 |
| |
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Title:Krejcík a tri psi
Subject:OTHER LITERATURES
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Krejèík a tøi psi
Jeden chudý krejèík nemìl doma co ztratit, a tak se vydal do svìta. Už dlouho tím svìtem vandroval, když jednoho dne pøišel do hlubokého temného jedlového lesa. Cestou si pískal a zpíval a bylo mu u srdce veselo. Když tím lesem ušel kousek cesty, tu k nìmu pøibìhl velký pes, popøál Mikešovi dobrý den a zeptal se ho, zda by ho nevzal s sebou.
„Jo, rád tì vezmu s sebou, když za mnou pobìžíš a budeš mi oddaný.“
„To budu,“ øekl pes a bìžel za ním.
Když krejèík ušel další kus cesty, pøibìhl druhý pes, popøál mu dobrý den a zeptal se ho, zda by ho nevzal s sebou.
„Obyèejnì je pro mne i jeden pes pøíliš.“ odvìtil Mikeš, rytíø z Nùžek a Jehlièek. „Ale když budeš oddaný a vìrný, mùžeš za mnou bìžet a tomu druhému dìlat spoleènost.“
„To budu.“ øekl pes a bìžel za ním.
Tak šli dál a dál, a když ti tøi pocestní mìli kus cesty za sebou, pøibìhl k nim tøetí pes a zeptal se také, zda by mohl jít s krejèíkem.
Mikeš se zarazil, nebo sám ještì nevìdìl, kde sežene jídlo pro dva psy, ale nakonec si pomyslel: „Všeho dobrého je do tøetice.“
Øekl psovi: „Když mi budeš vìrný a oddaný, mùžeš ve jménu Pánì za mnou bìžet jako ti druzí dva.“
Naveèer vyšli z lesa a uvidìli pøed sebou vesnici a první dùm byl hostinec.
Tu pravil Mikeš:
„Hlad máme všichni ètyøi, ale jak šesták vypadá, to už jsem pøed dlouhým èasem zapomnìl.“
„Nic dalšího než to?“ øekl první pes: „Jen jdi dovnitø a objednej pro ètyøi muže jídlo a pití a o placení se nestarej, o to se my postaráme.“
Krejèíkovi dodalo odvahy, když to slyšel, vesele tøikrát švihnul loktem1 nad hlavou, vešel do hostince, bouchnul pìstí do stolu a objednal ètyøi pøíbory a jídla tolik, kolik dùm dá, vaøeného i peèeného, vedle toho víno i pivo. Pak hodil svùj tlumok a klobouk na lavici, loket postavil do kouta a sám se posadil na pohodlnou lenošku.
Když zaèali nosit jídlo, otevøeli se dveøe a dovnitø vbìhli ti psi, jeden každý vyskoèil na židli a jali se žrát a pít jako lidé, že hostinská v úžasu spráskla ruce nad hlavou.
Po jídle øekl jeden pes:
„Vezmi nohy na ramena, ale vìci tu nech ležet, nepøijdeš o nì.“
Tak se Mikeš zvednul a šel ven a hostinská ho nechala jít, vždy svùj tlumok, klobouk a loket nechal tady; jistì se za chvíli vrátí, myslela si, asi si šel obhlédnout okolí. Sotva se hostinská zády otoèila, popadl každý pes jednu z tìch tøí vìcí , vybìhli ze dveøí a utíkali za svým pánem. A hostinská za nimi jen koukala.
V dobré náladì táhl krejèík dál, jeden ze psù bìžel pøed ním a ukazoval cestu. Brzy pøišli opìt do lesa a po té, co dlouho šli a šli, pøišli na lesní mýtinu, na které stál veliký zámek. Tu se pes zastavil.
„Máš dost odvahy?“ zeptal se krejèíka.
„Více než penìz!“ dostalo se mu odpovìdi.
„Tak nás pøivaž na provaz, zaveï nás do zámku a prodej nás obrùm, kteøí tam žijí. Ale nevìø jim, nebo oni jsou zlomyslní a záludní. Abys byl pøed nimi v bezpeèí, dáme ti každý z nás dárek, který se ti jistì bude hodit a mùžeš s nimi pøijít ke štìstí.“
Tak pravil a dal mu hrníèek s lepem, když tím pomaže židli, tak se ten, kdo si na ni sedne, zùstane pevnì pøilepený. Druhý pes mu daroval obušek, koho s ním po hlavì vezme, ani nepípne a bude po nìm. Ten tøetí mu daroval lesní roh:
„Kdybys náhodou do nebezpeèí upadnul, zatrub na ten roh a my ti budeme ku pomoci.“
„To musím nejprve vyzkoušet, jestli vùbec troubit umím,“ øekl Mikeš: „nebo kdo tak tìžkou práci dìlá jako já, tomu se dech zkrátí.“
Pøiložil roh k ústùm a fouknul. Ach co to jen bylo za zvuk!? To nemohl být krejèíkùv dech, co ten roh tak rozeznìl, nebo krejèík byl hubený jako špendlík. Tak si spokojenì ty dárky uschoval, pøivázal psy a šel s nimi na zámek.
Obrovským schodištìm pøišel rovnou do velkého a vysokého sálu, kde sedìli obrové u skvostné tabule a jedli a pili z pohárù, co vám vìru ètvrt vìdra mìly.
