 |
| |
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Title:PRINCEZNA ZE RMUTNÉHO DOLU
Subject:OTHER LITERATURES
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Princezna ze Rmutného dolu
V èasech, kdy bylo krásnìji na svìtì než dnes, se stalo, že jednomu strážmistrovi pøišel vojenský život únavný, a tak dezertoval. V prvním hostinci za hranicemi si udìlal pøestávku, nebo jel velmi zostra a byl unavený on i jeho kùò.
Nesedìl dlouho ve svìtnici, když po zemské silnici nìkdo pøicválal a zastavil u hostince. Matyáš se podíval oknem ven a uvidìl dva husary. Nyní byla každá rada drahá, nebo si myslel, že oni pøijeli, aby ho zajali. Øekl tedy spìšnì hostinskému, že je dezertér, a ten dobrý muž jej ukryl v vedlejší komoøe. Ti dva husaøi vešli dovnitø a ptali se:
„Nepøijel sem strážmistr od husarù?“
„O tom nic nevím.“ odvìtil jim hostinský.
„Tady žádná lež nepomùže,“ øekli husaøi: „my jsme jeho konì ve stáji vidìli, musí tu být; ale mùže vyjít ven, nebo my jsme také dezertovali.“
Když to Matyáš uslyšel, vyskoèil z komory ven a zvolal:
„Tak buïte vítáni, braši!“
A byli ti tøi veselí a dobré mysli. Nakonec Matyáš pravil:
„Nebylo by dobré, abychom dál jeli spoleènì. Jeïte dopøedu, já vás cestou dohoním.“
Tak se stalo, husaøi se vydali na cestu a asi ètvrt hodiny nato je následoval Matyáš. Byl již hodinu na cestì, když narazil na dva døevorubce; ptal se jich, zda kolem jeli dva husaøi.
„Ano, pøed hodinou.“ znìla odpovìï.
Tu jel tedy Matyáš ostøeji, a když ujel pìkný kus cesty, potkal na cestì dva lidi, co tam kámen roztloukali.
„Jeli tudy dva husaøi?“ zeptal se.
„Ano, asi pøed dvìma hodinami.“ odvìtili mu ti lidé.
Tu jel Matyáš ještì ostøeji a pøijel na trojcestí. Co si nyní poèít?
„Nechám to na svém koni,“ pomyslel si: „možná ví správnou cestu lépe než já.“
Kùò odboèil doprava do lesa a jeli a jeli a les byl èím dál tím temnìjší a temnìjší, až nakonec èlovìk ruku pøed oèima nevidìl. Najednou se kùò zarazil a ani za nic nechtìl dál. Matyáš tedy sestoupil a ohledával zemi; zjistil, že stojí na kraji hluboké propasti. Vrátil se zpìt, pøivázal konì k nejbližšímu stromu a uložil se, aby vyèkal dne a uvidìl, kde vlastnì jsou.
Za nìjakou chvíli vyšel zpoza tìžkých èerných mrakù ovšem mìsíc a on uvidìl, že pøed nimi stojí velký èerný zámek a v jednom oknì záøí svìtlo. Nasednul tedy opìt na konì a jel k zámku. Když pøijel k mostu, sám od sebe se spustil dolù a on pøicválal na zámecký dvùr. Brzy k nìmu pøistoupilo mnoho èerných sloužících, vzali mu konì a zavedli ho do stáje a jeho samotného vedli do zámku do jednoho sálu, který byl taky celý èerný.
Tam byla prostøena skvostná tabule s jídlem všeho druhu; jen mísy, talíøe, vidlièky a nože byly èerné. S tím si ovšem Matyáš nelámal hlavu, nebo byl unavený a velmi hladový, a tak si nechal výteènì chutnat.
O hodinì jedenácté se otevøely dveøe a dovnitø vstoupila krásná panna v královském šatì, byla celá v èerném a doprovázely ji po stranách dvì komorné. Princezna Matyáše pøátelsky pozdravila a pravila:
„Na tebe jsem èekala mnoho set let, nebo ty mùžeš být mùj vysvoboditel. Musíš tu po tøí nocí spát a mlèet a nebát se nièeho, co se kolem tebe bude dít. Když ten tìžký úkol splníš, budeme pak šastní na vìèné èasy!“
„To udìlám rád!“ øekl Matyáš: „Kdo tak dlouho jako já sloužil a v tolika bitvách byl, ten se nauèil strachu porouèet.“
„Jen se pøedèasnì neraduj.“ øekla princezna, spanile se na nìj usmála a odešla i s komornými pryè.
Matyáš byl v sedmém nebi, nebo princezna byla tak krásná a jeho srdce k ní vzplanulo èistou láskou. Uložil se blaženì do èerné postele, která stála vedle v nádherné èerné ložnici, ale na spánek ani nepomyslil.
Když odbila dvanáctá hodina, ozvala se rána, jakoby mìl celý svìt puknout. V tom okamžiku se rozletìly dveøe a dovnitø vstoupili tøi èerní muži a sedli si ke stolu. Jeden z nich vytáhnul z kapsy karty, zamíchal je a øekl:
„Jsme tøi, ale ke høe je tøeba ètyø!“
„Ten ètvrtý je strážmistr od husarù, který vedle leží v posteli.“ øekl druhý muž.
„Já ho pøivedu, musí hrát s námi!“ øekl tøetí a šel k posteli a pozval Matyáše ke høe.
Ten vstal, sedl si k nim a hrál s nimi, pìstí bouchal do stolu, když trumfoval, zvítìzil nebo prohrál. Ale slùvko nepronesl ani jedno. Ti druzí nelitovali žádné námahy, aby ho k øeèi pøimìli, ptali se ho na všelicos, spílali mu, dìlali, jako by ho chtìli bíti, ale on zùstal zcela klidný a mlèenlivý.
