 |
| |
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Title:O VERNÉM JANOVI
Subject:OTHER LITERATURES
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
O vìrném Janovi
Byl jednou jeden staøièký král a ten byl nemocen a vìdìl, že to lože, na kterém spoèívá, je již ložem smrtelným. Tu pravil:
„Zavolejte mi vìrného Jana.“
Vìrný Jan byl jeho milovaný sluha a øíkal mu tak proto, nebo mu celý život vìrnì sloužil.
Když byl Jan nyní k loži pøišel, øekl mu král:
„Vìrný Jane, cítím, že pøichází mùj konec, a nemám jinou starost než o svého syna. Ulrich je ještì mladý a ne vždy si bude vìdìt rady. A když mi nyní slíbíš, že ho nauèíš všemu, co musí vìdìt, a budeš jeho pìstounem, pak mohu klidnì zavøít oèi.“
A vìrný Jan odvìtil:
„Já ho nikdy neopustím a budu mu sloužit vìrnì, i kdyby mne to mìlo stát život.“
A král øekl: „Tedy mohu zemøít v pokoji.“
A pak pokraèoval: „Po mé smrti mu ukážeš celý zámek, sály a komnaty a všechny poklady, které uvnitø leží. Ale tu poslední komnatu na konci chodby mu ukázat nesmíš, tam je ukrytý obraz královské dcery ze Zlatého zámku. Když ten obraz princ spatøí, pojme k ní tak mocnou lásku, že se v tom okamžiku zhroutí na zem. A pak skrze tu dívku upadne do velkého nebezpeèí, proto ho musíš pøed ní støežit.“
A když byl vìrný Jan ještì jednou starému králi slib rukou dáním uèinil, tu král utichnul, položil hlavu na podušku a zemøel.
Když byl starý král pohøben, tu vìrný Jan vyprávìl mladému králi, co byl jeho otci na smrtelném loži slíbil a øekl:
„To chci dodržet a také pøi tobì vìrnì stát, i kdyby mne to mìlo stát život.“
Smutek pominul.
Tu pravil Jan králi Ulrichovi:
„Nyní pøišel èas, aby jsi své dìdictví obhlédl, chci ti ukázat otcovský zámek.“
Potom jej vodil všudy, sem a tam, a ukázal mu všechna bohatství a komnaty, jen jednu komnatu neotevøel, tu kde byl ten nebezpeèný obraz. Ten obraz byl tak povìšen, že kdo byl dveøe otevøel, rovnou na nìj musel pohlédnout; a byl to obraz tak pøekrásný, že èlovìk si musel mysliti, že nic krásnìjšího a živoucnìjšího na svìtì není.
Ulrich si ale dobøe všimnul, že vìrný Jan jedny dveøe pøešel a zeptal se.
„Proèpak jsi tyto dveøe neotevøel?“
„Protože je uvnitø nìco, co by tì polekalo.“odvìtil vìrný Jan.
Ale Ulrich mu odvìtil:
„Chtìl jsem vidìt celý zámek, chci tedy vidìt, co je uvnitø!“ a šel a chtìl dveøe mocí otevøít.
Tu vìrný Jan øekl:
„Já jsem tvému otci pøed smrtí slíbil, že nikdy neuvidíš, co je v této komnatì; mohlo by to mne i tebe uvrhnout do velkého nebezpeèí.“
„To ne,“odvìtil Ulrich: „když nepùjdu dovnitø, to bude jistì moje smrt. Nebudu mít dnem ani nocí klid, dokud to na vlastní oèi nespatøím. Nyní odtud neodejdu døíve, dokud mi neodemkneš.“
I vidìl vìrný Jan, že tady nic jiného nepomùže, a tak tedy s tìžkým srdcem a mnohými vzdechy vytáhl z velkého svazku klíè.
Když otevøel vìrný Jan dveøe, chtìl vejít dovnitø první a obraz zakrýt, aby jej Ulrich nebyl spatøil. Ale co to bylo platno. Král si stoupnul na špièky a podíval se mu pøes rameno. A když byl obraz krásné panny uvidìl, jak se blyští zlatem a drahými kameny, tu beze vlády klesl na zem.
Vìrný Jan ho zvedl do náruèe, zanesl jej do postele a pomyslil si:
„Neštìstí je tady, Pane, co s námi teï jen bude?“
Pak králi podal víno, aby jej pøivedl opìt k sobì. A první slova, která Ulrich pronesl, byla:
„Kdo je to na tom krásném obraze?“
„To je princezna ze Zlatého zámku.“ odvìtil mu vìrný Jan.
Tu Ulrich pokraèoval:
„Moje láska k ní je tak velká, že i kdyby mìly všechny lísteèky na všech stromech svìta jazýèky, vypovìdìt by to nedokázaly, svùj život položím, abych ji získal a ty vìrný Jane musíš stát u mne.“
A tak vìrný Jan dlouho pøemýšlel, jako onu vìc zaonaèit, nebo dostat se pøed tváø princezny ze Zlatého zámku bylo tìžké. Nakonec nìjaký prostøedek vymyslel a øekl Ulrichovi:
„Všechno, co kolem sebe princezna má je ze zlata, stoly, židlièky, mísy a poháry, misky, všechno domácí naèiní. V tvém pokladu leží pìt tun zlata, dej jednu z nich zlatníkùm své øíše, a ti zhotoví rozlièné nádoby a náøadí, všelijaké ptáky, roztodivná zvíøata, vše co by se jí zalíbilo, pak s tím za princeznou pojedeme a svoje štìstí zkusíme.“
Král tedy nechal povolat všechny zlatníky, kteøí pak museli dnem i nocí pracovat, dokud ony pøekrásné vìci nebyli vyrobili.
