 |
| |
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Title:SNEHURKA
Subject:OTHER LITERATURES
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Snìhurka
Bylo se událo, že jednoho dne uprostøed bílé zimy, kdy se snìhové vloèky snášely po tisících k zemi jako drobounká pírka, sedìla jedna královna s vyšíváním u okna a tu krásu v zamyšlení pozorovala. A v tom zamyšlení se jehlou do prstu bodla a na sníh se vyronily tøi krùpìje krve. Tu si královna pomyslila, že rada by takové dìátko mìla, které by bylo rudé jako ta krev, bílé jako ten sníh a èerné jako okenní rám z ebenového døeva. A Bùh vyslyšel její pøání, však musela za nìj zaplatit pøevysokou cenu a tak když byla dítì podle svého snu porodila, zemøela. Král dlouho její smrti neželel a do roka si pøivedl novou královnu, mladou a krásnou a velmi pyšnou.
Její srdce bylo opravdu chladné a pyšné tak, že nadevše milovala sama sebe a svoji krásnou tváø. Ta královna mìla kouzelné zrcadlo, kterého se ptávala:
"Øekni mi zrcadlo, kdo je v zemi zdejší i na svìtì nejkrásnìjší"
A zrcadlo ji ujistilo, že je to ona, kdo je nejkrásnìjší a nikdo jiný. Tu byla královna spokojeny, protože vìdìla, že její zrcadlo nemùže lhát.
Èas však neúprosnì bìžel a malá Snìhurka rostla do krásy, bylo jí právì sedm let, když kouzelné zrcadlo na královninu otázku odpovìdìlo:
"Jsi krásná paní má, avšak v zemi zdejší i na svìtì Snìhurka je nejkrásnìjší"
Tu do srdce mladé královny vstoupila zloba a nenávist a tak zle ji užíraly, že jednoho dne si k sobì povolala lovce a dala mu úkol strašlivý, malou Snìhurku má do hlubokého lesa zavést, tam ji zabít a její játra a plíce jako dùkaz své paní pøinést. Její krásou okouzlený lovec souhlasil bez reptání a princeznu do lesa zavedl, když však pozvedl dýku, aby dítìti srdce probodl, zaèalo ono naøíkat, kleslo na kolena, bílé ruce k nìmu spínalo a o život prosilo. Pohnulo se srdce lovce nad tou krásou a øekl si, že dítì nezabije, že divá zvìø za nìj nebožátko ze svìta sprovodí a nechal Snìhurku jít. Zabil divoké sele, jemu játra i plíce vyøíznul a jako dùkaz splnìného úkolu královnì pøinesl. Mladá žena si se šíleným smíchem ty vnitønosti poruèila pøipravit k veèeøi, a ony pak byly opravdu chutnì upraveny a na veèerní stùl pøedloženy a stolovníky snìdeny.
Zatím Snìhurka klopýtala hlubokým lesem cestou necestou jen dál a dál od rodného zámku, divá zvìø ji pøekvapenì pozorovala z povzdálí, ale ani vlásek jí nezkøivila. Až k veèeru došla k malému domku pod vysokou horou. Když vešla dovnitø, vydechla pøekvapením, tak tam bylo vše krásnì a èistì zaøízeno, že to vypovìdìt nemùžu. Uprostøed stál stùl prostøený bílým ubrusem, na nìm leželo sedm talíøkù, u každého lžièka, vidlièka, nožík a pohárek. U stìny stálo sedm postýlek èistì povleèených. A protože Snìhurka byla po celodenním putování unavená a žíznivá, sedla ke stolu a z každé porce na talíøi si vzala sousto, z každého pohárku vypila doušek. Pak si chtìla odpoèinout a postýlky postupnì vyzkoušela, až v té sedmé spokojenì usnula.
Když se úplnì setmìlo, vrátili se pánové domkù - sedm trpaslíkù, kteøí rudu v hoøe kutali. Rozžali svých sedm svìtýlek a tu spatøili, že co tu nebyli, nìkdo jim v domku hospodaøil. Tu jeden každý pravil, kdože to sedìl na jeho stolièce, kdože to jedl z jeho talíøku, kdože to ulomil z jeho chleba, kdože to jeho vidlièku použil, kdože to jeho nožíkem krájel, kdože to z jeho pohárku pil, kdože to jeho postýlku zválel. Takto jeden pøes druhého volali, až ten sedmý pojednou ve své postýlce Snìhurku spatøil a na ni posvítil. Trpaslici nad spícím dítìtem stanuli v úžasu, tak byla dívenka spanilá, a pak sami se potichu, aby ji neprobudili, ke spánku uložili, ten sedmý se ke kamarádovi do jedné postýlky uložil
Ráno, když se Snìhurka probudila, tuze se polekala, ale trpaslici k ni hezky promlouvali a tak jim vše o sobì vypovìdìla a oni ji nabídli, aby u nich zùstala a s domácností vypomáhala. Jen tak jí nabádali, aby se macechy støehla a když oni doma nebudou, nikomu cizímu neotevírala a dovnitø nepouštìla.
Královna po té hostinì, co byla Snìhurèiny vnitønosti s chutí pojedla, vìøila. Že je opìt nejkrásnìjší na svìtì, ale pøece jen jí to nedalo a jednoho dne se svého zrcadla zase zeptala:
"Øekni mi zrcadlo, kdo je v zemi zdejší i na svìtì nejkrásnìjší"
a zrcadlo po pravdì odpovìdìlo: "Jsi krásná paní má, avšak v zemi zdejší i na svìtì Snìhurka, co u sedmi trpaslíkù pøebývá, je nejkrásnìjší".
