 |
| |
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Title:PRAVÁ NEVESTA
Subject:OTHER LITERATURES
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Pravá nevìsta
Žilo bylo jedno dìvèe, které bylo mladé a krásné, ale jak už to v pohádkách bývá, její maminka ji zemøela velmi brzy a žila s macechou, která ji život øádnì ztrpèovala. Dìvèe bylo pilné a pracovité, od rána do samého veèera se nezastavilo a plnilo úkoly zlé macechy, která nebyla nikdy spokojena. Stále ubohé dìvèe trápila dalšími a dalšími úkoly.
Jednoho krásného rána, když slunce hladilo svými paprsky celý kraj, usmyslila si macecha, že bude dìvèe dráti peøí. Se zlomyslným úsmìvem ukázala na dva pytle plné peøí, každý bratru vážil jeden šest liber, a øekla ubohému dìvèeti, že do veèera to peøí sedrat musí, jinak ji stihne krutý trest. Znala dívka matèiny tresty a hoøce zaplakala a sedla k peøí a dala se do draní, ale copak bylo v lidských silách takovou práci do veèera dokonèit? Podlehla zoufalství, když vidìla tu neubývající kupu peøí a zvolala k nebesùm, zda na tomto božím svìtì je nìkdo, kdo se nad ni slituje.
Tu se ozval sametový hlas, že je tady, aby pomohl, jen a se dívka svìøí se svým trápením. Otoèila se dívka po tom hlase a spatøila starou ženu , která se na ni mile usmívala, pøistoupila až k ní a láskyplnì ji vzala za ruce a k øeèi nabádala. Tu jí dìvèe, zaskoèené tou nevídanou vlídností, v slzách svùj neveselý život vypovìdìlo. I to že, když do veèera tu hromadu peøí nesedere, zle se jí povede. Staøenka dívku uklidnila a poslala ji spát, že mùže být bez obav, že práce bude vèas hotova.
A zatímco dívka odpoèívala, dala se staøenka do práce a než se zešeøilo, bylo peøí sedráno. Když se macecha pøišla pøesvìdèit, jak daleko je dìvèe s prací, zlým pohledem shlédla vykonané dílo a utrousila, že když se dívka snaží, dokáže být pilná. A hlavou se jí honilo, co ukrutného by na ni zase vymyslila, aby dìvèe chléb darmo neujídalo.
Druhého rána si zlá macecha dívku zavolala a takto jí poruèila, že hrncem tímto všechnu vodu z rybníka na zahradì vynosí a než se veèer nad krajem rozklene, bude rybník prázdný a suchý. Vzala dívka od macechy železný kotlík a vidìla, že je celý prodìravìlý, že úkol matèin není v lidských silách splnit. Zašla k velkému rybníku a poklekla a pokoušela se do dìravého hrnce nabrat vodu, ta ji ovšem ihned vytékala zpìt a mísila se se slzami zoufalství, které jí z oèí kanuly.
Avšak opìt se objevila ta dobrá staøenka a poslal dívku odpoèívat do stínu a sama se na bøehu rybníka postavila máchla obìma rukama ve vzduchu a svìte p se, zvedla se voda z rybníka jako prùzraèná stìna a zmìnila se v páru, která stoupala vzhùru a zmìnila se v obláèky, které se pluly po obloze pryè.
Když k veèeru k rybníku pøichvátala macecha, zùstala na bøehu stát pøekvapena, jen mezi zuby ucedila nadávku a bìžíc do své komory pøemýšlela, co ještì zlejšího by vymyslila, aby dívku koneènì na životì zkrátila.
A tøetího rána si opìt zavolala nebohé dìvèe a se šíleným chechotem ji rozkázala, že na jednom místì musí do veèera stát nejkrásnìjší zámek, zcela zaøízený, s plnými spížemi a sklepy . Dìvèe se vylekalo, jak by mohlo takový úkol sama a do konce dne splnit?Však matka ji zlým slovem zarazila, když dìravým kotlíkem rybník vynosila, musí postavit i zámek.
Co nebohé dívce zbylo, než se vydat na cestu do údolí, kde mìla zámek do veèera postavit. Dívala se na vysoké skály a myslela jak by je mohla holýma rukama nalámat a úkol splnit. Tu se objevila dobrá staøenka do tøetice a zase dìvèe poslala odpoèívat, že tu práci ona sama v pohodì zastane. A sotva dívka ulehla do stínu o kus dál, zaèala ta dobrá víla opìt èarovat, skaly se samy lámaly a bloky šepého kamene se na sebe pokládaly a za chvíli stály na tom místì mohutné stìny zámku. Pak ještì staøenka trochu èarovala a když se chýlilo k veèeru a zlá macecha pøichvátala, nemohla svým oèím uvìøit.
V údolí stál mohutný krásný zámek a protože mezitím už slunce zapadlo za hory, rozžaly se okna zámku tisícem svìtel. Matka nedùvìøivì vešla do zámku a zaèala zaøízení a vybavení zámku kontrolovat, aby našla aspoò drobné pochybeni, za které by dìvèe zle pokárala.
