 |
| |
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Title:Zlaté království
Subject:OTHER LITERATURES
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Zlaté království
Jeden bohatý muž mìl jediného syna. Když mu bylo dvacet let, øekl:
„Otèe chci se podívat do svìta.“
Proti tomu starý nic nenamítal, dal mu vùz, konì i sloužícího, mnoho penìz a ještì více dobrých rad a Nathanael se vydal na cestu. Jednoho veèera pøijeli do jednoho hlubokého lesa, a protože byla tma, sjeli z cesty a dostali se nakonec k jedné malé chaloupce. Nathanael vešel dovnitø a tam sedìla u ohnì žena a vaøila si veèeøi.
„Mohli bychom u tebe pøenocovat?“ zeptal se jí.
„S radostí,“ odvìtila ta žena: „jen se posaïte a chovejte se jako doma.“
To bylo Nathanaelovi po vùli, jedl a pil s chutí, nebo celý den nedostal nic do žaludku; potom spal jako princátko, dokud na nebesa nevystoupilo slunce. Ráno vyskoèil a oknem vidìl krásný zelený les, pobíhali v nìm vùkol jeleni, srnci a zajíci v celých stádech a rozlièní ptáci létali ze stromu na strom; ti skøivani, pìnkavy a slavíci zpívali tak krásnì, že Nathanaelovi bylo tak dobøe jako ještì nikdy a rozhodl se, že ten krásný les jen tak brzy neopustí.
Pøi snídani se zeptal ženy, komu patøí ten les.
„Ten les je mùj.“ odvìtila.
Tu se Nathanael zeptal poznova, zda by si zde mohl zalovit, nebo lov je jeho nejmilejší zábava.
„Mùžete lovit, kolik se vám zlíbí, ale radím vám, radìji to nedìlejte.“
Ale Nathanael té rady nedbal, nebo v tom nevidìl žádný problém, popadnul svoji pušku a vybìhl spokojenì do lesa. Tu žena zavolala jeho sluhu a pravila:
„Blažeji, jdi a následuj svého pána, je-li ti jeho život milý. Když pøijdete na otevøenou mýtinu, vyskoèí tam pøed vámi tøi bílí jeleni, ale tvùj pán nesmí po žádném z nich vystøelit; ostatní zvìø mùže støílet po libosti, co mu pøijde pøed hlaveò. Ty svému pánu však nesmíš øíci, pøed èím jsem tì varovala, jinak je s tebou konec.“
Blažej ženì ze srdce za její radu podìkoval, nebo mìl svého pána nadevše rád . Sotva ti dva lesem ušli pár set krokù, zaèalo se jasnit a bylo stále svìtleji, až pøišli na velikou mýtinu. Na ní vesele poskakoval pøes snìhobílé oblázky potùèek a ptáci zpívali, že se Nathanaelovi srdce v tìle chvìlo. Tu to v køoví zapraskalo a ven vyskoèili tøi nádherní bílí jeleni s pyšnými parohy a bìželi pøes louku.
Nathanael zamíøil, ale døíve nìž mohl vystøelit, odrazil mu Blažej pušku do výše, takže kulka vletìla do stromu a jeleni odtud zmizeli nezranìni. Nathanael sluhu velice káral a ptal se, proè že to uèinil. Blažej se omluvil a øekl, že ho do ruky bodla vèela a on se leknul.
Šli dál a Nathanael zastøelil mnoho rozlièné zvìøe, ale radost mìl již zkaženou, nebo ti tøi bílí jeleni mu nešli z hlavy.
V chaloupce si žena vzala Blažeje na stranu a chválila jej, že život svého pána zachránil. Rozradostnìna jim nanosila výteèné jídlo, k tomu jim pøedložila vína z rùzných zemí a Nathanael se dobøe pomìl.
Druhého dne popadnul Nathanael opìt pušku a šel do lesa.
Tu øekla žena sluhovi:
„Blažeji, jdi za svým pánem, jakmile pøijdete na mýtinu, vyskoèí tam tøi hnìdí jeleni, ale støez se, aby jim tvùj pán ublížil, je-li ti jeho život milý a varuji tì, abys mu to øekl, jinak s tebou bude konec.“
Nathanael šel toutéž cestou, jako den pøedtím, aèkoliv se jej Blažej pokoušel svésti na jinou. Brzy pøišli na tu krásnou paseku s veselým potùèkem a tisíci ptáky. Tu to opìt v køoví zapraštìlo a tøi hnìdí jeleni s nádherným pyšným parožím se vydali pøes louku. Nathanael po nich støelil, ale v tomtéž okamžiku do nìj sluha strèil, takže rána šla Pánu Bohu do oken. Tu se Nathanael velmi rozzlobil a zvolal:
„Jestli to udìláš ještì jednou, vìru tì jako psa zastøelím!“
A mohl vìrný Blažej øíkat, co chtìl, omlouvat se, jak chtìl, nepomohlo nic a jeho pán zùstal pøi tom. Nedokázal oželeti, že mu ti tøi jeleni opìt unikli, nebo krásnìjší v životì ještì nevidìl.
Žena v lesní chaloupce pøinesla dneska ještì chutnìjší jídlo než vèera a výteèná vína z rùzných zemí tu stála v hojnosti. Blažejovi ale øekla potají, že svoji vìc dobøe vykonal a jeho pán tak dojde velkého štìstí.
