 |
| |
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Title:Živá voda
Subject:OTHER LITERATURES
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Živá voda
Byl jednou jeden král, který byl velmi nemocný a nikdo nevìøil, že z té nemoci vyvázne živ. Mìl tøi syny, kteøí z toho byli tak zarmoucení, že chodili zámeckými zahradami a plakali. Tu je potkal staøièký muž a vyptal se na pùvod jejich žalosti. Oni mu øekli, že jejich otec je tak nemocen, že jistì umøe, nebo mu nemùže nic pomoci. Tu pravil ten staøec:
„Já bych o jednom prostøedku vìdìl, je to živá voda, kdo se jí napije, ten se opìt uzdraví, ale je velmi tìžké ji najít.“
Tu nejstarší princ, Artleb, pravil:
„Já ji najdu!“
Šel k nemocnému králi a prosil jej, aby mu dovolil vyjet do svìta, aby živou vodu hledal; ta jediná by ho mohla vyléèit.
„Ne,“ øekl král: „to nebezpeèí je pøíliš velké, radìji zemøu.“
Ale Artleb tak dlouho prosil, dokud král koneènì nesouhlasil. Artleb si v duchu tak myslil:
„Když pøinesu živou vodu, král mne bude mít radìji než bratry a odkáže mi øíši.“
Tak se vydal na cestu; když jel nìjaký èas, tu se pøed ním na cestì objevil trpaslík, pozdravil ho a zeptal se:
„Kampak máš tak naspìch?“
„Co je ti po tom, skrèku?!“ odvìtil mu Artleb pyšnì a jel dál.
Ale trpaslík se velmi rozhnìval a vyslovil zlé kouzlo. Princ za chvíli dojel do rokle mezi skalami a èím dále tou rozsedlinou jel, tím se zužovala až nakonec byla cesta tak úzká, že nemohl ani o krok vpøed, dokonce nebylo možné konì obrátit nebo z nìj seskoèit, Artleb tam zùstal uvìznìný.
Nemocný král dlouhý èas na Artleba èekal, ale ten se nevracel. Tu pravil prostøední princ, Herwart:
„Otèe, nechej mì jít do svìta hledat živou vodu!“
Myslil si však:
„Jestli je Artleb mrtvý, pøipadne øíše mnì.“
Král zpoèátku nechtìl svolit, ale nakonec povolil.
Herwart jel tou samou cestou, kterou se vydal jeho bratr a potkal také onoho trpaslíka, který jej zastavil a ptal se ho, kam tak spìchá.
„Co je ti po tom, skrèku?!“ odvìtil mu Herwart pyšnì a jel dál, aniž by se ohlédnul.
Ale trpaslík jej zaklel a Herwart stejnì jako bratr dojel do rokle ve skalách, která se cestou zužovala, až nakonec nemohl tam ani zpìt. Zùstal tam uvìznìný a tak za svoji pýchu zaplatil.
Když se ani Herwart nevracel, tu se chtìl do svìta vydat a živou vodu hledat ten nejmladší princ, Linhart a i toho musel král nakonec nechat jít. Když potkal trpaslíka a ten se ho ptal, kam tak spìchá, tak princ zastavil, pozdravil a odvìtil:
„Hledám živou vodu, nebo mùj otec je k smrti nemocen.“
„A jestlipak víš, kde ji máš hledat?“
„Ne.“ odvìtil Linhart.
„Protože jsi nebyl tak pyšný jako tvoji falešní bratøi, dám ti radu a øeknu ti, jak se k živé vodì dostaneš. Prýští z jedné studny na dvoøe zakletého zámku. Ale dovnitø se nedostaneš, když ti nedám tento železný prut a dva bochníky chleba. S tímhle prutem udeøíš tøikrát do železné brány zámku a ona se otevøe. Uvnitø hlídají dva lvi, kteøí otevírají chøtány, když jim ale každému do nìj vhodíš bochník, uklidní se, Pak pospíchej pro živou vodu, abys ji odnesl døíve než odbije dvanáctá hodina, jinak se brána opìt zavøe a zùstaneš tam uvìznìný.“
Linhart mu podìkoval, vzal prut i chleba a vydal se na cestu. Když tam dorazil bylo vše tak, jak mu trpaslík vypovìdìl. Brána se pøi tøetím úderu otevøela, a když lvy tím chlebem nasytil, vešel do zámku a pøišel do velkého krásného sálu. Tam sedìli zakletí princové, kterým stáhnul z ruky prsteny, pak tam ležel meè a chleba, ten si také vzal. Pak pøišel do komnaty, kde byla pøekrásná panna, která se zaradovala, když ho uvidìla, políbila ho a øekla mu, že ji byl vysvobodil a mùže celou øíší získat, když pøesnì za rok pøijde, že mùže být svatba.
Potom mu øekla, ze které studny prýští živá voda, ale musí si pospíšit, aby se dostal ven døíve než odbije dvanáctá hodina. Linhart šel tedy dál až pøišel do jiné komnaty, ve které stála krásná, èistì povleèená postel, a protože byl unavený, chtìl si na chvíli odpoèinout. Proto do ní ulehnul a usnul. Když se probudil, hodiny právì odbíjely tøi ètvrti na dvanáct. Polekanì vyskoèil, utíkal ke studni a naplnil vodou pohár, který tam stál, a spìchal zpìt cestou, kterou pøišel.
