 |
| |
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Title:SNEŽENKA A RUŽENKA
Subject:OTHER LITERATURES
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Snìženka a Rùženka
Jedna chudá vdova, která žila v chalupì na samotì, mìla zahradu, ve které rostly dva rùžové keøe, jeden se snìhobílými a druhý s rudými rùžemi; a právì tak mìla i dvì dcerky, které byly stejné jako ty dva rùžové keøe, jednu tedy nazvala Snìženkou a druhou Rùženkou. Dívenky byly dobré a velmi zbožné, tak pilné a vytrvalé, že jiné dvì jim podobné bys na svìtì nenašel; Snìženka byla jen tišší a mírnìjší než Rùženka. Rùženka ráda pobíhala po lukách a polích, sbírala kvìtiny a chytala ptáèky; Snìženka naopak sedìla radìji doma u matky, pomáhala ji s domácností nebo ji pøedèítala, když nebylo co na práci. Obì dìti se navzájem velmi milovaly, všude ruku v ruce chodily. Když Snìženka pravila, že se nikdy odlouèit nesmìji, tu Rùženka odvìtila, že do smrti spolu zùstanou, a matka jim pøipomenula, že vždy se musí o vše dìlit.
Èasto bìhaly samy po lese a sbíraly lesní plody, ale žádné zvíøe jim neublížilo, nýbrž pøicházelo zvìdavì blíže; zajíèek jim jedl zelné listy z rukou, opodál se pásl srnec, jelen skákal vesele kolem, ptáci zùstávali sedìt ve svých hnízdech a zpívali, a když je zastihla noc, tu dívenky ulehly vedle sebe do mechu a spaly až do rána a jejich matka vìdìla, že jsou v bezpeèí a nemusí si dìlat žádnou starost.
Jednou, když tak v lese pøenocovaly a ráno se probudily, spatøily, jak opodál sedí krásné dítì v bìlounkém záøivém šatì a pøátelsky na nì beze slova hledí. A pak najednou povstalo a zmizelo v lese bez rozlouèení. A když se dívenky kolem sebe rozhlédly, uvidìly, že na kraji propasti spaly a kdyby byly ve tmì ještì pár kroku udìlaly, jistì by se dolù zøítily. A matka jim pak doma øekla, že to byl jistì jejich strážný andílek, který je tu noc ochraòoval.
Snìženka a Rùženka udržovaly chaloupku v èistotì a poøádku, že byla radost se na ni dívat. V létì se starala o dùm Rùženka a stavìla matce každé ráno, døíve než ona se byla probudila, pøed postel krásnou velkou kytici rùží. I zimì rozdìlávala Snìženka oheò a zavìšovala na hák kotlík, a ten kotlík byl z mosazi a blyštìl se jako zlatý, tak byl doèista vydrhnutý. Veèer, když padaly vloèky tiše k zemi, pravila matka:
"Jdi, Snìženko, a zavøi dveøe na závoru."
Sedly si spoleènì ke krbu, matka si vzala brýle a zaèala dìvèátkùm pøedèítat z jedné velké knihy; dívenky poslouchaly a pilnì pøedly; opodál ležel na podlaze beránek a na bidle s hlavou skrytou pod køídlem odpoèíval bílý holoubek.
Jednoho veèera, když zase spolu takto dùvìrnì sedìly, zaklepal nìkdo na dveøe a matka øekla:
"Rychle, Rùženko, otevøi! To bude nìjaký pocestný, co hledá pøístøeší."
Rùženka vstala a sundala závoru a myslila, že za dveømi uvidí nìjakého ubohého muže, ale tak tomu nebylo, stál tam medvìd, který svoji obrovskou èernou hlavu do dveøí vstrèil. Rùženka hlasitì vykøikla a uskoèila zpìt, beránek beèel, holoubek podìšenì vzlétl a Snìženka se schovala pod matèinu postel. Ale medvìd promluvil:
"Nebojte se mne, já vám nechci žádnou škodu zpùsobit, jsem napùl zmrzlý a chtìl bych se jen trochu ohøát."
