 |
| |
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Title:Zlatovláskové
Subject:OTHER LITERATURES
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Zlatovláskové
Byl jednou jeden chudý muž Childerich a jedna chudá žena Gudrun, kteøí nemìli nic jiného než malou chaloupku na bøehu moøe a živili se rybolovem; no chodilo to u nich z ruky do úst. Jednou se ale událo, že Childerich, když opìt sedìl u vody a rozhodil sí, vytáhnul rybu a ta vám byla celá zlatá. A když si byl tu podivuhodnou rybku pøekvapenì prohlížel, tu poèala mluvit:
„Poslouchej, rybáøi, když mì hodíš zpìt do vody, uèiním z tvé ubohé chaloupky vznešený palác.“
Tu odpovìdìl Childerich: „K èemu mi bude palác, když nebudu mít co jíst?“
Tu pravila zlatá rybka: „Taky o to bude postaráno, bude tam stát velká skøíò, a když ji otevøeš, najdeš uvnitø mísy plné dobrého jídla, kolik si jen budeš pøát.“
„Když je to tak, to tì rád propustím.“ souhlasil Childerich.
„Dobrá,“ pravila rybka: „ale mám jednu podmínku, nesmíš nikomu øíci, odkud to tvé štìstí pochází, když to jen jedním jediným slùvkem vyzradíš, vše zmizí.“
Childerich hodil kouzelnou rybku zpìt do vody a šel domù. Kde byla však døíve stála jeho chalupa, stál nyní velký zámek. Vykulil oèi a vstoupil dovnitø a vidìl Gudrun obleèenou do krásných šatù, jak sedí v krásné komnatì. Spokojenì se usmívala a ptala se ho:
„Muži, co se to stalo? To se mi velmi libí.“
„Ano.“ odvìtil Childerich: „Mì se to taky zamlouvá, ale mám velký hlad, dej mi napøed nìco k jídlu.“
A Gudrun pravila: „Já nic nemám a v tomhle novém domì jsem nic k jídlu nenašla.“
„Žádný strach!“ zvolal Childerich: „Staèí otevøít tuhle skøíò!“
A když ji byl otevøel, smály se na nìj koláèe, maso, ovoce, zelenina ve veliké hojnosti.
Tu zvolala Gudrun: „Dobrotivý Bože, kde se to tu vzalo?“
A oba si sedli ke stolu a jedli a pili, a když byli nasyceni, Gudrun se zeptala:
„Muži, øekni mi, odkud tohle všechno bohatství pochází?“
„Neptej se mne na to.“ odvìtil jí Childerich: „Nemohu ti to øíci, když to nìkomu vyjevím, všechno to zmizí.“
„No dobrá,“ pravila Gudrun: „když to nemám vìdìt, tedy nemám.“
Ale byla taková její povaha, že nemìla klidu ve dne ani noci, na Childericha neúnavnì dorážela a popichovala jej tak dlouho, dokud mu nedošla trpìlivost a nevypovìdìl jí, jak zlatou rybku chytil a jak ji opìt dal svobodu. A když to byl vypovìdìl, tu rázem vše zmizelo a oni sedìli zase ve své staré chalupì. Childerich musel jako døíve chodit na ryby.
Ale opìt se mu poštìstilo a znovu ulovil zlatou rybku.
„Poslouchej,“ pravila mu: „když mì zase hodíš do vody, tak já ještì jednou uèiním z tvé chalupy zámek a bude tam i ta skøíò plná jídla. Ale to ti øíkám, neøíkej nikomu, odkud to pochází, jinak to zase zmizí.“
„Tentokrát budu mlèet.“ øekl Childerich a hodil rybku do vody. A doma bylo zase vše jako døíve, a Gudrun byla celá šastná a veselá, ale zvìdavost jí nedala klidu, a po pár dnech se ho jala opìt vyptát, co se bylo pøihodilo a kde tohle vše má poèátek. Childerich dlouhý èas mlèel, ale nakonec se zase rozzlobil a to tajemství ji vyjevil. V tu ránu vše zmizelo a oni sedìli zase ve staré chalupì.
„No a teï to máš!“ øekl Childerich Gudrun: „Teï si mùžeme zase pískat kudlu.“
„Mì to bohatství netìší, když nevím odkud pochází, nemám klidu.“
Tak Childerich zase chodil rybaøit a za nìjaký èas ulovil zlatou rybku potøetí.
„Poslouchej,“ øekla Childerichovi: „když jsem zase do tvých rukou padla, vezmi mne domu, rozøež mì na šest kouskù, dva dej sníst své ženì,dva své kobyle a dva zakopej do zemì, tak ti snad štìstí koneènì pøinesu.“
Muž vzal rybu domu a udìlal, co mu byla pravila. Tak se stalo, že z tìch dvou kouskù, co byl do zemì vložil, vyrostly dvì zlaté lilie, kobyle se narodily dvì zlatá høíbata, žena porodila dvì dìtí, které byly celé zlaté.
