 |
| |
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Title:OBR PALECEK
Subject:OTHER LITERATURES
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Obr Paleèek
Jeden sedlák mìl syna, který byl velký zrovna jako palec, ani o kousek vìtší a nevyrostl za nìkolik let ani o vlásek. Jednou chtìl sedlák vyjet na pole a orat, tu mu Paleèek pravil:
„Tatínku, já chci jet s vámi.“
„Ty chceš se mnou ven?“ podivil se otec: „Zùstaò tady, tam nebudeš k nièemu platný, a taky by ses mi mohl ztratit.“
Tu poèal Paleèek plakat, a protože pokoje nedal, strèil ho tedy otec do tašky a vzal sebou. Venku na poli ho vyndal ven a posadil ho do jedné èerstvé brázdy. Když tam byl tak Paleèek sedìl, tu pøicházel z hory velký obr.
„Vidíš tam toho velkého bubáka?“ øekl otec a chtìl mròouska trochu vystrašit, aby byl pøíštì poslušný: „Pøijde a odnese tì.“
Ale obr udìlal svým dlouhýma nohama sotva pár krokù a byl tu u brázdy. Popadl malého Paleèka opatrnì dvìma prsty a zvedl ho do výšky, prohlédl si ho a odkráèel bez toho, že by pravil slovo, i s Paleèkem pryè.
Otec tam zùstal stát, pøekvapením nemohl vydat ani hlásku a nemyslil si nic jiného než, že dítì navždy ztratil a že ho už nikdy v životì neuvidí.
Ale ten obr zanesl Paleèka domù a kojil ho ze svého prsu a Paleèek zaèal, svìte div se, rùst a byl najednou silný a velký po zpùsobu obrù.
Když byly ubìhly dva roky, vyšel starý obr s Paleèkem do lesa, nebo ho chtìl vyzkoušet a pravil:
„Vytáhni ten prut ven.“
To byl už chlapec tak silný, že jeden mladý strom i s koøeny ze zemì vytrhnul. Ale obr si byl pomyslil:
„To se musí ještì vylepšit.“
A vzal Paleèka zpìt domù a kojil ho ještì další dva roky. A když ho byl chtìl zase vyzkoušet, jestli už zesílil, tu Paleèek jeden starý strom ze zemì vytrhnul.
Ale to bylo starému obrovi ještì málo a kojil Paleèka další dva roky, a pak s ním zase vyšel do lesa a pravil:
„Tak a nyní vytrhni poøádný prut.“
A tak mladík vytrhnul mohutný dub ze zemì, až to zapraštìlo, jako by to byla hraèka.
„No tak to by staèilo,“ øekl obr: „už jsi obøím zpùsobùm vyuèen.“
A zavedl Paleèka zpìt na ono pole, kde jej kdysi vzal.
Jeho otec stál za pluhem jako tenkráte, Paleèek šel k nìmu a zvolal:
„Podívá se otèe, jak mu vyrostl synek v poøádného chlapa.“
Sedlák se polekal a pravil:
„Ne, ty nejsi mùj syn, já tì nechci, jdi pryè.“
„Samozøejmì, že jsem jeho syn, nechá mì pracovat, já umím orat daleko lépe než on.“
„Ne ne, ty nejsi mùj syn, neumíš také orat, jdi pryè!“
Ale protože se toho obrovského chlapa bál, nechal pluh pluhem, poodešel a sedl si stranou na zem.
Tak popadl Paleèek ten nástroj a rukama se zapøel o nìj, ale tak silnì, že pluh se hluboko do zemì zaboøil. Sedlák se na to nemohl dívat a zavolal:
„Když chceš orat, nesmíš na to tak tlaèit, to by byla práce k nièemu!“
Paleèek tedy vypøáhl konì a táhnul pluh sám a øekl:
„Jde nyní domù, otèe, a øekne matce, a uvaøí velkou mísu jídla, já zatím tohle pole objedu.“
Tak šel sedlák domù a objednal u ženy to jídlo.
Paleèek zatím oral pole, dvì jitra velké, úplnì sám a potom se zapøáhnul do brán a dvojími branami to pole zároveò vláèil.
Když byl s prací hotov, zašel do lesa, vytrhnul dva duby, hodil si je na ramena na to nahoru dozadu brány, pluh a pak ještì konì a to všechno nesl domù jako by to byl jen stoh slámy.
Když pøišel na dvùr, matka ho nepoznala a ptala se:.
„Kdo je ten strašlivý obrovský chlap?“
Sedlák ji odvìtil:
„To je náš syn.“
Ale ona pravila:
„Ne, to nemùže být náš syn, ten by nikdy takhle nevyrostl, byl to malinký chlapeèek.“
A zavolala na Paleèka:
„Jdi pryè! My tì nechceme!“
Paleèek neøekl nic, zavedl konì do stáje, dal jim oves i seno, jak jim patøilo. A když byl s tou prací hotov, vešel do svìtnice, posadil se na lavici a øekl:
„Matko, teï mám velký hlad, je jídlo hotovo?“
Ona odvìtila, že ano a pøinesla dvì velké, pøímo obrovské plné mísy, tìmi by se její muž po osm dní byl sytil. Ale Paleèek to snìdl sám za malou chvíli a zeptal se, jestli se bude ještì nìco podávat.
„Ne.“ odvìtila mu: „To bylo všechno, co jsme mìli.“
„Ale to bylo jen tak na chu, já potøebuji daleko víc“ pravil Paleèek.