Tu odbila jedna hodina, ti muži popadli ve spìchu karty a byli pryè. Matyáš si lehnul do postele a spal až do bílého rána. Sloužící mu pøinesli, sotva vstal, snídani, mìli nyní oblièeje bílé a rùžové, jako jiní lidé, misky a šálky mìly bílé okraje, nože a lžièky bílé støenky, pokrývka a polštáø a prostìradlo v ložnici též zbìlely.
Tu se otevøely dveøe a vstoupila princezna, pozdravila Matyáše ještì pøátelštìji jako prve a on vidìl, že mìla bílý závoj, který jí padal až na hruï.
„Ještì dvì noci vytrvej, mùj vysvoboditeli,“ øekla: „ vše bude dobré. Netrap se nièím, co se kolem tebe bude dít, nemùže se ti nic zlého stát.“
Pak mu podala se spanilým úsmìvem ruku a opìt i s obìma komornými zmizela.
Matyášovi skákalo srdce v tìle jako veverka a zapomnìl na zemi i na nebesa skrze tu pøekrásnou princeznu.
„Kde by jen mohla být?“ pomyslel si, a protože jediné, co mu bylo zakázáno, bylo mluvení v noci, jal se tím zámkem procházet sem a tam, z komnaty do komnaty. To vám byla vznešenost a nádhera! Zlato, støíbro, samet a hedvábí všude, kam pohlédnul, že se tím nemohl èlovìk nabažit.
Když byl s prohlídkou poslední komnaty hotov, zaèal znova od té první a nic celý den nekonal, jen se díval a díval. V poledne stála na stole výteèná krmì a veèer taktéž.
Okolo dvanácté hodiny pùlnoèní se opìt ozvala dìsivá rána, až šindele na støeše poskakovaly, okna a dveøe v pantech létaly. Matyáš, který už ulehnul do postele, se posadil a díval se ke dveøím. Tu pøišel jeden z mužù ze vèerejšího veèera a nesl dlouhou krví potøísnìnou desku, ti druzí dva mìli nože, sekáèek a masaèku1 a byli celí, stejnì jako ten první, od krve umazaní.
Položili tu desku pøes dva stoly a jali se nože brousit a sekáèek a sekeru ostøit. Mezitím se domlouvali, jak Matyáše zabijí. Ten první mu chtìl zaseknout sekáèek do èela jako volovi, ten druhý ho chtìl noži podøíznout jako podsvinèe, ten tøetí mu zase chtìl masaèkou rozpárat bøicho.
Matyášovi z toho bylo trochu úzko, ale kousnul se do jazyka, aby ze sebe ani hlásku nevydal, když k nìmu pøicházeli, aby ho popadli. Ale ještì døíve než k posteli došli, odbila jedna hodina a jako když do nich støelí, popadli svoje saky paky a byli pryè, døíve než by èlovìk rukou tlesknul. Matyáš si zhluboka oddechnul a z toho pøestálého strachu usnul jako princátko.
Když se opìt probudil, bylo už kolem jasné svìtlo a celá ložnice záøila bìlostí, jen zámek na dveøích byl èerný. Když mu sloužící pøinesli snídani, mìli na sobì bílé šaty a mìli toliko èerné límce a èerné rukavice; rovnìž tak princezna a její dvì komorné.
Jak nyní byla princezna krásná a ještì více roztomilá než prve. Do komnaty takøka vtanèila plná radosti a tisknula Matyášovi ruce a pravila:
„Už vydrž jen tuhle jedinou noc, mùj vysvoboditeli, a nièeho se neboj; nemohou ti nic udìlat, to nejtìžší pøekonáme a budeme šastní na vìky.“
Matyáš byl celý bez sebe štìstím a sliboval jí, že ji vysvobodí, i kdyby ho mìli na tisíc kusù rozsekat. Potom, co princezna odešla, šel Matyáš opìt skrze komnaty zámku a prohlížel si jednu po druhé. Nevìdìl, jak by èas nejlépe zabil, tak si vše namaloval, nebo jeho otec byl malíø a jeho samého v malíøství vyuèil, takže nyní dokázal namalovat vše, co vidìl.
Když pùlnoc odbila, opìt to zapraštìlo, až sluch i zrak pøecházely. V tom okamžení se rozletìly dveøe a dovnitø vešel jeden z mužù a nesl na zádech obrovský kotel. Ten druhý pøed sebou dovnitø vevalil veliký sud oleje a tøetí nesl tìžký náklad døeva. Povìsili ten kotel doprostøed místnosti, nalili do nìj olej a rozdìlali pod tím oheò.
Mezitím se tito umlouvali, jak si dnes pøísnomyslnì poèínati budou, nebo dosud Matyáše pouze strašili, ale dneska jej zaživa do kotle hodí. Pak oheò prohrábli tak mocnì, že se Matyášovi v posteli udìlalo horko a myslil si, že celý zámek musí od toho žáru vzplanouti.
Matyáš si pomyslil:
„Kampak na tebe s takovými strašáky, jen klidnì lež a kušuj jako lišák, když mrtvého hraje.“
Když se olej vaøil a na hladinu vystupovaly velké bubliny, vyhrnuli si ti chlapi rukávy, zamnuli si ruce a zvolali:
„Dovnitø s ním!“
A hnali se k nìmu, ale tu odbila jedna hodina a zase zahømìlo, že dveøe i okna v pantech létaly. Ti tøi chlapi, ...
|
|
|
