 |
| |
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Title:O ŠESTI LABUTÍCH
Subject:OTHER LITERATURES
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
O šesti labutích
Jednou lovil jeden král v lese a zvìø pronásledoval tak rychle, že mu jeho lidé nestaèili a on v tom lese zabloudil. Hledal cestu ven, ale nalézt ji nemohl. Tu uvidìl starou ženu s ošklivou tøaslavou hlavou, která k nìmu pøicházela; byla to èarodìjnice:
"Milá ženo,"pravil král: "mùžeš mi ukázat cestu skrze les?"
"O ano, mùj králi," odpovìdìla: "to mohu, ale mam jednu podmínku, když ti nepomohu, nikdy z lese nevyjdeš a bídnì tu zahyneš."
"Jaká je tvoje podmínka?" zeptal se král.
"Mám dceru," øekla staøena: "je krásná, že podobnou ve svìtì nenajdeš, udìlej ji svojí ženou, uèiò z ní královnu a já ti cestu ukáži."
Král se strachem v srdci souhlasil, staøena ho zavedla do svého domku, kde její dcera u krbu sedìla. Zdravila krále, jakoby ho už dlouho èekala; a on vidìl, že je opravdu velmi krásná, ale nelíbila se mu a pøi pohledu na ni cítil podivné obavy. Poté posadil dívku pøed sebe na konì a staøena mu ukázala cestu a král za nedlouho dorazil do královský zámek, kde brzy byla svatba.
Král byl už jednou ženat a mìl s první manželkou sedm dìtí, šest chlapcù a jedno dìvèátko. Ty dìti ze všechno na svìtì nejvíce miloval a protože se bál, že by jim macecha nìjak ublížit mohla, nechal je odvézt do skrytého zámku, který stál uprostøed hlubokého lesa. Stál na utajeném místì a cestu k nìmu bylo velmi tìžké nalézt, že král sám ji najít nemohl, dokud mu jedna moudrá vìdma nedala klubko pøíze, které bylo mocí kouzelnou nadáno, když je na zem hodil, kutálelo se pryè a cestu mu ukazovalo.
Král èasto chodil za svými milovanými dìtmi, že královna jeho nepøítomnost postøehla a zvìdavá byla a vìdìt chtìla, co sám v lese pohledává èi ta skryto má. Tedy rozdala sluhùm velmi mnoho zlata a oni jí to tajemství prozradili a øekli jí i o tom kouzelném klubku, které jediné ji mùže cestu ukázat.
Nyní nemìla královna klidu, dokud klubko králi nesebrala, když ho zrovna nestøežil. Pak vyrobila bìlostné hedvábné košilky, které, nebo byla vyuèena matkou v èarodìjnickém øemesle, oèarovala silným kouzlem.
A jednou, když si král opìt vyjel na lov, vzala ty košilky a šla do lesa, a to klubko ji cestu ukazovalo. Chlapci, celé radostí bez sebe, když vidìli nìkoho pøicházet, mysleli, že to je milovaný otec, a bìželi mu vesele vstøíc. Tu královna na jednoho každého hodila oèarovanou košilku; sotva se dotkly jejich tìlíèek, promìnili se v labutì a ty odlétly pryè do lesa. Královna odešla spokojenì domù a vìøila, že se nevlastních dìtí zbavila. Ale malá princeznièka nebìžela se svými bratøíèky, a tak o ni královna nevìdìla.
Druhého dne pøišel král a chtìl své dìti navštívit, ale našel jen dívenku.
"Kde jsou tvoji bratøi?"
"Ach. milovaný tatínku," odpovìdìla dívenka: "jsou pryè a já jsem zùstala sama." A pak mu vyprávìla, jak skrze okénko vidìla své bratøíèky se v labutì promìnit a uletìt pryè. A ukázala mu peøí, která na dvoøe zùstalo ležela a ona je nalezla. Král se zasmušil, ale nevìøil, že by královna nìco tak zlého uèinila, a protože se bál, že se i dívence nìco zlého pøihodí, chtìl ji vzít sebou. Ale princezna mìla z macechy strach, a proto otce uprosila, aby mohla ještì jednu noc v lesním zámku zùstat.
Dívenka si však umyslela, že pùjde svoje bratøíèky hledat. A když nastala noc, utekla a bìžela rovnou do lesa. Šla celou noc lesem a druhý den taktéž až únavou už dále nemohla. Tu uvidìla lesní chaloupku, vstoupila dovnitø a uvidìla šest postelí, ale neodvážila si do žádné lehnout, nýbrž vlezla si pod jednu z nich, na tvrdé zemi ležet zùstala a chtìla tak pøenocovat.
Ale sotva slunce zapadlo, uslyšela nìjaký hluk a vidìla, že šest labutí oknem vlétlo dovnitø. Labutì dosedly na zem u èechraly si peøí tak dlouho, až z nich jejich labutí kùže spadla jako košile. Tu princeznièka uvidìla, že jsou to její bratøi. Zaradovala se a vylezla z pod postele ven. Bratøi byli neménì potìšeni, když svoji sestru uvidìli, ale jejich radost nemìla dlouhé trvání.
"Tady nemùžeš zùstat." øekli dívce: "Tohle je doupì banditù, jak pøijdou domù a naleznou tì tady, zabijí tì."
"Copak vy mne nemùžete ochránit?" zeptala se sestøièka.