Matka se neodvážila mu odporovat, vyšla ven a nad oheò povìsila obrovský kotel, a když bylo jídlo hotovo, pøinesla ho dovnitø.
„Koneènì je tu nìco k zakousnutí!“ øekl Paleèek a snìdl všechno, ale teï už mìl koneènì dost, svùj hlad utišil.
Pak pravil:
„Otèe, dobøe vidím, že u nìj bych se dosyta nenajedl, obstará mi poøádný železný kyj, tak silný, abych pøes ho kolena nezlomil a já se vydám do svìta!“
Sedlák se zaradoval, zapøáhnul dva konì pøed vùz a jel ke kováøi pro ten kyj, tak velký a tìžký, že ho dva konì sotva utáhli.
Paleèek ten kyj vzal a pøelomil ho pøes kolena jako tyèku od fazolí napùl. Odhodil ho a øekl:
„Otèe, on mi moc nepomohl, musí zase zapøáhnout a silnìjší kyj mi pøivést.“
Tak zapøáhnul sedlák ètyøi konì a pøivezl kyj, který byl tak silný a tìžký, že ho ètyøi konì sotva utáhli.
Ale Paleèek i tenhle kyj zlomil pøes koleno jako nic a øekl otci:
„Otèe, on mi moc nepomohl, musí zase zapøáhnout a silnìjší kyj mi pøivést.“
Tak zapøáhnul sedlák osm koní a pøivezl jeden, který byl tak velký a tìžký, že ho mìlo osm koní co táhnout.
Když jej byl Paleèek vzal do ruky, zase ho lehce pøelomil a pravil:
„Otèe, vidím, že mi neumí ani poøádný kyj, jaký potøebuji, obstarat. No už tu déle nebudu zùstávat!“
A tak se Paleèek vydal pryè, a že se bude za kováøského tovaryše vydávat.
Pøišel do jedné vsi, kde bydlel kováø, který byl velký lakomec, žádnému èlovìku nic nepøál a vše chtìl mít jen pro sebe. K tomu Paleèek zašel a ptal se ho, zda by tovaryše nepotøeboval.
„Ano.“ øekl kováø a byl si pomyslil, že je to poøádný chlap a ten by si svùj chleba jistì zasloužil.
A zeptal se:
“Jak velký plat si žádáš?“
„Já nechci skoro nic.“ odvìtil Paleèek: „Jen každých ètrnáct dní, kdy budete ostatní pacholky vyplácet, dám vám dvì rány a vy je musíte snésti.“
S tím byl ten lakomec ze srdce spokojen, myslil na to, kolik penìz tím ušetøí.
Druhého rána chtìl toho cizího tovaryše nejprve vyzkoušet, jak ale pøinesl rozžhavenou tyè a onen první ránu uèinil, tu železo se do stran rozletìlo a kovadlina se zaboøila do zemì tak hluboko, že ji ven vyndat nemohli.
Tu se ten lakomec rozzuøil a pravil:
„Víš, co? Tebe já nemohu potøebovat, ty mlátíš tak hrubì. Co jsem ti dlužen?“
Tu odvìtil Paleèek:
„Jen ti dám malou ránu, nic víc nechci!“
A zvednul nohu a dal mu takový kopanec, že kováø pøeletìl pøes nìkolik fùr sena. Pak si vyhledal Paleèek tu nejsilnìjší železnou tyè, která u kováøe byla, popadnul ji do ruky a odešel pryè.
Tak nìjakou chvíli táhnul tím svìtem, až pøišel k nìjakému poplužnímu dvoru a zeptal se správce, zda nádvorníka nepotøebuje.
„Ano.“ odvìtil mu správce: „Jednoho bych potøeboval, vypadáš jako poøádný chlap, který toho hodnì zmùže. Jaký roèní plat si žádáš?“
A Paleèek po svém odvìtil, že si nepøeje žádnou mzdu, ale každý rok mu chce dát tøi rány a on je musí strpìti. S tím byl správce spokojen, nebo to byl taky èlovìk lakotný.
Druhého rána, kdy mìli pacholci jeti na døevo, byli všichni již vzhùru, Paleèek však stále ležel v posteli. Tu na nìj jeden zavolal:
„Vstávej, je èas, jedeme do lesa, musíš s námi!“
„Ale,“ øekl docela hrubì a umínìnì. „jen jeïte, já se vrátím zpìt døíve než vy všichni dohromady!“
Tak šli ke správci a vyprávìli mu, že ten nový pacholek leží ještì v posteli a nechce jet do lesa. Správce pravil, aby ho ještì jednou vzbudili a poruèili mu konì zapøahat.
Ale Paleèek zase jen odfrknul:
„Jen jeïte, já se vrátím døíve jak vy všichni dohromady!“
Potom zùstal Paleèek ležet ještì dvì hodiny, pak koneènì z peøin vstal, ale napøed si pøinesl z pùdy dvì mìøice hrachu, uvaøil si kaši a v klidu to všechno pojedl, a když by s tím dílem hotov, vyšel ven, zapøáhnul konì a jel do lesa.
Nedaleko od lesa byla úvozová cesta, skrze kterou musel; projel tedy vozem dopøedu, pak konì zastavil, sešel z vozu, kousek se vrátil a tam z køovisek a vìtví stromù uèinil pøes cestu obrovskou hromadu, aby tudy nemohl projít žádný kùò.
Když byl pøijel k lesu, potkal ty ostatní s plnì naloženými vozy, jak ven z lesa vyjíždìjí, aby se k domovu obrátili ...
|
|
|
