GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB

Title:PODIVUHODNÁ REMESLA
Subject:OTHER LITERATURES Scarica il testo


GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Podivuhodná øemesla

Byl jednou jeden chudý muž a ten mìl ètyøi syny. Když byli vyrostli, øekl jim:
"Milované dìti, musíte se vydat do svìta, já nemám nic, co bych vám mohl dát; vydejte se do cizích zemí a najdìte si øemeslo, a pak hledejte, jak skrze nìj pøijít ke štìstí."
Popadli bratøi své poutnické hole, dostali otcovo požehnání a spoleènì se vydali do svìta. Nìjakou dobu putovali spoleènì, až pøišli na køižovatku, odkud vedly cesty do ètyø rùzných krajù. Tu pravil ten nejstarší:
"Tady se musíme rozdìlit, ale pøesnì za ètyøi roky se tu opìt setkáme a o své štìstí se pokusíme."
Nyní šel každý svou cestou a nejstarší Martin potkal muže, který se ho ptal, kam se ubírá a za èím.
"Chci se vyuèit nìjakému øemeslu," pravil Martin.
Muž odpovìdìl: "Pojï se mnou a buï zlodìjem."
"Ne," odpovìdìl Martin: "to není žádné poctivé øemeslo, a konec téhle písnì je ten, že se èlovìk pak houpá ve vìtru jako srdce zvonu."
"Och," øekl muž: "šibenice se bát nemusíš, chci tì jen nauèit, jak mùžeš ukrást to, co jiný èlovìk nedokáže; a nikdo tomu na kloub nepøijde."
Tak se nechal Martin pøemluvit a uèil se u toho muže zlodìjem, a tak se vyuèil, že nic pøed ním jisté nebylo, co si mít usmyslil.
Druhý bratr Vojtìch potkal jednoho muže, který mu podobnou otázku položil, èemu pak se chce ve svìtì nauèit.
"Ani sám nevím." odpovìdìl Vojtìch.
"Tak pojï se mnou a staò se hvìzdáøem. Není nic lepšího než vidìt i to, co je skryté."
To se Vojtìchovi zalíbilo a stal se tak obratným hvìzdáøem, že jeho mistr, když ho byl vyuèil a mládenec chtìl odejít, mu dal dalekohled a øekl:
"Tímto dalekohledem mùžeš vidìt, co se na zemi i na nebi dìje, nic ti nezùstane skryto."
Tøetí bratra Lukáše vzal do uèení lovec a nauèil ho všechno, co lovec umìt musí, tak dobré vyuèování to bylo, že se stal vynikajícím lovcem. Mistr mu daroval pøi odchodu pušku a øekl:
"Tato puška nikdy nemine cíl, co budeš mít na mušce, to trefíš."
Nejmladší brat Jan rovnìž potkal jednoho muže, který se ho na jeho plány vyptával a pak pravil: "Nemáš chu se stát krejèím?"
"To tedy nevím," øekl Jan: "køivit se od rána do veèera, sem a tam jehlou a žehlièkou žejbrovati to vìru nemám na mysli." .
"Ale co to povídáš" øekl muž: "jako by jsi tomu rozumìl, ale já tì chci vyuèit zcela jiné krejèovinì, která je slušné a poøádné umìní jak díly zase k sobì spojovati."
Tak se nechal Jan pøemluvit, šel s tím mužem a uèil se základy toho krejèovského umìní. Na odchodu mu dal mistr jehlu a pravil:
"Tímto dokážeš sešít vše, co se ti namane, a je to køehké jako vejce nebo tvrdé jako skála, tak to zacelíš, že šev nebude vidìt."
Když právì ètyøi roky ubìhly, pøišli bratøí v tom samém èase na onu køižovatku, objali se, políbili a spìchali za otcem.
"Nu," pravil otec spokojenì: "kterýpak vítr vás ke mnì zpìt zavál?"
A oni mu vyprávìli, jak se po tu dobu mìli a co za kumšt se nauèili. Sedìli zrovna pøed domem pod velikým stromem, když tu byl otec pravil, že nyní si je tedy vyzkouší.
Rozhlédl se a øekl Vojtìchovi: "Nahoøe na úplném vrcholku toho stromu sedí mezi vìtvemi hnízdo pìnkavy, øekni mi, kolik v nìm leží vajec?"
Vojtìch si vzal svùj dalekohled, zadíval se nahoru a øekl: "Je jich pìt."
Otec pokraèoval: "Teï ty Martine, pøines mi ty vejce, ale pìnkavu, která na tìch vejcích sedí, nesmíš vyplašit."
