 |
| |
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Title:O ZLATÉ HUSE
Subject:OTHER LITERATURES
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
O zlaté huse
Byl jednou jeden muž a ten mìl tøi syny. Tomu nejmladšímu øíkali hloupý Honza a byl odstrkován a èasto vysmíván, pøi každé pøíležitosti jej od všeho odhánìli. Jednou se událo, že ten nejstarší chtìl jít do lesa kácet døevo, døíve než odešel, dala mu matka chutný jemný smaženec a láhev vína, aby nemìl hlad a žízeò. A když se vydal na cestu, potkal starého šedivého mužíèka, který mu popøál dobrého dne a øekl:
"Dej mi prosím z raneèku kousek koláèe a napít doušek vína, jsem velmi hladový a žíznivý."
Ale chytrý syn odpovìdìl: "Dám-li ti svùj koláè a svoje víno, pak sám nebudu mít nic, táhni svou cestou!" Nechal staøíka stát a sám šel pryè. Ale jenom zaèal strom kácet, netrvalo dlouho, sekera mu sklouzla a zranila ho na ruce. Musel se tedy vrátit domù a netušil, že to neštìstí na nìj šedivý mužíèek seslal.
Poté šel do lesa prostøední syn, matka mu zase dala jako nejstaršímu smaženec a láhev vína. Potkal opìt cestou staøíka, ten mu popøál a požádal ho:
"Dej mi prosím z raneèku kousek koláèe a napít doušek vína, jsem velmi hladový a žíznivý."
Ale i druhý sny pravil rozhoøèenì: "Dám-li ti svùj koláè a svoje víno, pak sám nebudu mít nic, táhni svou cestou!" Nechal staøíka stát a sám šel pryè. Trest na sebe nedal dlouho èekat, jenom zaèal strom kácet, sekera mu sklouzla a zranila ho na noze. Musel se tedy také vrátit domù.
Tu øekl hloupý Honza: "Otèe, nechejte mne jednou jít na døevo"
Ale otec mu odpovìdìl: "Tvoji bratøi pøi té práci ke škodì pøišli, pus z to hlavy, vždy to neumíš."
Ale hloupý Honza tak dlouho prosil, až mu otec pravil, a jde spánembohem, až se i jemu nìco stane, snad pak zmoudøí. Matka mu z popela a vody upekla koláè, dala mu láhev kyselého piva. Když byl Honza do lesa pøišel, taky potkal šedivého staøíka:
"Dej mi prosím z raneèku kousek koláèe a napít doušek z tvé láhve, jsem velmi hladový a žíznivý."
Hloupý Honza odpovìdìl: "Já mám ale jen popelový koláè a kyselé pivo, jestli ti to pøijde k chuti, tak posedíme, pojíme a popijeme."
Tak se posadili, a když hloupý Honza otevøel svùj raneèek, byl uvnitø chutný smaženec a v láhvi výborné víno. Pojedli, popili a pak staøík pravil:
"Protože máš tak dobré srdce a mìl si se mnou slitování, chci ti ke štìstí pomoci. Podívej se tady na ten starý strom, setni ho a v jeho koøenech nìco nalezneš." A pak staøík zmizel.
Honze ten strom porazil, a když padnul k zemi, našel v jeho koøenech husu, která mìla peøí ze zlata. Vytáhl ji a šel do hospody, kde chtìl pøenocovat. Hostinský mìl tøi dcery, které koukaly na husu a byly velmi zvìdavé, co je to za podivuhodného ptáka; a chtìla jedna každá z nich zlaté pírko mít. A když v jeden okamžik hloupý Honza na chvíli odešel ven, popadla nejstarší dcera husu za køídlo, že si pírko vytáhne. Ale prst i celá dlaò jí zùstaly na huse pøilepeny. Brzy se tam objevila prostøední dcera a taky na nic jiného nemyslila, než na zlaté pírko, ale sotva se své starší sestry dotkla, zùstala k ní pevnì pøilepena. Koneènì se sem pøikradla i ta nejmladší dcera se stejnou myšlenkou, a když ji sestry byly varovaly, a se nedotýká, tu si pomyslila,že jí pírko nepøejí; ale sotva se byla sestry dotkla, zùstala i ona pøilepena. Tak ty chtivé dívky musely strávit noc s husou.