"Ne." odpovìdìli jí: "nebo my každý veèer jen na ètvrt hodiny shazujeme svoji labutí kùži a máme po to krátkou dobu svoji lidskou podobu, ale pak se zase staneme labutìmi."
Sestøièka zaplakala a ptala se: "Copak vás nelze nijak vysvobodit?"
"Ach, ne." odpovìdìli jí chlapci: "Podmínky pro vysvobození jsou velmi tvrdé. Nesmìla bys šest let promluvit ani se zasmát a musela bys po ten èas ušít šest košil z kvìtu aster. Když však jediné slovo pøejde pøes tvá ústa, bude celá námaha zbyteèná."
A když ji to bratøi byli vypovìdìli, uplynula právì ona vymìøená ètvrthodina a oni opìt jako labutì odletìli oknem.
A dívenka se pevnì rozhodla, že svoje bratry vysvobodí, i kdyby ji to mìlo stát život. Opustila lesní chýši a odešla do hloubi lesa. Tam si sedla na jeden strom a pøenocovala tu. Ráno natrhala kvìty a zaèala pracovat. Mluvit nemìla s kým, ke smíchu nemìla žádnou chu, sedìla a mìla na mysli jen svoji práci.
Když uplynul dlouhý èas, událo se jednoho dne, že král té zemì v lese lovil a jeho lovec pøijel až pod ten strom, na kterém dívka sedìla.
Zavolal na ni nahoru: "Kdopak jsi?"
Ale nedostal žádnou odpovìï.
"Pojï dolù" zavolal na dívku: "nic se ti nestane."
Ale dívka jen nesouhlasnì zavrtìla hlavou. A když ji byl dále otázkami obtìžoval, hodila mu dolu svùj zlatý øetìz a myslela, že ho tím uspokojí. Ale on toho nezanechal, tak dolù hodila svùj pás, a když ani to nepomohlo, tak podvazky, a dal všechno, co mohla postrádat, až ji nic jiného nezùstalo, jen košilky, co šila. Ale lovec se nenechal odbýt, vylezl na strom, dívku popadl a zavedl ji pøed krále.
Král se zeptal: "Kdo jsi? Co jsi dìlala na tom stromì?"
Ale dìvèe neopovìdìlo. Král se jí ptal ve všech øeèech, které znal, ale ona mlèela jako ryba. Ale protože byla velmi krásná, byl král pohnut a pocítil k ní velkou lásku. Zahalil ji do svého pláštì, posadil ji pøed sebe na konì a odvezl na svùj zámek. Tam ji nechal pøinést krásné šaty, její krása se rozzáøila jako slunce v jasném dni, ale ani slovo po celou dobu nepromluvila.
Posadili se ke stolu, její skromné vzezøení a cudné chování se mu tak zalíbilo, že øekl:
"Tebe si chci vzít za ženu a žádnou jinou na celém svìtì" a za pár dní se s ní opravdu oženil.
Ale král mìl zlou matku, která byla s takovou nevìstou nespokojena a o královnì zle mluvila. že kdoví odkud ta dìveèka pochází a krále jistì hodna není.
Za rok poté se mladé královnì narodilo dítì a ona zlá tchýnì se do ložnice vplížila, dítì pryè odnesla a spíci královnì ústa krví pomazala. Pak ke králi bìžela a na královnu žalovala, že je lidožravá. Ale král tomu nemohl uvìøit a poruèil, že jeho ženì nikdo ublížit nesmí. Královna mlèky sedìla u své práce, košilky pilnì šila a na nic jiného nepomyslila.
Pøíští rok, když byla další dítko povila, zlá tchynì svùj zlý skutek zopakovala, ale ani tentokrát král tomu úskoku neuvìøil a že je královna dobrá a zbožná pravil, a že je nevinná jistì jednoho dne najevo vyjde.
Když ale i tøetí novorozenì zmizelo a na královnu žalovali, že ona to zpùsobila a královna na svoji obhajobu ani slùvko neøekla, nemohl král dìlat už nic jiného, než ji soudu vydat.
A než den skonèil, byl takový rozsudek vynesen, že pøíštího dne na hranici upálena bude. Toho dne mìl být taky poslední den lhùty, ve které mìlo vypršet onìch šest let, kdy musela mlèet a košilky šít. Tìch šest košilek bylo hotovo, jen jedné chybìl levý rukáv. Když byla královna vedena k hranici, košilky mìla na rukou povìšeny, a když byl oheò zapálen a kolem dokola se rozhoøel, rozhlížela se s obavami kolem. Tu koneènì šest labutí pøiletìlo a královna vidìla, že chvíle vysvobození se blíží.
Labutì kroužili kolem hoøící hranice, aby mohla královna na každou hodit košilku; a sotva se košilky dotkly jejich tìla, zmìnily se labutì a stáli tu opìt její bratøi, jen ten nejmladší mìl místo levé ruky labutí køídlo.
Objali se a políbili navzájem a královna pøedstoupila pøed krále, který byl velmi pøekvapen, že jeho žena mluvit zaèala a takto mu pravila:
"Milovaný manželi, nyní mohu mluvit a vše ti objasnit, že jsem nevinná a falešnì naøèená."
A vyprávìla králi o zlých skutcích královny matky, která jeho tøi dìti pryè odnesla a ukryla. Tu se král velmi zaradoval. Ta zlá královna matka skonèila na té hranici, kterou byla pro svoji snachu pøipravila.
Král, královna a šest bratrù žilo pak dlouhá léta v lásce, nadìji a dostatku.
...
|
|
|