Všechno bylo potom naloženo na loï, vìrný Jan se oblékl jako kupec a i král musel tak uèinit, aby byli k nepoznání. Pak jeli pøes moøe až dorazili do mìsta, kde bydlila princezna ze Zlatého zámku.
Králi poruèil vìrný Jan zùstat na lodí a èekat na nìj, až se vrátí.
„Možná,“ pravil vìrný Jan: „pøivedu princeznu s sebou, tak se postarej, aby byl všude poøádek, nechej ty zlaté nádoby rozestavit a celou loï jimi vyzdobit.“
Pak vyhledal vìrný Jan rozlièné zlaté vìci a pøi sobì je uschoval, vystoupil na zem a šel rovnou do královského zámku.
Když pøišel na královský dvùr, stála u studný krásná dívka, která mìla v rukou dvì krásné zlaté vìdra a nabírala vodu. A když byla chtìla prùzraènou vodu odnésti, otoèila se a uvidìla neznámého muže i zeptala se ho, kdo je.
Tu vìrný Jan odvìtil:
„Jsem kupec.“ a otevøel svojí zástìru a nechal ji do ní nahlédnout.
Tu pravilo dìvèe: „To musí vidìt naše princezna, ona tyhle zlaté vìcièky miluje, jistì je do tebe všechny koupí.“
Vzala jej za ruku a vedla ho dovnitø, nebo ona to byla komorná.
Když byla princezna ty vìci vidìla, byla velmi spokojena a øekla:
„To je tak krásnì zpracováno, že to chci všechno koupit.“
Ale vìrný Jan ji odvìtil:
„Já jsem jen sluha bohatého kupce. Co mám tady, je nic proti tomu, co má mùj pán na své lodi, tam jsou ty nejkrásnìjší a nejdrahocennìjší kousky, které mùžete se zlata vùbec vyrobit.“
Tu si princezna pøála to vše pøinést, ale vìrný Jan øekl:
„To by trvalo mnoho dní, je toho tolik, že by to muselo v být mnoha sálech vystaveno, v tvém zámku by ani nebylo místo.“
To probudilo v princeznì ještì vìtší zvìdavost a chu si to vše prohlédnout, že nakonec pravila:
„Zaveï mne na tu loï, chci tam sama zajít a poklad tvého pána si prohlédnout.“
Tak ji vìrný Jan rád zavedl na loï.
Král Ulrich, když ji byl vidìl, seznal, že její krása je ještì vìtší, než na tom obraze, a nemyslel nic jiného, než že se mu srdce hotoví z tìla ven vyskoèit nebo se na kusy roztrhat. Nyní vstoupila dívka na loï a král ji provádìl; vìrný Jan však zùstal u kormidelníka a poruèil mu s lodí rychle odrazit:
„Napnìte všechny plachty, a letíme po hladinì jako ptáci.“
Ulrich zatím princeznì ukazoval uvnitø zlaté náèiní jedno po druhém, mísy, poháry, mistièky, ptáky, zvíøátka a jiné podivuhodné tvory. Mnoho hodin chodili kolem dokola, a zatímco si princezna v tom vytržení všechno prohlížela, ani nepostøehla, že loï vyplula.
Potom co prohlídku ukonèila, podìkovala kupci a chtìla jít domù, ale když vyšla na palubu lodi, uvidìla, že všude dokola se rozkládá moøe a loï uhání s napnutými plachtami pryè.
„Ach!“ vykøikla vydìšenì: „Byla jsem obelhána, byla jsem silou unesena a kupcem zrazena, kdybych radìji byla zemøela!“
Ulrich ji ale vzal za ruce a øekl:
„Já nejsem kupec a nejsem ménì urozený nežli ty. Ale musel jsem té lstí použít, nebo tì pøevelice miluji. Poprvé, když jsem tvùj obraz spatøil, beze vlády jsem padnul k zemi tvou krásou zasažen.“
Když to byla princezna ze Zlatého zámku slyšela, upokojila se a její srdce bylo tím vyprávìním tak pohnuto, že ráda souhlasila, že se stane Ulrichovou ženou.
Tu se ale událo, že zatímco se plavili po šírém moøi, vìrný Jan, který sedìl na palubì a hrál, na nebi uvidìl pøilétat tøi havrany. Tu pøestal hrát a zaposlouchal se, co si mezi sebou povídají, nebo on øeèi havranù rozumìl:
Ten první havran zakrákoral:
„Vidíte, tady si veze princeznu ze Zlatého zámku domù.“
„Ano,“ odvìtil druhý havran: „ale ještì ji nemá.“
Tøetí však pravil: „Vždy jí má, je s ním na lodi.“
Tu poèal ten první havran zase krákorat:
„Co je mu to platné! Jakmile vystoupí na zem, pøibìhne ryšavý kùò a on na nìj bude chtít vyskoèit a když to udìlá, tu ten kùò s ním vylétne hned do povìtší a odnese jej pryè a svou mladou ženu už nikdy nespatøí.
Zeptal se druhý havran:
„A není pøed tím žádná ochrana?“
„Ale ano, když nìkdo jiný rychle na konì nasedne, a ruènici, která je v ohlávce ukryta, vyjme a konì zastøelí, to je pak mladý král zachránìn. Ale musel by to vìdìt! A kdo by to vìdìl a králi øekl, ten by po kolena zkamenìl.“
Tu pravil druhý havran:
„Já vím ještì více, když toho konì zabijí, tak ještì stále král nevìstu ...
|
|
|