Ráno popadl hloupý Honza husu do ruky a dìvèat, která k ní pøilepena byla, si nevšímal. Ony musely za ním utíkat, doprava doleva poskakovat, kam ho nohy nesly. Cestou mezi poli potkali faráøe; ten, když ten prùvod uvidìl, volal:
"Styïte se, dívky nehodné! Tak za mladým hochem utíkat, copak se to sluší?"
Faráø popadl tu nejmladší a chtìl ji odtáhnout, ale sotva se jí dotknul, také se pøilepil a musel s nimi utíkat. Za nedlouho potkali kostelníka a ten, když faráøe vidìl, jak bìží kdoví kam, zavolal:
"Ei, pane faráøi, kampak tak rychle? Nezapomeòte, že máme dneska dítì køtít."
Bìžel za faráøem a popadl ho za límec, ale zùstal také pøilepen. Když tak tìch pìt poslušnì za Honzu klusalo, potkali dva sedláky, jak šli z pole s motykami. Tu na nì faráø zavolal, a jemu a kostelníkovi pomohou. Ale když se sedláci kostelníka dotknuli, zùstali také pøilepeni, a tak jich bylo už sedm, co museli hloupého Honzu a jeho zlatou husu kdovíkam následovat.
Honze pøišel do velkého mìsta, kde panoval král a ten mìl dceru, která šílené smutná byla, nikdo ji rozesmát neumìl. Tu dal král rozhlásit, že kdo ji rozesmìje, za ženu ji dostane. Když to hloupý Honza slyšel, vydal se s husou a tím prùvodem ke královské dceøi, ta když vidìla tìch sedm lidí jednoho za druhým upalovat, zaèala se hlasitì smát, že pøestat nemohla.
Hloupý Honza tedy žádal princeznu za ženu, ale králi se takový ze nezamlouval, a tak hledal výmluvy. Nakonec Honzovi øekl, že musí takového muže pøivést, který sklep plný vína vypije. Hloupý Honza si na mužíka, co mu byl i prve pomohl, pomyslil a šel do lesa na to místo, kde se byli setkali. Na tom poraženém stromì uvidìl sedìt èlovìka s rozmrzelým oblièejem. A tak se ho Honza zeptal, co že ho trápí a muž mu odpovìdìl:
"Ale, mám velkou žízeò a nemohu ji uhasit, studenou vodu nesnáším a sud s vínem jsem už vyprázdnil, ale co je to taková kapka pro mne?"
"To ti mohu lehce pomoci, øekl Honza: "pojï se mnou a žízeò uhasíš."
Zavedl ho do královského sklepa a muž se postavil pøed obrovský sud a pil a pil a døíve než skonèil den, byl sklep prázdný.
Hloupý Honza pøedstoupil pøed krále a princeznu za ženu žádal, ale král se ošíval, že takový prosáèek by mìl jeho dceru dostat, a zase si podmínku dal, že napøed musí muže pøivést, který celou horu chleba sní. Honza neváhal a na to známe místo šel a muže tam sedìt uvidìl. Ten si právì svoje tìlo pìvnì øemenem obtahoval. A na Honzovo otázání odpovìdìl:
"Plnou pec chleba jsem snìdl, ale mám hlad stále vìtší, tak si svùj prázdný žaludek stahuji, jinak bych hlady umøel"
Tu mu hloupý Honza pravil, a s ním jde, že ho nasytí. A pøivedl ho na královský dvùr, kde zatím nechal král z celé zemì mouku svésti a pøed Honzou vyrostla hora z chleba. Ale ten muž se pøed tu horu postavil a zaèal jíst; døíve než den u konce byl, po té hoøe nebylo ani památky.
Tu hloupý Honza potøetí pøed krále pøedstoupil a princeznu žádal, ale král si zase vytáèku vymyslel, prý a si Honza pro princeznu v lodi, co po vodì i zemi plout umí, pøijede. Tak hloupý Honza bìžel zase do lesa a tam našel onoho šedivého staøíka, která mu pravil, že on to byl, kdo víno pil a chleba jedl, a že ještì jednou mu pomùže za to, že on k nìmu tak laskavý byl.
Daroval Honzovi tu zázraènou loï a král mu již déle nemohl princeznu upírat. A byla velká svatba; a po královì smrti zdìdil království hloupý Honza a dlouhý èas v nìm spokojenì žil se svou ženou.
...
|
|
|