Martin jako zruèný zlodìj vyšplhal nahoru a vzal ptáèkovi, který nic nezpozoroval a klidnì dál sedìl, všech pìt vajec z pod tìla a pøinesl je otci dolù. Tu je otec vzal a položil každé vejce do jednoho rohu stolu, to páté doprostøed a øekl:
"Lukáši, teï ty musíš jednou ranou trefit všech pìt vajec pøesnì uprostøed."
Lukáš zvedl pušku a støelil vejce pøesnì tak, jak si otec pøál, všech pìt jednou ranou. Mìl nabito prachem, který støílel i za roh.
"Nyní pøichází øada na tebe Jene." øekl otec: "Sešij ty vejce zase dohromady i ty ptaèí zárodky, co uvnitø jsou, a tak jakoby jim ta rána neublížila."
Krejèík popadl svoji jehlu a šil, jak si byl otec pøál. Když byl hotov, musel bratr Martin vejce zase položit pod pìnkavu. A ptáèek všech pìt vajec vysedìl, za pár dní nato se mladé pìnkavy vyklubaly ven , a jak je krejèík sešíval, kolem krèku mìly rudy proužek.
Otec svoje syny do nebe vychvaloval a tak doufal, ze brzy budou mát pøíležitost svoje umìní svìtu ukázat.
A opravdu netrvalo to dlouho a v království zavládl velký smutek, nebo princeznu unesl strašlivý drak. A král pln starosti o svou dceru, slíbil, že ten, kdo ji vysvobodí, dostane ji za ženu. Tu si bratøi øekli, že to je ona pøíležitost, na kterou byli èekali, a vydali se spoleènì královskou dcerku vysvobodit.
"Kde princezna je, to brzy uvidíme," øekl hvìzdáø Vojtìch, podíval se dalekohledem a hlásil: "Vidím ji, sedí daleko odsud na jedné skále v moøi a vedle ní leží drak a hlídá ji."
Pak šel ke králi a vyžádal si na nìm loï pro sebe a svoje bratry a jeli na moøe, až byli k té skále pøipluli.
Princezna tam sedìla a drak byl kolem ní rozložen a spal.
Lukáš øekl: "Nemohu støílet, mohl bych trefit i princeznu."
"Tak to já svoje štìstí zkusím." zvolal Martin, pøiplížil se k drakovi a pøímo jemu pøed nosem, aniž by netvor cokoliv zpozoroval a ze spánku se probudil, princeznu ukradl. Pospíchali s ní na loï a pluli pryè. Ale drak se po chvíli probudil, a když byl princeznu nenalezl, dìsnì zaøval, vlétl do výše a hnal se za lodí. Tu Lukáš zamíøil a støelil draka pøímo do srdce. Netvor spadl dolù, ale protože byl velký a tìžký a padal rovnou na loï, celou ji roztøíštil.
Bratøi ve vodì pochytali pár prken, které plavaly sem tam po moøi. To bylo velmi nepøíjemné, ale krejèík Jan si vìdìl rady, vzal svou zázraènou jehlu a zaèal ty prkna sešívat dohromady, sedli si na nì a zaèali sbírat další díly lodi. Až nakonec celou loï zase Jan sešil a v krátkém èase dopluli zpìt domu ke králi.
Když král opìt spatøil svoji dceru, velmi se zaradoval.a øekl bratøím: "Jeden z vás se stane mužem mé dcery, ale který to bude, musíte sami rozhodnout."
A tu zaèala mezi bratry velká váda.
Vojtìch hvìzdáø øekl: "Kdybych já nebyl princeznu uvidìl, bylo by všechno vaše umìní k nièemu, proto je moje."
Ale Martin zlodìj odporoval: "K èemu by nám bylo vidìt ji, kdybych ji zpod draka neukradl, proto je moje."
Ale Lukáš lovec se taky nedal: "Marné by bylo princeznu té nestvùøe ukrást, kdybych ji já pak jednou ranou nezabil, proto je moje."
A Jan krejèík poslední slovo dodal: "Ale bez mého umìní, byste se nikdy zpìt nevrátili, nýbrž bychom se všichni bídnì utopili, proto je moje."
Král pøemýšlel, až koneènì vìc rozsoudil: "Každý z vás má pravdu, a protože každý z vás mou dceru dostat nemùže, tak ji ani jeden nedostane, nýbrž taková vám odmìna náleží, že vám dám polovinu království."
Tohle se bratrùm vìru zalíbilo, rádi s takovým rozsudkem souhlasili, vzali si polovinu království a spokojenì tam spolu s otcem žili až do konce svých dní.

...