána zaplatil Radomil za nocleh, popadnul nic netušíc, že je falešný, svùj stoleèek a šel svou cestou. Kolem poledního pøišel k otci, který jej pøivítal s velkou radostí.
„Nu, mùj synu, èemupak ses ve svìtì nauèil.“ zeptal se Radomila.
„Otèe, stal jsem se truhláøem.“
„To je dobré øemeslo.“ odvìtil staøec: „Ale copak sis to z vandru pøinesl?“
„Otèe, to nejlepší, co jsem pøinesl, je tento stoleèek.“
Krejèík si ho prohlédnul ze všech stran a øekl:
„No, to není žádný mistrovský kousek, je to jen starý a ošklivý stoleèek.“
„Ale to je Stoleèek, prostøi se!“ odvìtil Radomil: „Nebo, když ho postavím a øeknu mu, aby se prostøel, tu na nìm stojí ihned to nejlepší jídlo a víno k tomu, až se srdce smìje. Pozvìte nyní všechny pøíbuzné a pøátelé, a se jednou dobøe pomìjí a obèerství, nebo ten stoleèek je všechny nasytí.“
Když byla spoleènost pohromadì, postavil Radomil stoleèek doprostøed svìtnice a øekl:
„Stoleèku, prostøi se!“
Ale stoleèek se ani nepohnul a zùstal prázdný jako každý jiný stùl, který øeèi lidí nerozumí. Tu ubohý Radomil pochopil, že mu stoleèek vymìnili, a zastydìl se, že vypadá jako lháø. Pøíbuzní se mu vysmáli a museli se domù vrátit nenajedení a nenapití. Jeho otec vzal zase jehlu a nit a vìnoval se dál krejèovinì. Radomil šel pracovat k jednomu mistrovi.
Dalimil pøišel k jednomu mlynáøi a dal se k nìmu do uèení. Když rok uplynul, øekl mu mistr:
„Protože jsi byl pilný v práci, tak ti dám jednoho zvláštního oslíka, netahá vùz ani nenosí pytle.“
„A k èemu mi tedy bude?“ ptal se Dalimil.
„Plivá zlato,“ odvìtil mlynáø: „když ho postavíš na ubrus, øekneš kouzelnou formulku Briklebrit! tu ti to pøedobré zvíøe naplive zlaáky zepøedu i zezadu.“
„Tak to je krásný dar!“ øekl Dalimil, podìkoval mistrovi a táhnul ...