 |
| |
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Title:TRI HEJKÁLKOVÉ
Subject:OTHER LITERATURES
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Tøi hejkálkové
Byl jeden muž, kterému zemøela žena, a jedna žena, které zemøel muž; a ten muž mìl dceru a ta žena mìla taky dceru. Ty dvì dívky se pøátelily a spolu se procházely a jednou, když pøišly k té žene, ta øekla dceøi mužovì, aby otci vyøídila, že se za nìj provdat chce a když se tak stane, tak každého rána se ona bude koupat v mléce a pít víno a její dcera se bude koupat ve vodì a pít vodu.
Adélka to doma otci vyprávìla a ten øekl:
"Co si mám poèít? Manželství je radost, ale také starost. Víš-li ty co? Vezmi tuhle holínku, která má podrážku samou díru, zavìs ji na pùdì na høebík a nalij do ní vodu. Když ta voda proteèe skrz, neožením se, když však v té holínce voda zùstane, vezmu si tu ženu."
Adélka udìlala, co ji byl otec pøikázal. Ale voda díry na podrážce zatáhla a holinka zùstala plná. Bìžela to otci povìdìt, sám se zašel pøesvìdèit a když byl vidìl, že pravdu mluvila, svùj slib splnil a brzy se slavila svatba.
Druhého dne, když se dívky probudily, stálo pøed Adélkou mléko k mytí a víno k pití, pøed Helgou však voda k myti i k pití; druhého rána stála pøed Adélkou i Helgou voda k mytí i voda k pití; no a tøetího rána stála pøed Adélkou voda k mytí i k pití, zatímco pøed Helgou mléko k mytí a víno k pití, a tak to již zùstalo. Macecha Adélku nesnášela a nevìdìla, co nejhoršího by jí uèinila, nebo i když s ní den ode dne hùøe zacházela, vidìla, že Adélka roste do krásy, zatímco Helga je ošklivá a protivná.
Jednou v zimì, když mrzlo, až praštìlo a všechno bylo pokryto snìhem, vyrobila macecha šaty z papíru a zavolala Adélku:
"Obleè si ty šaty, bìž do lesa a pøines mi plný džbánek jahod, dostala jsem na nì velkou chu."
"Milostivý Bože",zvolala dívka: "v zimì pøece jahody nerostou, zemì je promrzlá a všechno pokryl sníh. A proè si mám obléci ty papírové šaty? Venku ledový fouká vítr a strhá mi šaty z tìla."
"Chceš snad odmlouvat?" osopila se na ni macecha. "dìlej, co jsem ti poruèila a bìda ti, jak jahody nepøineseš, na oèi mi nechoï, dokud nebude džbánek plný!" Podala dívce kousek ztvrdlého chleba, aby mìla co jísti, i když si byla myslila, že ji v tom lese zahubí hlad i mráz a už se jí nikdy na oèi nevrátí.
Adélka si tedy poslušnì oblékla papírové šaty, vzala džbánek a vyšla ven. Všude kolem, kam oko dohlédlo, ležel sníh, nevidìla zelené ani stébelko. Když pøišla do lesa, uvidìla mròavou chaloupku, z které vyhlíželi tøi hejkálkové. Popøála jim dobrého dne a pak zaklepala na dveøe a hejkálkové ji pozvali ji dovnitø; Adélka si sedla na lavici u pece, aby se trošku ohøála, vytáhla ten kousek chleba, že ho sní. Hejkálkové ji poprosili, zda by jim také kousek dala, tak Adélka chléb rozlomila a podìlila se s nimi. A oni se jí ptali, co v lese v takovém mraze a v takovém èase dìlá, a ona jim o pøání macechy vyprávìla. Tu ji hejkálkové podali koštì a požádali jí, aby jim zametla pøed chaloupkou sníh. A ona ochotnì koštì popadla a z chaloupky vyjít chtìla. Když byla na prahu stála, tu jeden hejkálek øekl, co oni jí dají, když je tak milá a ochotná.
Tak øekl první: "Já ji daruji, aby byla den ode dne krásnìjší."
Tak øekl ten druhý: "Já ji daruji, aby ji pøi každém slovu z úst kousek zlata vypadnul."
Tak øekl ten tøetí: "Já ji daruji, aby pøišel král a za ženu si ji vzal."
Adélka udìlala, o co jí byli hejkálkové požádali, a sotva sníh odmetla, tu uvidìla, že pod ním se skrývají zralé jahody, s radosti si hned plný džbánek natrhala, hejkálkùm z celého srdce dìkovala a domù pospíchala.
Když vešla do chalupy a dobrého veèera popøála, tu ji z úst vypadl kousek zlata. A pak jim Adélka vyprávìla, co se jí v lese pøihodilo a za chvíli byla kousky zlata podlaha svìtnice pokryta. Co že je to za pošetilost, rozhazovat zlato po svìtnici, podivila se macecha, a zlato shrábla a v srdci mìla ještì vìtší nenávist k té holce proklaté. A když to všechno byla Helga slyšela, no tam trvala, že ona do lesa pro štìstí taky musí. Nic ji matka nepøesvìdèila, že je tam zima a zmrznout tam mùže. Nakonec si Helga krásný teplý kožich oblékla, k jídlu kus chleba s máslem a koláè dostala a do lesa se vydala.
