 |
| |
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Title:Sedmero krkavcu
Subject:OTHER LITERATURES
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Sedmero krkavcù
Jeden muž mìl sedm synù a stále žádnou dcerku, kterou si velmi pøál; a nakonec jeho žena pøece jen pøišla do nadìje, a když se dítì narodilo, byla to holèièka. Ale byla celá ubohouèká a neduživá, že skrze tu slabost ji co nejdøíve pokøtíti chtìli. Otec poslal jednoho z chlapcù ke studni, aby køestní vodu pøinesl, a jeho sedm bratrù bìželo s ním, a protože jeden každý chtìl být první u okovu, bylo se tak událo, že džbánek do studny shodili. A tak tam stali a nevìdìli, co si poèít, a žádnému se domù nechtìlo. A když se nikdo nevracel, tu si byl otec pomyslil, že skrze nìjakou hru èi neplechu na svùj úkol zapomnìli a dìvèátko, teï nepokøtìno zemøít musí, a byl se byl velmi rozzlobil a zvolal:
"Kéž by zkrkavèeli!"
Sotva ta slova doøekl, zvedla se najednou velká bouøe, zablesklo se vysoko na nebi a místo chlapcù u studny poletovalo sedm krkavcù èerných jako úhel.
Rodièe už kletbu vzít zpìt nemohli, a trpce litovali ztráty svých sedmi synù. Svoji lásku vìnovali jedinému dítku, a dívenka kupodivu brzy nabrala síly a den ode dne byla krásnìjší. Dlouho Johanka nevìdìla, že mìla nìjaké sourozence, nebo rodièe se støehli o to mluvit, ale jednoho dne naneštìstí slyšela lidi si povídat, jak je ona krásné dítì, škoda, že na úkor štìstí svých bratrù.
Velmi zarmoucená šla za rodièi a ptala se, kde že bratøíèky má, co se událo. Nyní ji museli rodièe pravdu vyjevit, ale na tom trvali, že ona byla pouhá nevinná pøíèina toho neštìstí, že to byla boží vùle. Ale Johance nedalo svìdomí spát, neustále na to myslila, že své sourozence musí vysvobodit. Nemìla klidu, dokud se jednoho dne tajnì nevydala do svìta, své bratøíèky vyslídit a prokletí zbavit. Z domova si byla vzala jen prsten rodièù na památku, jeden bochníèek chleba na zahnaní hladu, jeden džbánek vody na zahnání žíznì, a jednu seslièku, aby na ní spoèinout mohla.
A tak šla a šla, dál a dál až na samý konec svìta. Tak pøišla ke Slunci, ale ono bylo velmi horké a strašlivé, a požíralo malé dìti. Rychle utekla odtamtud a dostala se až k Mìsíci, ale ten byl zase velmi studený a taky hrozivý, a když Johanku uvidìl, pravil:
"Èichám, èichám èlovìèinu."
A Johanka i odtud utekla až byla pøišla ke Hvìzdám, ty byly milé a pøátelské, a každá si byla její seslièku vyzkoušela, aby si na ni odpoèala. Ráno ji za její dobrotu netopýøí kùstku vìnovaly a tak ji pravily, že ve Sklenìné hoøe její bratøi jsou a tou netopýøí kùstkou ona bránu otevøe a najde je. Johanka za kùstku podìkovala a do šátku ji peèlivì zabalila.
Pak zase dlouho putovala, než koneènì ke Sklenìné hoøe pøišla. Brána byla zavøená a ona chtìla kùstku vytáhnout, ale když šateèek rozvinula, kùstka v nìm nebyla, Johanka ji cestou nìkde vytratila. Co si mìla nyní poèít., kousek od svých bratrù, když kliè k bránì nemìla?
Tak ta dobrá dívenka vzala nùž a uøízla si jím malíèek, a tím pak tu bránu otevøela. Když vešla dovnitø, pøicházel jí v ústrety skøítek a ptal se ji, co tu pohledává, a ona mu pravila, že sedm krkavcù, sedm bratøíèkù hledá. A skøítek ji øekl, že krkavcové nejsou doma, však ona na nì poèkat muže. Zatím skøítek pro své pány jídlo pøipravil, sedm talíøkù a sedm pohárkù prostøel, z každého talíøku si Johanka sousto vzala, z každého pohárku se jeden hlt napila a do toho sedmého prsten rodièù vložila.
Najednou uslyšeli šum a svist a skøítek zvolal, že to jeho pánové se vracejí. A za chvíli zasedli krkavci k jídlu a každý se ptal, kdože mu to z talíøku ujedl a z pohárku upil, že to musela být ústa èlovìka. A když ten sedmý se na dno svého pohárku podíval, prsten se tam zablyštìl. Tu na nìj lépe pohlédl a prsten svých rodièù poznal:
"Dej bùh, aby to naše sestøièka byla, to bychom byli vysvobozeni" zvolal.
A opravdu, Johanka, která byla pod stolem ukryta, to zvolání slyšela, a ven na svìtlo vylezla a v tu ránu se krkavci v chlapce zase zmìnili, Objímali se a líbali navzájem a zvesela kráèeli pak k domovu..
...
|
|
|