Však toto vizitýrování pøišlo té neblahé ženì velmi draho, nebo když prošmejdila každý kout, nakoukla pod každou poklièku, usmyslela si vidìt také sklep. Ale do sklepa vedly masivní dveøe a pøíkré schodištì a pan bùh tak uèinil, že sotva udìlala krok a na schody vstoupila , dveøe za ní zapadly a dìveèka uslyšela jen køik a pak náhlé ticho. A když své maceše na pomoc bìžela, našla ji vyvrácenou pod schody, ležela tam ztichlá a nehybná.
Tak ten krásný zámek pøipadl té dívce pøešastné, celé dny se mohla tìšit z toho bohatství, krásných šatù, truhel plných zlata a støíbra, perel a drahých kamenù, nebylo pøání, které by si nemohla splnit.
Brzy se povìst o krásné a bohaté dívce rozšíøila do celého svìta. A tu se ze všech konèin zaèali sjíždìt nápadníci, aby se ucházeli o její ruku, ale žádný se jí nelíbil. Až jednoho dne se koneènì objevil princ, který dokázal rozbušit její srdce a ona se do nìj zamilovala.
V zámecké zahradì stála zelená lípa a pod tu jednoho dne zasedli k dùvìrnému rozhovoru, ve kterém jí princ sliboval, že si od svého otce vyprosí požehnání a pak se pro ni v krátké chvíli vrátí. Tu mu dívka odvìtila, že na nìj ráda pod tou lípou poèká, že však až pøijede domù, nesmí jej žádná žena políbit na tu líci, na kterou teï ona svùj polibek vtiskne. Milý tedy odchvátal pryè a ona sedìla a èekala, slunce se chýlilo k západu, ale princ se nevracel. Tøi dny tu sedìla od rána do veèera a èekala, ale nikdo nepøicházel. A tu, když ani ètvrtého dne se neobjevil, øekla si, že se stalo jistì nìjaké neštìstí a se musí vydat a poèít ho hledati. Svázala si do raneèku troje krásné šaty, jedny zdobené záøivými hvìzdami, druhé støíbrnými mìsíci a tøetí se zlatými slunci, pak ještì do šátku zabalila plnièkou hrst. drahokamù a vydala se na cestu.
Všady se ptala na svého milého, ale nikdo ho nevidìl, nikdo o nìm nevìdìl. Køížem krážem putovala tím šírým svìtem , ale milého nenašla. Až unavena tím putováním, nechala se najmout jako hospodynì u jednoho sedláka a svùj raneèek se šaty a drahokamy ukryla pod velkým kamenem. Starala se o domácnost, v srdci skrývají smutek nad ztrátou milého, a jedinou její útìchou bylo telátko, které v chvilkách smutku hladila na èele, na kterém mìlo bílo skvrnku jako hvìzdu z nebe spadlou a jemu si hoøce stìžovala na nevìrného milého, který na ni zapomnìl.
Tak to šlo nìkolik let, když tu bylo po celé zemi na vìdomost dáno, že královská dcera bude slavit svatbu. A právì skrze tu vesnici, kde dìvèe žilo, vedla silnice, po které se mìl ubírat ženichùv prùvod do hlavního mìsta. A když ho dìvèe spatøilo, jak nehnutì sedí na svém koni, na nikoho nepohlédnuv, tu poznala, že to je její ztracený milý a její srdce ji zabolelo, jakoby jí do nìj ostrý nuž vrazili. Za par dni jel tudy opìt a tu usedla dívka u cesty a poèala svému telátku o svém utrpení vyprávìt a princ, když zaslechl její hlas, na okamžik svého konì zarazil a jakoby na nìco vzpomínal.Avšak za malou chvíli svého konì opìt pobídl k další cestì a zmizel.Hoøce dìvèe zaplakalo, že ji její milý nepoznal.
Brzy bylo oznámeno, že na královském dvoøe se bude slavnost po tøi dny konat a že všichni jsou srdeènì zváni.Tu dívka pochopila, že se jí poslední šance naskýtá a bìžela k tomu kameni, kde šaty a šperky byla ukryla. Oblékla si ty šaty zdobené zlatými slunci a ozdobila se drahokamy, své vlasy dosud skryté pod šátkem si do dlouhých pøekrásných loken rozpustila. A pak se tmou vydala do mìsta, aby ji okem nikdo ani nezahlédl. A pak se zjevila v jasnì osvìtleném sále jako zázrakem a nikdo nevìdìl odkud se ta kráska vzala. Princ ji šel pøivítat, však nepoznal ji. Oèarován její krásou, že na svoji nevìstu ani nepomyslil, a tu neznámou krásku vyzval k tanci. Když se ples chýlil ke konci, zmizela dívka v tlaèenici a za svítání byla už ve vesnici a zaèínala svùj den jako prostá venkovanka.
Dalšího veèera si oblékla šaty zdobené støíbrnými mìsíci a do vlasu si vetkla velký záøivý diamant. Když se na plese objevila, zase se všechny oèi otoèila k ní, a princ k ni hned spìchal a celý veèer tancoval jen s ní a na jinou se ani nepodíval. Než mu zmizela, musela mu však slíbit, že i tøetího veèera pøijde.
Když ji potøetí spatøil mìla na sobì šaty se záøícími hvìzdami a ve vlasech ji záøili hvìzdy z drahých kamenù. A tu se ji princ zeptal, kdo že ona je, a mu to øekne, že on má pocit, jako by ji znal už dlouho. A tu ona se ho zeptala, zda-li si snad nepamatuje, co pøi jejich rozlouèení ...
|
|
|
