 |
| |
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Title:RUMPELNICEK
Subject:OTHER LITERATURES
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Rumpelnièek
Byl jednou jeden mlynáø, který byl chudý a mìl jednu krásnou dceru. I jednou se mu pøihodilo, že se dostal do øeèi s králem a øekl mu.
„Já mám dceru, která umí slámu spøísti na zlato.“
Králi, který mìl zlato ve velké lásce, se tohle umìní zamlouvalo a poruèil mlynáøovì dceøi, aby k nìmu co nejrychleji pøišla. Zavedl ji do jedné komnaty, která byla plná slámy, dal ji kolovrátek i vøetánko a øekl:
„Pokud téhle noci všechnu slámu ve zlato nespøedeš, zemøeš!“
S tím komnatu zamknul a ona zùstala samotinká. Tak ubohá Hermínka sedìla a žádné rady si nevìdìla, protože o tom, jak se spøádá sláma na zlato, zhola nic netušila. Bála se vám tak mnoho, že se nakonec jala hoøce plakat.
Tu se pojednou otevøely dveøe a dovnitø vešel malý mužíèek a øekl:
„Dobrý veèer, panno mlynáøko, proèpak tak usedavì pláèeš?“
„Ach,“ odvìtila Hermínka: „mám slámu spøísti na zlato, ale já to neumím.“
Tu øekl mužíèek:
„A co mi dáš, když ti to spøedu?“
„Mùj náhrdelník.“ øekla Hermínka.
Mužík si vzal náhrdelník, posadil se ke kolovrátku a tøikráte otoèil a špulka byla plná zlaté nitì, tak tam nasadil další a opìt tøikráte kolovrátkem zatoèil a i druhá špulka byla plná, a tak to šlo až do rána, až byla všechna sláma spøedená a špulky byly plné zlaté nitì.
Když král pøišel a vidìl to, velmi se podivil a zaradoval. Ale jeho srdce bylo po zlatu ještì chtivìjší, a tak nechal Hermínku zavést do jiné, ještì vìtší komnaty plné slámy, a poruèil jí, aby to v noci zase spøedla, pokud je jí život milý. Hermínka si opìt rady nevìdìla, a tak plakala. Opìt se otevøely dveøe a vešel ten mužíèek a øekl:
„A co mi dáš, když ti tu slámu na zlato spøedu?“
„Prstýnek.“ odvìtila Hermínka
Mužík si vzal prstýnek a jal se opìt pøísti na kolovrátku a do rána byla všechna sláma spøedená v záøící zlato. Král se pøi tom pohledu nadmíru potìšil, ale protože tím zlatem ještì nebyl nasycený, nechal Hermínku zavést do ještì vìtší komnaty plné slámy a øekl:
„Musíš ještì tuhle noc pøísti, když to dokážeš, staneš se mojí ženou.“
„Nebo,“ pomyslil si král: „bohatší ženu na celém svìtì nenajdeš.“
Když Hermínka osamìla, pøišel mužík potøetí a øekl:
„Copak mi dáš, když ti i tentokráte slámu spøedu?“
„Už nemám nic, co bych ti mohla dát!“ øekla Hermínka.
„Tak mi slib, že až se staneš královnou, dáš mi své první dítì.“
„Inu, kdo ví, jak to vše bude.“ pomyslela si Hermínka, a protože si jinak z té šlamastyky pomoci neumìla, slíbila mužíkovi, co si pøál. A tak mužíèek spøedl ještì jednou slámu na zlato.
Když ráno pøišel král a našel vše, jak jsi byl pøál, tak nechal vystrojit svatbu a krásná mlynáøská dcera se stala opravdu královnou.
Za rok porodila krásné dítì a na mužíka dávno zapomnìla, když tu se pojednou objevil v její komnatì a øekl:
„Nyní mi dej, co jsi slíbila.“
Královna se velmi polekala a nabízela mužíkovi všechny poklady øíše, jen když ji dítì ponechá, ale mužík pravil:
„Ne, to dítì je mi milejší než všechny poklady svìta.“
Tu se jala královna naøíkat a plakat tak, že mužíèka k ní pojala lítost a øekl:
„Dám ti tøi dny èasu, když v té dobì uhodneš moje jméno, mùžeš si dítì ponechat.“
Tedy královna celou noc pøemýšlela nad všemi jmény, která byla kdy slyšela, a vyslala jednoho posla, aby se po zemi pídil po nových jménech.
Když mužík druhého dne pøišel, zaèala královna s Kašparem, Melicharem a Baltazarem a øekla všechna jména, která znala, ale u každého mužík prohlásil:
„Tak se nejmenuji!“
Druhého dne se královna vyptávala všech lidí a pak øekla mužíèkovi ta nejneobyèejnìjší a nejpodivuhodnìjší jména, jako Žebrovníèek, Hrdonožka a Skopeèek, ale mužík zùstal u svého:
„Tak se nejmenuji!“
Tøetího dne se vrátil posel a vyprávìl:
„Nové jméno jsem nenalezl ani jedno, ale když jsem dorazil na jednu vysokou horu, našel jsem tam chaloupku, pøed kterou hoøel ohníèek a kolem poskakoval výskající mužíèek a prozpìvoval si:
Peèu chleba, pivo vaøím
Mì na zámku èekají
Jen ohni se tomu svìøím
Mnì Rumpelníèek øíkají.“
To vám byla královna ráda, že se to jméno dozvìdìla. Když potom mužíèek pøišel a øekl:
„Nu, paní královno, jak se jmenuji?“
Královna odvìtila:
„Jmenuješ se Kuneš?“
„Tak se nejmenuji!“
„Jsi tedy Honza?“
„Tak se nejmenuji!“
„A co tedy Rumpelníèek?“
„To ti ïábel našeptal! To ti ïábel našeptal!“ køièel mužíèek a dupnul pravou nohou tak vztekle do podlahy, až se proboøil a nemohl se vyprostit. Tak se tedy popadnul obìma rukama za levou nohu a roztrhnul se vedví.
...
|
|
|
