 |
| |
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Title:V LESE ŽIJÍ CARODEJNICE
Subject:OTHER LITERATURES
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
V lese žijí èarodìjnice
Jela jednou jedna chudá dìveèka se svým panstvem skrze hluboký les, a když uprostøed byli, vrhli se na nì z houštin loupežníci a zabili, koho byli nalezli. Byli pobiti všichni kromì Bodrušky, která ze strachu vyskoèila z koèáru a ukryla se za jedním stromem.
Když loupežníci se svou koøistí odjeli, vylezla ven a uvidìla celé to krveprolití a jala se hoøce plakat:
„Co si já ubohá nyní poènu? Ani nevím, jak se z toho lesa dostat ven, není tu široko daleko živáèka, musím tu bídnì zahynout.“
Chodila sem tam a hledala cestu, ale nemohla žádnou nalézt.
Když nastal veèer, sedla si pod jeden strom, poruèila se Bohu a chtìla tu zùstat sedìt a nikam dál nejít, i kdyby se stalo, co by chtìlo.
Ale neubìhla dlouhá chvíle, pøiletìl snìhobílý holoubek a mìl v zobáèku malý zlatý klíèek. Ten klíèek ji položil do ruky a øekl:
„Vidíš ten velký strom? Na nìm je malý zámek, ten otevøeš tímto klíèkem a najdeš uvnitø dost jídla a hlad tì nebude už sužovat.“
Bodruška šla k tomu stromu a otevøela jej, našla uvnitø mistièku mléka a bílý chléb, který si nadrobila, takže se dosyta najedla. Když byla najedena, øekla:
„Nyní je èas, kdy slepice do kurníku zalétají, já jsem tak unavená, taky bych si byla do postele lehla.“
Tu pøiletìl opìt snìhobílý holoubek, nesl v zobáèku jiný zlatý klíèek a øekl:
„Otevøi ten strom tady a najdeš postýlku.“
Tak jej otevøela a našla krásnou, mìkkou postýlku, tu podìkovala Bohu a poprosila jej, aby ji v noci opatroval, položila se a usnula.
Druhého dne ráno zase pøiletìl snìhobílý holoubek, nesl opìt klíèek a øekl:
„Otevøi tamten strom a najdeš tam šaty.“
A když jej Bodruška otevøela, našla šaty zdobené zlatem a drahými kameny, tak vznešené, jakoby byly pro princeznu.
Tak žila nìjaký èas a každého dne pøilétal snìhobílý holoubek a postaral se o všechno, co potøebovala, a byl to krásný, tichý život.
Jednou však holoubek pøiletìl a pravil:
„Udìlala by jsi nìco pro mne, Bodruško?“
„Ze srdce ráda.“ odvìtila.
Tu pravil snìhobílý holoubek:
„Já tì pøivedu k malé chaloupce, ty pùjdeš dovnitø, a uprostøed u krbu uvidíš sedìt staøenu a ta ti øekne: „Dobrý den!“. Ale ty ji nesmíš odvìtit ani slovo, a dìlá, co chce, nýbrž musíš jít po její pravé ruce dál, tam budou dveøe, a tìmi vejdeš do svìtnièky, kde najdeš ležet na stole množství rozlièných prstenù, budou tam drahocenné kousky s blyštivými kameny, ale ty necháš ležet, a najdeš jeden, obyèejný, který tam nìkde pod nimi musí být a pøineseš mi jej nejrychleji, jak to pùjde.“
Bodruška šla k té chaloupce a vešla dveømi dovnitø, sedìla tam staøena, mìla obrovské oèi, a když ji zpozorovala, pravila
„Dobrý den, moje dítì.“
Ale Bodruška ji neodpovìdìla a šla k tìm druhým dveøím.
„Kampak?“ køièela staøena a popadla ji za kabátek, chtìjíc ji zadržet: „To je mùj dùm, a nikdo nesmí dovnitø, když si to já nepøeji.“
Ale Bodruška mlèela, vytrhla se jí a vešla rovnou do svìtnièky. Tam ležela na stole kopa prstenù, blyštìly a leskly se jí pøed oèima, vrhla se k nim a zaèala hledat onen obyèejný kroužek, ale nalézti jej nemohla.
Jak jej tak hledala, uvidìla staøenu jak se plíží pryè a v rukou nese ptaèí klec. Tak pøiskoèila k ní a vzala jí tu klec a vidìla, že v ní sedí ptáèek a v zobáèku má zlatý kroužek. Tak vzala Bodruška ten prsten a celá šastná s ním vybìhla z domu ven a èekala, že teï pøiletí snìhobílý holoubek a ona mu prsten pøedá, ale neukázal se.
Tak se opøela o jeden strom a èekala na holoubka, tu se stalo, že ten strom byl najednou byl mìkký, poddajný a sklonil svoje vìtve dolù.
A najednou se dvì vìtve ovinuly kolem ní a nebyly to vìtve, ale ruce, a když se byla Bodruška ohlédla, místo stromu tu stál krásný muž, objímal ji, políbil a pravil:
„Ty jsi mne vysvobodila a z moci zlé èarodìjnice uvolnila, Ona mne ve strom promìnila, a každý den na par hodin jsem byl snìhobílý holoubek, a tak dlouho jsem mìl být zaklet, dokud si tento prsten na prst nenasadím.“
Od kouzla byli taky osvobozeni jeho sloužící a konì, kteøí byli ve stromy taky zakleti, a teï tu stáli všude kolem.
Tak Bodrušku odvezli do své øíše, nebo ten muž byl královský syn, a oženil se s ní a žili pak šastnì až do konce svých dní.
...
|
|
|