Tu se královna velmi rozhnìvala, že ji lovec takto obelhala horeènì pøemýšlela, jak se Snìhurky zbavit. Nemìla klidu, dokud vše peèlivì nepromyslela, a protože i èarodìjnice ke své kráse byla, zlou lest vymyslila. Zaèernila si své líbezné tváøe, za starou kramáøku se pøestrojila a k domku sedmi trpaslíku pod horou se vypravila. U domku vyvolávati zaèala, že krásné zboží na prodej má, až dùvìøivé dítì z nìj vyšlo a vystavené zboží si prohlížet zaèalo. Mìla kramáøka tak pestøe vyšívané šnìrovaèky, že se Snìhurce jedna tak zalíbila, že souhlasila, že si ji vyzkouší. Macecha se ochotnì nabídla, že dívence s oblékáním pomùže, a pak ji šnìrovaèku tak pevnì utáhla, až dítì dech ztratilo a bez života k zemi padlo, a ona s divokým smíchem na zámek pospíchala.
Veèer se vrátili trpaslíci z hory a ubohou Snìhurku bezdechou ležet na zemi našli. Tak si myslili, že snad mrtvá je a když ji opatrnì ze zemì zvedali tu si jeden všimnul, že její šnìrovaèka tuze utažená je, a když ji byli povolili, tu se dítì zhluboka nadechlo a k životu se vrátilo. Snìhurka trpaslíkùm vyprávìla, co se jí pøihodilo a oni ji takto kárali, že to jistì macecha zlá byla a ona jí otvírati pøece nemìla. I slíbila jim, že pøíštì již jejich pøikázání neporuší a cizími se bavit nebude.
Po nìjaké dobì opìt královna o své kráse slyšet zatoužila a tak se svého kouzelného zrcadla zeptala:
"Øekni mi zrcadlo, kdo je v zemi zdejší i na svìtì nejkrásnìjší"
a zrcadlo po pravdì odpovìdìlo: "Jsi krásná paní má, avšak v zemi zdejší i na svìtì Snìhurka, co u sedmi trpaslíkù pøebývá, je nejkrásnìjší".
Královnu popadl velký vztek, že to dìcko musí koneènì zemøít volala a do své tajné komnaty, kde rùzné èarodìjnické náèiní mìla, se odebrala a tak ta dlouho èarovala, až jedovatý høeben vyrobila. Pak se opìt k nepoznání pøestrojila a k domku sedmi trpaslíkù pod horou se vydala. Snìhurka ji však nechtìla otevøít, trpaslíky pouèena. Královna však na špièky vystoupila a skrze okno ji tak krásný høeben ukázala, že dívenka opìt neodolala a høeben si od ni vzala. Ale sotva si ho do vlasù vetknula, prudký jed zaèal pùsobit a ona klesla k zemi.
Naštìstí však se už chýlilo k veèeru a za par chvil trpaslíci z hory pøišli a ležet bez dechu ji našli. Hned jim pøišla macecha na mysl, a zaèali dítì prohledávat, až høeben v jeho vlasech našli, vytáhli a ono hned oèi otevøelo. Pak se Snìhurky zase na vše vyptali a opìt ji kárali, že to zase zlá macecha byla a o život jí usilovala. Opìt jim musela Snìhurka slíbit, že si vezme ponauèení a ani živáèka dovnitø nepustí.
Opìt uplynul nìjaký èas a marnivá macecha ujištìní o své kráse slyšet chtìla a svého zrcadla takto se ptala:
"Øekni mi zrcadlo, kdo je v zemi zdejší i na svìtì nejkrásnìjší"
a zrcadlo po pravdì odpovìdìlo: "Jsi krásná paní má, avšak v zemi zdejší i na svìtì Snìhurka, co u sedmi trpaslíkù pøebývá, je nejkrásnìjší".
Královna bìsnila a veškeré své èarodìjné umìní použila, aby tu nejvìtší zákeønost spáchati mohla a jedovaté jablko vyrobila, které však jen jednu polovinu mìlo smrtící. Za selku se pøestrojila a k domku sedmi trpaslíkù pod horou spìchala. Snìhurka však byla již pouèena a za nic nechtìla selce otevøíti a nic koupiti. Tak ji macecha vemlouvala, že alespoò jedno jablko ji chce na ochutnání darovat, však Snìhurka ani ten dárek vzíti nechtìla. Tu macecha zloøeèená to krásnì jablko na dùkaz, že otrávené není, rozkrojila a jednu jeho polovinu pøed dívenkou snìdla. Tak Snìhurka již neváhala a druhou tu krásnìjší polovinu jablka si bez obav vzala a s chutí se do ní zakousla, aby sotva se jed jejího patra dotknul, pùsobit zaèal a ona padla bez dechu k zemi. A macecha odcházela s divokým smíchem:
"Bílá jsi jako sníh byla, èerná jako eben a rudá jako krev, teï však tì trpaslíci už neprobudí, má milá."
A sotva domu pøibìhla, hned se zrcadla ptala:
"Øekni mi zrcadlo, kdo je v zemi zdejší i na svìtì nejkrásnìjší"
a zrcadlo po pravdì odpovìdìlo: "V zemi zdejší i na svìtì ty jsi, paní má, nejkrásnìjší", a její závistivé srdce koneènì došlo pokoje.
A opravdu, když veèer trpaslíci domu z hory pøišli, našli Snìhurku zase bez dechu ležet a a ji prohlédli od hlavy k patì, nic co by její smrt zpùsobit mohlo, nenašli. Tedy usedli okolo ní a hoøce plakali po tøi dny. Pak ji chtìli pohøbíti, a protože jako živý spící èlovìk vypadala, tváøe rùžové mìla a celá krásná byla, rakev sklenìnou ji vyrobili, aby ze všech stran vidìt na dívku bylo, zlatým ...
|
|
|