Mikeš sundal uctivì klobouk a zeptal se, zda by páni obrové nechtìli koupit tøi psi. Oni si je obhlédli zprava i zleva a øekli:
„Vezmeme si je a rovnou je zavøeme do stáje, poèkej, dokud se nevrátíme, pak ti zaplatíme.“
A smáli se zlomyslnì jeden k druhému a vrhali na krejèíka pohledy, které nic dobrého neslibovaly.
„Já vím, odkud vítr fouká,“ øekl náš rytíøek z Nùžek a Jehlièek: „však já vám tu vaši zábavu pøekazím!“
Vyšplhal na každou židli a natøel jí tou lepivou mastí nahoøe i dole, vpøedu i vzadu. To bylo jeho štìstí, nebo mezitím se obrové tak uradili, že krejèíka zabijí a pak snìdí, byl sice takové ubohé sousto, ale èlovìèina byla pro nì nìco nového a oni ji rádi chtìli vzít zavdìk, než seženou nìco lepšího.
Když se opìt vrátili, øekli krejèíkovi, že je chtìl pøi tom obchodu ošidit, nebo psi nejsou zase tak cenní a že za trest bude snìden.
Tu pravil Mikeš:
„Já rád zemøu, když si to opravdu zasloužím, ale ne bez rozsudku a bez práva. Napøed nade mnou uspoøádejte spravedlivý soud a já se pøed ním budu hájit.“
Obrové se smáli, rozestavìli židle do pùlkruhu a øekli:
„Nu zaèneme, ty pozemský èervíku!“
„Ale napøed se posaïte, jak to chodí u opravdového soudu.“
Když to uèinili, vzal si Mikeš stolièku, sedl si pøed nì, nacpal si fajfku a vyfukoval pøed sebe obláèky dýmu:
„Jsi pøipraven?“ zeptali se obrové.
„Ach, jistì že jsem pøipraven, nyní se mùžete hájit, nebo já vás všechny odsuzuji k smrti!“
Obrové se zpoèátku smáli, až se za bøicha popadali, ale když se jim ta chvíle zdála dlouhá a chtìli se zvednout a krejèíka popadnout, byli všichni tak pevnì pøilepení, že ani údem pohnouti nemohli.
„Tak bude to brzy?“ zeptal se Mikeš a smál se, pak vzal svùj kouzelný obušek a praštil je všechny po hlavì, jednoho po druhém, tu oni padali mrtvi.
„Nyní si musím po té práci odpoèinout.“ øekl si krejèík, ale s tím se velmi pøepoèítal. V tom okamžiku totiž uslyšel, jak stoupá nìkdo tìžkým krokem vzhùru po schodišti, pak se rozletìly dveøe a dovnitø vstoupil obr jednou tak velký jako jeho druzi. To byl král obrù, který se vrátil právì domù z lovu. Když tento uvidìl, co se bylo pøihodilo, zeptal se Mikeše, kdo ty obry zabil.
„To jsem udìlal já.“
„Jestli jsi to udìlal, tak si zasloužíš trest! K jídlu nebudeš nic moc, ale jako strašák na špaèky mi posloužíš, povìsím si tì do zahrady.“
Økouc to, popadnul krejèíka za nohy a nesl jej do zahrady, kde stála vysoký šibenice. Tam zvednul Mikeše nahoru a zaèal mu uvazovat smyèku. Tu se krejèík vzpamatoval, vytáhnul lesní roh a vší silou na nìj zadul, že to bylo slyšet deset mil daleko. Najednou tu byli ti tøi psi, kolem krku mìli pøetrhané øetìzy:
„Mikeši, pojï dolù!“ zvolal na nìj první pes.
„Já nemohu, nebo mne tento tady právì vìší!“
Tu se psi na obøího krále vrhli a rozsápali ho na tisíc kouskù. Krejèík se jim pak samou radostí vrhnul kolem krku a tancoval kolem nich po jedné noze.
První ze psù ale øekl:
„Nyní je zámek od obrù osvobozen a ty nám musíš všem useknout hlavy!“
„To nikdy neudìlám!“ vykøikl Mikeš.
„Pak tì roztrháme jako toho obra!“
„No když si to tedy pøejete, splním váš požadavek.“
Popadnul obìma rukama meè a srazil psùm hlavy, ale rychle se odvrátil pryè, nebo tu krev vidìt nechtìl.
Tu jej nìkdo zavolal jménem, až se krejèík velmi vylekal a když se ohlédnul, stál tam král a s ním dvì pøekrásné princezny.
Král pravil:
„Ty jsi náš vysvoboditel, nebo my jsme byli ti tøi psi a byli jsme zakleti. Jako podìkování ti dám jednu z mých dcer za ženu.“
Tu krejèík rychle popadnul tu starší a vydali se na zámek. Všechna kouzla, která obrové pronesli, byla zlomena a komnatách se teï hemžili dvoøané a sloužící.
Když se podívali z okna, byl celý les promìnìný zpìt v pùvabné mìsto, stromky v domy, velké stromy v katedrály a paláce, lesní ptáci v rozlièný lid a všude bylo výskání a veselení až oèi pøecházely, kam jen èlovìk pohlédnul.
Následujícího dne byla svatba a já jsem tam také byl a s tím lidem se veselil2.
1Zde neni myšlen loket u ruky, ale loket jako délková míra, dùležitá pomùcka krejèíkù starých èasù. Patrnì byl vyroben ze døeva.
2Tato pohádka je ze sbírky lidových pohádek „Deutsche Hausmärchen“ (1851) sbìratele Johanna Wilhelma Wolfa (1817 – 1855).
...
|
|
|