Brodila se snìhem až pøišla jako Adélka k chaloupce lesních mužíèkù. Ani je nepozdravila, do chaloupky vtrhla a na pec si sedla a jíst svaèinu zaèala, když ji hejkálkové taky o kousek požádali, zle se na nì utrhla, že sama má málo. Když ji o to, aby jim sníh ode dveøí odmetla, požádali, tak se na ne opìt osopila, ze sami si tu práci udìlat mají, ze ona není jejich dìveèka. A když tak sedìla a vidìla, že se hejkálkové se nic nechystají ji nic darovat, zvedla se a k odchodu se brala. Když na prahu stála, tu jeden hejkálek pravil, co že ji darují, když tak zlá a nepøívìtivá na nì byla.
Tak øekl první: "Já ji daruji, aby byla den ode dne ošklivìjší."
Tak øekl ten druhý: "Já ji daruji, aby ji pøi každém slovu z úst ropucha vyskoèila."
Tak øekl ten tøetí: "Já ji daruji, aby strašlivou smrti ze svìta sešla."
Helga venku hledala nìjaké jahody a když žádné nevidìla, vydala se domù. Když však ústa otevøela, aby matce, co se jí pøihodilo vyprávìla, vyskoèila jí z nich ošklivá ropucha. Nyní macecha Adélku ještì více nenávidìla, a pøemýšlela, jak se dívky, která den ode dne krásnìjší byla, zbavit, až koneènì na další lotrovinu pøišla. Vzala kotel, dala do nìj pøízi a tu vaøit zaèala, a když byla pøíze spaøena, tu dala ubohé dívce kotel na záda, do ruky sekeru a na rybník ji poslala, aby díru v ledu vysekala a tu pøízi v ledové vodì máchala. A Adélka poslušnì na rybníce díru sekala, když v tom jel kolem bohatì zdobený koèár, ve kterém sedìl král.
Ten se dívky ptal, co že to dìlá, a ona mu øekla, že díru seká v ledu; a on když byl vidìl , jak je krásná, zželelo se mu jí a pravil jí, zda s ním na zámek nechce a Adélka byla ráda souhlasila, nebo to pro ni vysvobození bylo. A za nìjakou dobu slavili bohatou svatbu a tøetí dárek mužíèkù se vyplnil.
Za rok se mladé královnì narodil synáèek a macecha, když o tom velkém štìstí slyšela, vzala Helgu a na zámek navštívit Adélku spìchali, prý aby se o ni starali. A když byly s ní o samotì, spící ji popadly, otevøeným oknem do øeky hodily. A macecha svoji ošklivou dceru do lože uložila, a když byl král svou ženu vidìt chtìl, tu mu pravila, že ona v horeèkách leží, že až snad zítra. Král si byl nepomysli, nìco zlého pøíští dne a když byl se své ženy na nìco zeptal a ona mu odpovìdìla, vyskoèila ji z úst ropucha a ona se byl velmi podivil, nebo ji pøed tím kousky zlata padaly u úst, ale macecha byla pravila, že královna je ještì velmi slabá je , že se to èasem jistì upraví.
V noci však uvidìl kuchtík v kuchyni pøiplout výlevkou kachnièku a ta po lidsku mluvila:
"Králi milý, co dìláš?
Spíš a ženu svou nehledáš?"
A když nedostala žádnou odpovìï, pokraèovala:
"Copak dìlají Helga s mateøí?
A kuchtík koneènì odpovìdìl:
"Uložili je spát do peøí"
Pokraèovala kachnièka v otázkách:
"Co mé milé dìátko?
Øekl jí kuchtík:
"V kolébce spí robátko."
Tu se kachnièka promìnila v královnu, vzala dítì a dala mu napít, pak ho položila do kolébky, láskyplnì pøikryla a opìt jako kachna odplula. Tak se stalo ještì po dvì noci a tu tøetí královna kuchtíkovi pravila, a králi, øekne, že meè vzít má a až ona pøijde, musí nad prahem tøikrát s ním máchnout a pak ona bude vysvobozena.
A kuchtík bìžel za králem a všemu vypovìdìl; král vzal veèer meè a tøikrát nad tím pøízrakem máchnul, a když potøetí meè vzduchem zasvištìl, objevila se jeho žena v celé své kráse, opìt živá a zdrava jako døív.
Král byl celý šastný a svou ženu do nedìle, kdy mìlo být dítì køtìno, ukryl. A když bylo po slavnostním køtu, zeptal se Helgy a macechy, co by se mìlo stát èlovìku, který nìkoho z postele vytáhne a bezmocného do vody hodí. A macecha byla zvolala, že takový èlovìk pøísný trest zaslouží, aby byl sám do sudu zavøen a ten sud pak do vody vržen.
Tak jim to pøání král splnil a Helga tøetí dárek od mužíèkù byla dostala. Do sudu byly s matkou pevnì zavøeny a ten sud do vody hodili.
...
|
|
|