Když Nathanael druhého dne šel opìt do lesa, øekla žena sluhovi:
„Blažeji, jdi a sleduj svého pána a opìt ho nenechej støílet, nebo dneska uvidíte na mýtinì tøi èerné jeleny. Dnes je nejnebezpeènìjší den a jeho život visí na vlásku, neprozrazuj mne však, pokud je ti tvùj život milý.“
Blažej jí to ochotnì slíbil a spìchal za pánem. Ale dnes mìl na duši stín, sám nevìdìl proè, ale les se mu nezdál už tak krásný, ptáci ne tak veselí a potùèek ne tak skotaèivý. Pokoušel se svého pána pøivést na jinou stezku, ale Nathanael nechtìl, mìl v hlavì jen ty tøi jeleny a sluhu káral:
„Dnes tì varuji, nestrkej do mne, jinak se ti zle povede.“
Tak pøišli na tu mýtinu a sotva na ni vstoupili, tu se tam objevili z køoví tøi èerní jeleni s vznešeným parožím a bìželi napøíè loukou. Nathanael støelil, ale Blažej jím vèas škubnul, kulka zasvištìla do lesa a ti tøi jeleni zmizeli.
„Tohle mi zaplatíš!“ vzkøiknul Nathanael a znovu nabil. Blažej pøevelice naøíkal a o svùj život prosil, však nic z toho nepomohlo, Nathanael ho na místì v tom hnìvu zastøelil. Když pøed ním nyní ležela ztichlá mrtvola, tu jeho hnìv vyšumìl a padla na nìj lítost. Marnì volal na Blažeje tisíci krásnými slovy, plakal a lomil rukama, vìrný Blažej byl mrtev a mrtev zùstal.
Tu se vyøítil divoce jako smyslu zbavený a bìžel tím lesem zpìt k lesní chaloupce, ale ta byla pustá a opuštìná a ta pøátelská žena také zmizela.
Osedlal ve stáji konì, vyskoèil na nìj a nanejvýš zoufalý jel pryè; kam, to sám nevìdìl. Slunce stálo na poledni a šlo k západu a les byl stále hustší a hustší, nepotkal ani vesnici ani chalupu, poèaly ho sužovat hlad a žízeò. Jel i celou noc stále dál a dál, dokud na vrcholky stromù nesedlo svítání; tu se les otevøel a on pøijel na rozlehlou louku, na které prýštil èistý záøivý pramen.
Nathanael se k nìmu sklonil, aby svlažil svoje vyprahlé hrdlo a pil mohutnými doušky. Když se opìt zvednul, tu tam uvidìl stát tøi pøekrásné panny, ale vyhlížely temnì a zlovìstnì a pravily:
„Ty ses zlým hnìvem pøipravil lehkomyslnì o svoje štìstí a naše vysvobození jsi o dlouhý èas odroèil. Nyní jsi již mohl být ve Zlatém království, kdybys dobré rady a pøátelské prosby poslouchal; teï ale musíš ještì dlouhý èas putovat a mnohokrát bojovat, dokud do Zlatého království nedojdeš!“
Tu pøed nimi Nathanael padnul na kolena a plný žalosti zvolal:
„Já rád vše vytrpím a snesu, jen když své èiny v dobré zase obrátím, øeknìte mi nyní, co mám uèinit?“
„To nám není dáno,“ pravily ty tøi panny: „ale budeme ti ku pomoci tak mnoho, jak si mùžeme dovolit.“
Ta nejstarší mu dala meè, kterému se nemohlo nic postavit a kdo jím byl zasažen, ten padl mrtev k zemi. Ta druhá mu dala mìšec, který byl vždy naplnìný zlatem, aè z nìj èlovìk tahal, kolik chtìl. Ta panna, která byla nejkrásnìjší a ke které ihned vzplanul láskou, mu dala jen zlatý prsten, aby na ni nikdy nezapomenul. Pak všechny zmizely.
Tu Nathanaelovi jakoby spadnul kámen ze srdce, navrátila se mu odvaha a více na nic jiného nemyslil, než na Zlaté království a ty tøi panny, zvláštì na tu nejmladší. Vyskoèil na konì a s klidnou myslí vjel do lesa. Ještì nebyl ani sto krokù daleko, když pojednou uslyšel z køoví strašlivé syèení a žalostné naøíkání. Skoèil tam a byl tam strašlivý drak, který svùj dlouhý ocas omotal kolem lva a plival proti nìmu jed.
Neváhajíc ani chvíli, tasil Nathanael svùj meè a seknul po drakovi takovou silou, že draèí ocas useknul a ten odletìl do koruny stromu a vìtve polámal. Druhou ranou Nathanael zasáhnul drakovu hlavu a netvor padnul na zem a z huby mu zùstal viset jeho s ruku dlouhý jedovatý jazyk.
Lev se otøepal a radostnì poskoèil, stejnì jako pes, ke svému zachránci, svoji huòatou hlavu k nìmu tisknul a hledal jiné rozlièné zpùsoby, jak by mu vyjádøil své díky, a od toho okamžiku ho následoval, všude kam šel. Nathanaelovi opìt stoupla odvaha, protože poznal sílu svého meèe. Pak dlouhý èas spoleènì putovali až dorazili k moøi, kterému øíkali Moøe Bloudìní; bylo tak mohutné a široké, že druhého konce nebylo vidìt.
U bøehu byla zakotvena loï a nedaleko odtud stál pøevozníkùv dùm. Ten vyšel ven, Nathanaela pozdravil a nabídnul mu jídlo a pití. To Nathanael pøijal vdìènì, nebo již mnoho dní se živil jen bylinami a koøínky. Pak se lodníka zeptal, zda neví, kde leží Zlaté království.
Lodník pravil:
„Jestli tam cestujete, to jste dostal špatné rady, Zlaté království leží daleko za touhle vodou a øíší obrù. Cesta tam je tìžká a nebezpeèná, nebo obøi žádají po každém, který chce skrze jejich øíši, ruku nebo nohu jako ...
|
|
|
