 |
| |
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Title:TRI PRADLENY
Subject:OTHER LITERATURES
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Tøi pøadleny
Byla jedna líná dívka a ani za nic nechtìla pøísti, matka ji mohla øíkat, co chtìla, ale nic s ní nepoøídila. Koneènì se jednou matka velmi rozezlila, dceru tak zbila, že Adlinka hlasitì naøíkala. Zrovna jela kolem královna, a když ten náøek slyšela, nechala zastavit, vešla do domu a zeptala se matky, proè dceru bije, že je náøek až na cestu slyšet. Tu se matka zastydìla, že by mìla o lenosti své dcery povídat, a tak pravila:
“Nemohu Adlinku od pøedení odtrhnout, chce stále jen pøíst, ale já jsem chudá a kde mám stále ten len brát?“
Tu odvìtila královna: „Nic neslyším radìji než o pøedení a nejsem spokojenìjší, než když slyším vrèení kolovrátkù. Dej mi svoji dceru na zámek, já mám lnu dost, tam mùže pøíst, co ji srdce ráèí:“
Matka byla spokojena a tak si královna dcerku vzala. Když byli na zámek pøijeli, zavedla královna Adlinku do tøí komnat, které byly plné krásného lnu.
„Nyní spøeï tenhle len,“ øekla královna: „a když budeš brzy hotova, pak ti dám svého syna za muže; jsi sice chudá, ale dostateèným vìnem je tvoje nepøekonatelná píle.“
Tu se dívka velmi polekala, nebo pøísti len pøeci neumìla, a celých tøi sta let by trvalo to pøedení, i kdyby od rána do veèera u toho sedìla. Když nyní osamìla, zaèala plakat a sedìla tak tøi dny, aniž by ruku k dílu pøiložila. Tøetího dne pøišla královna, ale vidìla, že ještì nic spøedeno nebylo. Velmi se podivila, ale Adlinka se vymlouvala, že se ji po matce a domovu stýskalo a ještì zaèít nemohla. To královna pochopila, avšak na odchodu ji pravila:
„Zítra ale už s prací zaèni!“
Když Adlinka opìt osamìla, vìdìla, že ji pomoci ani rady není a opìt se usedavì rozplakala. Tu uvidìla skrze okno, u kterého byla sedìla, tøi ženy pøicházet, jedna mìla velkou plochou nohu, ta druhá mìla pøíliš velký dolní ret, který ji až na bradu sahal, a ta tøetí mìla velmi široký palec. Ty tøi zùstaly pod oknem stát, dívaly se nahoru na dívku a ptaly se jí, copak jí schází. Ona jim o svém trápení vypovìdìla, a tu ji ony nabídly pomoc:
„Když nás pozveš na svatbu, nebudeš se za nás stydìt a svými kmotøièkami nás nazveš, a ke svému stolu posadíš, pak mi ti všechen ten len za krátký èas spøedeme.“
„Ze srdce ráda,“ zaradovala se Adlinka: „pojïte dovnitø a mùžete hned zaèít.“
Tak vešly ty podivné ženy dovnitø, udìlaly si v první komnatì místo, kam se posadily a jaly se pøísti. Ta první tahala vlákno a toèila nohou kolovrátkem, ta druhá vlákno slinila, ta tøetí vlákno natáèela na vøetánka a tloukla palcem o stùl, a vždy když uhodila, plné vøetánko tenounké pøíze na hromadu padlo. Pøed královnou Adlinka pøadleny ukryla a ukázala ji jen napøedenou pøízi, královniny pochvaly konce nebraly.
Když byla první komnata prázdná, šly do druhé, nakonec do tøetí. a brzy bylo vše spøedeno. Tu ty tøi pøadlenky zmizely a pøedtím dívce øekly: „Nezapomeò, co jsi slíbila a hodnì štìstí ti to pøinese.“
Adlinka královnì prázdné komnaty a obrovské hromady pøíze ukázala, královna hned velkou svatbu vystrojila, a ženich se potìšil, že tak pilnou a rozumnou dívku za ženu dostane, a velmi se do ní zamiloval.
„Mám tøi kmotøièky.“ øekla dívka: „a moc dobrého pro mne udìlaly, a já na nì nechci ani ve svém štìstí zapomenout. Dovolte mi, abych je na svatbu pozvala a ke svému stolu posadila.“
Královna i princ ji odvìtili: „Proè bychom ti to nedovolili?“
A když ta slavnost zaèala, vešli do sálu ty tøi podivuhodné pøadlenky v krásných krojích a nevìsta pravila: „Buïte vítány, milované kmotøièky.“
„Ach.“ øekl ženich: „ Copak to máš za ošklivé kmotøièky?“
Šel k té, co mìla plochou nohu. a ptal se: „Od èeho máte takovou nohu?
„Od kolovrátku vrtìní.“ øekla kmotra.
Pak šel k té s tím velký dolním rtem: „Od èeho mate tak velký spodní ret?“
„Od pøíze slinìní.“ øekla kmotra.
A nakonec šel k té tøetí: „Od èeho máte tak velký palec?“
„Od pøíze navíjení.“ øekla kmotra.
Tu se princ velmi polekal a øekl si, že své ženì už nikdy více pøísti nedovolí, aby se mu taky takto nezohavila. A bylo po pøedení.
...
|
|
|