Když probíhal bránou, právì odbíjela dvanáctá, brána s tøeskotem zapadla až mu na noze kus paty odsekla. Ale Linhart byl rád, že živou vodu získal, ujíždìl domù a narazil zase na trpaslíka. Když vidìl trpaslík meè a chleba, pravil:
„To jsi velmi dobøe uèinil, tím meèem pobiješ celé vojsko a toho chleba nikdy neubývá.“
Linhart ale nechtìl jet domù k otci bez bratrù, a tak se trpaslíka zeptal:
„Milý trpaslíku, nemohl by jsi mi øíci, kde jsou moji bratøi? Vydali se pro živou vodu a domù se nevrátili.“
„Jsou uvìznìni mezi skalami.“ øekl trpaslík: „nebo jsem je tam zaklel, protože byli pyšní.“
Tu jej princ dlouho prosil, dokud je trpaslík neosvobodil. Ale varoval jej, økouc:
„Mìj se pøed nimi na pozoru, jejich srdce jsou èerná!“
Když jeho bratøi pøijeli, zaradoval se a vyprávìl jim, jak se mu vedlo a daøilo, že našel živou vodu a jeden plný pohár veze s sebou, jednu krásnou princeznu vysvobodil, která na nìj bude rok èekat, potom budou slavit svatbu a on s ní dostane i obrovskou øíši.
Potom jeli spoleènì pryè a dorazili do zemì, kde byla válka a hlad, král už myslil, že bude znièen, tak veliká tam vládla nouze. Tu šel Linhart ke králi a dal mu ten chléb, kterým nakrmil celou øíši, a také mu dal ten meè, kterým pobil vojsko nepøítele a mohli v té zemi dál žít v míru a pokoji.
Pak si vzal Linhart meè i chleba zpìt a ti tøi bratøi táhli dál. Pøišli ale ještì do dvou zemí, kde panovaly hlad a válka a princ králùm vždy dal chléb a meè, a tak tøi øíše zachránil. Nakonec nasedli na loï a pluli pøes moøe. Cestou si ti dva starší bratøi øekli:
„Linhart našel živou vodu a my ne, proto mu náš otec dá øíši, my nebudeme mít nic.“
Tedy plní závisti a zloby se jeden s druhým umluvili, že musejí Linharta znièit. Poèkali až jednou pevnì usnul, vylili živou vodu z poháru a nechali si ji pro sebe, zpìt mu nalili hoøkou moøskou vodu.
Když dorazili domù, nesl Linhart nemocnému otci svùj pohár, aby se z nìj napil a uzdravil. Sotva však král jen malounko té hoøké vody vypil, bylo mu ještì hùø než pøedtím. A jak tak pøevelice hoøekoval, pøišli Artleb a Herwart a žalovali na toho nejmladšího, že jej chtìl jistì otrávit, nebo oni mu pøinesli opravdovou živou vodu a podali mu ji.
Sotva se z ní král napil, pocítil, jak jeho nemoc mizí a byl pojednou silný a zdravý jako za mladých èasù. Pak šli ti dva starší k Linhartovi, vysmívali se mu a pravili:
„Ty jsi sice našel živou vodu, ale sklidil si jen pohanu a my odmìnu; máš být chytøejší a mít oèi stále otevøené, my jsme ti ji vzali, zatímco jsi na moøi spal. A za rok si jeden z nás vezme tu krásnou královskou dceru. Ale støez se toho, abys nìco z toho prozradil. Otec ti stejnì neuvìøí a jestli jen slùvko vyzradíš, ztratíš svùj život; budeš-li ale mlèet, život ti darujeme!“
Starý král se ale na Linharta velmi hnìval a myslil si, že jej chtìl opravdu otrávit a o život jej pøipravit. Nechal tedy svolat radu a vynésti nad ním ortel, že má být tajnì zabit.
Když jel princ jednou zase na lov a nic zlého netušil, tu ho musel jeden z královských lovcù doprovázet. V lese, když byli zcela sami a lovec byl velmi zasmušilý, zeptal se ho Linhart:
„Milý lovèe, copak ti schází?“
Lovec odvìtil:
„To nemohu a nesmím øíci!“
Linhart se zeptal:
„Jen ven s tím, o co jde? Je ti pøedem odpuštìno!“
„Ach,“ øekl lovec: „mám vás na králùv rozkaz zastøelit.“
Linhart se polekal a øekl:
„Milý lovèe, nechej mne žít! Dám ti své královské šaty a ty mi dej své obyèejné.“
Lovec pravil:
„To udìlám velmi rád, já bych na vás stejnì nedokázal vystøelit.“
Tak si vymìnili odìvy, lovec jel domù a Linhart se vydal hloubìji do lesa.
Za nìjaký èas pøivezli ke králi tøi vozy se zlatem a drahokamy pro jeho nejmladšího syna. Poslali je oni tøi králové, kteøí princovým meèem nepøítele pobili a jeho chlebem zemi nasytili a chtìli takto projevit svoji vdìènost.
Tu si byl starý král pomyslil:
„Možná byl mùj syn nevinný!“
Øekl svým rádcùm:
„Kdyby byl nyní žil, jak je mi strašlivì líto, že jsem ho nechal zabít.“
„On ještì žije,“ øekl onen lovec : „já jsem nedokázal splnit váš pøíkaz.“
A vyprávìl králi, jak se to pøihodilo. Tu králi spadnul ze srdce obrovský kámen a nechal po celé øíši rozhlásit, že se jeho ...
|
|
|