Dìti vyrostly v krásné a velké jinochy Alaricha a Gundericha, stejnì jako høíbata v konì. Pak øekli synové otci:
„Otèe, nasedneme na své zlaté konì a pojedeme do svìta.“
Ale Childerich odpovìdìl zarmoucenì: „Co si tu poèneme, když vy odjedete a my nebudeme ani vìdìt, jak se vám daøí?“
Tu mu zlatovláskové odpovìdìli: „Ty dvì lilie tu pøeci zùstanou, na nì se každý den dívejte, jak se jim daøí, když budou svìží, tak se daøí dobøe i nám, když všech budou usychat, to je špatnì i s námi, a když padnou k zemi, jsme mrtvi.“
Zlatovláskové tedy vyrazili do svìta, až pøijeli k hostinci, kde bylo mnoho lidu a když ti lidé Zlatovlásky vidìli, zaèali se smát a tropit si z nich posmìch. Když ten výsmìch Alarich uslyšel, zastydìl se a do svìta se mu pojednou nechtìlo, obrátil se tedy domù. Ale Gunderich jel dál, až se dostal na kraj hlubokého lesa. A když se chtìl tím lesem vydat, tu ho lidé varovali:
„Nejezdi tudy, les je plný loupežníkù, nìco zlého se ti pøihodí, když tì uvidí, že jsi ze zlata ty i tvùj kùò, tak tì jistì zabijí.“
Ale Gunderich se nezalekl a øekl. „Já musím skrze ten les.“
A vzal medvìdí kùži a natáhl si ji na sebe a na konì taky jednu medvìdí kùži navlékl, aby nebylo vidìt, že jsou oba ze zlata, a spokojenì se vydal do lesa. Když byl chvíli tím lesem jeli, tu zaslechl v køoví šramocení a tiché hlasy, jak jeden s druhým mluví. Z jedné strany nìkdo volal: „Tu je zas jeden!“ a druhý mu odpovídal: „Toho necháme bìžet, to je jen nìjaký medvìdáø, ubohý a jistì chudý jako kostelní myš, co bychom si na nìm vzali.“
Tak projel Gunderich šastnì tím lesem a neutrpìl žádnou škodu. Jednoho dne pøijel do vsi, kde uvidìl krásnou dívku, která byla tak spanilá, že krásnìjší svìt nikdy nevidìl. A protože k ní pojal velkou lásku, šel za ní a zeptal se jí:
„Z celého srdce tì miluji, staneš se mojí ženou?“
Té dívce se taky moc líbil, takže ráda souhlasila a pravila:
„Chci se stát tvou ženou a vìrnì pøi tobì stát celý život.“
Tak slavili svatbu, a když byli ve velké radosti pøebývali, vrátil se domù nevìstin otec a vidìl, že jeho dcera se vdává, podivil se: „Kdo je ženich?“
Ona mu ukázala Zlatovláska, mìl však na sobì medvìdí kùži. Tu otec zvolal nahnìvanì:
„Moji dceru si nikdy nevezme nìjaký povaleè!“ a chtìl ho zabít.
Tu ho dívka úpìnlivì prosila: „Je to jednou mùj muž a já ho z celého srdce miluji.“ dokud otce neobmìkèila. Ale tomu to stejnì nešlo z mysli, a tak druhého rána vstal cašnì, aby si muže své ženy prohlédnul,. co je to za nièemu. Ale když ho byl spatøil, velmi se potìšil, nebo v posteli vidìl spát zlatého muže a jeho medvìdí kùže ležela na zemi. Tu si nevìstin otec byl pomyslil:
„To je dobøe, že jsem svùj hnìv zkrotil a od zlého èinu se tak odvrátil.“
Zatím se Gunderichovi zdál sen, že je na lovu a pronásleduje pøekrásného jelena. Když se byl ráno probudil, øekl své ženì: „Musím na lov.“
Ta však dostala strach a prosila jej, aby zùstal doma, økouc: „Mohlo by se ti lehko nìco zlého pøihodit.“, ale Gunderich stál na svém: “Musím pryè.“
A vyjel do lesa, netrvalo dlouho a opravdu natrefil na skvostného jelena, stejného jako byl vidìl ve snu. Chtìl ho støelit, ale jelen v mžiku uskoèil stranou, a tak se Gunderich vydal jej pronásledovat. Skrze køoviska a prolákliny, cestou necestou se hnal, celý den ho neúnavnì sledoval, ale k veèeru mu jelen najednou zmizel. A když se byl rozhlédnul, stál pøed malou chaloupkou, v které bydlila èarodìjnice. Zaklepal, ona vyšla ven a ptala se:
„Copak tu dìláš tak pozdì veèer v temném lese?“
A on ji odpovìdìl: „Nevidìla jsi krásného jelena?“
„Ano, toho jelena znám.“ odvìtila èarodìjnice a její psík, který s ní z domu vybìhnul, poèal štìkat a na Gundericha dorážet.
„Buï zticha, ty malá kryso, nebo tì støelím!“ zvolal Gunderich pohnìvanì.
Tu se èarodìjnice zachmuøila a pravila:
„Mému psíkovi chceš ublížit?!“ a dotknouc se ho prstem, promìnila Gundericha na kámen. Jeho žena zatím marnì èekala a do jejího srdce vstoupila podivná tíseò.
Alarich stál zrovna u zlaté lilie ,když znenadání padla k zemi.
„Ach bože, mùj bratr je ve velkém nebezpeèí, musím za ním, snad ho ještì zachráním.“
Ale Childerich ho prosil: „Zùstaò doma, jestli ztratíme i tebe, co si poèneme?“
Ale Alarich odvìtil: „Já musím, otèe,“
Vyskoèil na svého zlatého konì a jel až dojel do hlubokého lesa, kde jeho bratr jako kámen ležel. Stará èarodìjnice vyšla z domu, a volala ho blíž, chtìjíc se do taky dotknout, ale on se nepøiblížil, nýbrž ji øekl:
„Srazím tì støelou k zemi, jestliže mého bratra zase neoživíš!“
Ona se ošívala, ale nakonec to nerada udìlala, dotkla se toho balvanu ...
|
|
|