"Ty ubohý medvìde," øekla matka: "lehni si k ohni a buï opatrný, a ti kožich nechytne."
A pak dívenky zavolala, a se nebojí, že ten medvìd to upøímnì myslí. A dìti pøišly blíž, i beránek a holoubek se zklidnili. Medvìd je požádal, zda-li by mu z kožichu sníh vymetly. Dìti pøinesly koštì a vyèistily medvìdovi kožich, ten si lehnul k ohni a spokojenì si brumlal. Dìti však po èase ztratily ostych a zaèaly vyvádìt se svým nemotorným hostem lotroviny. Rukama mu cuchaly kožešinu, pokládaly mu nohy na záda a válely ho sem a tam, nebo pøinesly lískový proutek a šlehaly ho jím a smály se. A medvìdovi se to líbilo a trpìlivì to snášel, a když se byl na oko rozzlobil, volal:
Když nadešel èas spánku, øekla matka medvìdovi, a ve jménu božím u krbu ležet zùstane, že tak bude pøed tím strašlivým poèasím uchránìn.
Sotva se rozednilo, obì dìti vstaly a pustily ho ven a pak se za ním dívaly, jak se brodí závìjemi pryè. Od té doby medvìd každý veèer v urèitou hodinu pøicházel, lehal pøed krbem a dovolil dìtem, aby si krátkou chvíli s ním dìlaly, co chtìly. Byly už tak pøivyknuté, že døíve dveøe na závoru nezavíraly, dokud se jejich èerný druh neobjevil.
Pøišlo jaro a venku se vše zelenalo a tu pravil medvìd dívenkám:
"Nyní musím pryè a celé léto se nevrátím."
"Kampak jdeš, drahý medvìde? zeptala se Snìženka.
"Musím zpìt do lesa, svùj poklad hlídat pøed zlými trpaslíky; v zimì, kdy je pùda promrzlá, nemohou kutat, ale nyní kdy sluníèko zem prohøálo, tu oni zaènou kutat, vrtat, slídit a krást, a co jednou do jejich rukou padne, to už se na svìtlo boží nikdy nedostane."
Snìženka byla tím rozlouèením velmi zarmoucená, a když byla závoru a pak dveøe medvìdovi otevøela, tu on svým kožichem na skobì uvíznul a kousek kožešiny se mu zatrhlo a tu se jí zdálo, jako by zlato se zablesknout vidìla. A pak ji milovaný medvìd mezi stromy zmizel.
Za nìjaký èas poslala matka dìti do lesa sbírat klestí. Dívky našly venku ležet na zemi poražený obrovský strom, jehož kmen se pohyboval v trávì smìrem nahoru a dolù, a ony nedokázaly pochopit, copak se to s ním dìje. Když pøišly blíže, uvidìly trpaslíka se starým vrásèitým oblièejem a na loket dlouhým snìhobílým vousem. Konec vousu mìl však pøiskøípnutý ve štìrbinì stromu, a trpaslík poskakoval nahoru a dolu jako pejsek na provaze a nevìdìl, jak si pomoci. Vytøeštil na dívky své ohnivé oèi a zakøièel:
"Co tam stojíte? Že byste pøišly sem a pomohly mi?"
"Copak se ti stalo, trpaslíku?" zeptala se Rùženka.
"Hloupá, zvìdavá huso" odsekl trpaslík: "chtìl jsem ten strom na tøísky nasekat a do kuchynì pøinést, nebo z velkých špalkù døeva je oheò silný a naše malé porce jídla se spálí, my nejsme tak hltaví jako váš hrubiánský a nedoèkavý pronárod. Už jsem tam mìl klín vložený a všechno šlo, jako po másle, když tu najednou, jak to proklaté døevo bylo pøíliš kluzké, skoèilo znenadání a klín se vymrštil a mùj krásný bílý vous tam uvíznul. No jen se smìjte, mlíèòata! Jen buïte na mì zlé!"
Dìti popadly celou svou silou trpaslíkùv vous a chtìly ho vytáhnout, ale držel pevnì. Tu øekla Rùženka, že zavolá nìkoho na pomoc, ale trpaslík se ještì více rozvzteklil, že už staèí, že ony dvì ho vidìly. A tu mu Snìženka pravila, a se uklidní, že ji nìco napadlo. A z tašky vytáhla nùžky a konec vousu ustøihla. Jakmile byl trpaslík osvobozen, popadl ranec, který ležel mezi koøeny a byl plný zlata, a zlostnì syèel:
"Neotesanci, ustøihnou èlovìku klidnì kus skvìlého vousu. Satanáš vám zapla
Hodil si ranec na záda a odkráèel pryè, ani se na dívenky nepodíval.
Za nìjaký èas se vydaly Snìženka a Rùženka lovit ryby na udici. Když byly nedaleko potoka, uvidìly, jak na hladinì poskakuje obrovská luèní kobylka. Bìžely se podívat blíž a poznaly trpaslíka.
"Copak tu dìláš?" zeptala se Rùženka: "ty jsi nechtìl do vody?"
"Což jsem takový blázen?" øval trpaslík: "Copak nevidíte, že mì ta proklatá ryba táhne?"
Trpaslík sedìl na bøehu, chytal ryby na udici a naneštìstí mu vítr zapletl vous do vlasce, a zrovna v tom okamžiku zabrala ryba a vší svou silou táhla to nebohé stvoøení za sebou. Trpaslík se chytal všech stébel a trávy, ale nic to nepomohlo, musel bezmocnì rybu následovat a èekat, až ho do hloubky stáhne. Dívenky pøišly právì vèas, trpaslíka popadly a pevnì držely a vous se mu rozmotat pokoušely,ale nepodaøilo se jim to, vousy a vlasec byly dokonale navzájem zamotány. Zase nezbylo nic jiného, než vytáhnout nùžky a další kus vousu ustøihnout.
Když to trpaslík byl uvidìl, zaèal zase jeèet:
"Co jsou mi to za móresy, vy ropuchy ošklivé, takhle mì zohavit? Nedosti na to, že jsem o konec vousu pøišel, teï mi nejlepší èást ustøihnete! Nebudu se moc pøed ostatními trpaslíky ani ukázat! Mìly byste odtud utíkat, až vám bude za patami hoøet!!"
Popadl ranec plný perel, který ležel v rákosí, a aniž by øekl slùvko na rozlouèenou, vlekl ho pryè a zmizel za nejbližším kamenem.
Zase uplynul nìjaký èas a matka poslala Snìženku a Rùženku do mìsta na nákupy, mìly šòùrky, stužky, nitì a jehly obstarat. Cesta vedla pøes pláò, na které ležely všude kolem velké balvany rozházeny. Tu uvidìly ve vzduchu se vznášet velkého ptáka, který pomalu dokola kroužil, a stále níž a níž klesal až se koneènì vrhnul støemhlav dolù za jeden z tìch balvanù. Pak slyšely pronikavý køik Bìžely tam a vidìly s úlekem, jak orel jejich známého trpaslíka popadl a chce jej odnést pryè. Ty soucitné dìti chytily trpaslíka a pøetahovaly se o nìj s orlem tak dlouho, dokud svoji koøist nepustil. Když se trpaslík z prvního úleku vzpamatoval, zaèal vztekle vøískat:
"Takhle nešetrnì se mnou zacházet? Mùj vetchý kabátek jste mi zcela potrhaly! Jste nemotorná a pošetilá chátra!!!"
Popadl ranec s drahokamy a zmizel pod jedním balvanem ve své jeskyni. Dívky byly na ...
|
|
|
