|
|
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Title:O RYBÁRI A JEHO ŽENE
Subject:OTHER LITERATURES
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
O rybáøi a jeho ženì
Byl jednou jeden rybáø Yngvi a jeho žena Ilse, kteøí žili spoleènì v malé rybáøské chýši u moøe. Rybáø každý den pøicházel k moøi a lovil ryby. Tak tam jednou zase sedìl s udicí a díval se jako pokaždé do prùzraèné vody. Tu mu udice pojednou klesla ke dnu a když ji byl po chvíli koneènì silou vytáhnul ven, visela na ní velká kambala.
Kambala Yngvimu pravila:
„Poslouchej, rybáøi, prosím tì, nechej mne žít! Já nejsem žádná obyèejná kambala ani platýs, já jsem zakletý princ. Co si pomùžeš, když mì zabiješ? Ani ti nebudu chutnat! Hoï mne zpátky do vody a nechej mne plavat!“
„No,“ øekl Yngvi: „nemusíš tolik prosit, kambala, která umí mluvit, tu musím pøeci nechat žít!“
S tìmi slovy Yngvi hodil kambalu zpìt do èisté vody. Kambala se potopila ke dnu a nechávala za sebou dlouhou krvavou stopu.
Yngvi se zvednul a šel domù.
„Muži,“ øekla Ilse: „ty jsi dnes nic nechytil?“
„Ne,“ øekl Yngvi: „chytil jsem sice kambalu, ale ta mi øekla, že je zakletý princ, tak jsem ji nechal plavat.“
„A ty sis nic nepøál?“ zeptala se žena.
„Ne,“ øekl Yngvi: „co bych si mìl také pøát?“
„Ach,“ pravila Ilse: „to je pøece tak strašlivé stále žít v téhle díøe, tak zapáchá a je odporná. Mìl sis pøát malý domek. Jdi ještì jednou a zavolej ji! Øekni jí, že bychom mìli rádi malý domek, urèitì to pro nás udìlá.“
„Ale,“ øekl Yngvi: „co bych tam znova chodil?“
„Pøece jsi ji chytil,“ pravila žena: „a zase nechal plavat, urèitì nám to splní. Jen jdi a ihned!“
Rybáøi to nebylo po chuti, nechtìl ale své ženì dále odporovat a šel k moøi. Když tam pøišel, bylo moøe docela zelené a žluté a už ne tak krásnì prùzraèné. Postavil se na bøeh a zavolal:
„Do hlubiny padá sí
do té se mi rybo chy
moje žena, Ilse pøedrahá
rybího vdìku si žádá!“
Tu pøiplula kambala a øekla:
„Nu, copak je?“
„Ale,“ øekl Yngvi: „já jsme tì pøeci chytil a moje žena øíká, že jsem si mìl nìco pøát. A ona nechce více žít v naší ubohé chýši a ráda by mìla malý domek.“
„Jen jdi domù, Yngvi,“ øekla kambala: „má ho mít.“
Tak šel rybáø domù a jeho žena více již nesedìla v rybáøské chýši. Na jejím místì stál nyní malý domek a jeho žena sedìla na lavici pøede dveømi. Tu vzala Ilse Yngviho za ruku a øekla mu:
„Jen pojï dovnitø, Yngvi, nyní je to mnohokráte lepší.“
Vešli dovnitø a v domku byla malá pøedsíòka, malá pùvabná svìtnice a komora, kde stála pro každého postel, kuchynì a spižírna, vše tím nejlepším naèiním v mosazi a cínu opatøeno, jak se patøí.
A vzadu byl také malý dvorek se slepicemi a kachnami a malá zahrádka se zeleninou i ovocem.
„Podívej,“ øekla žena: „není to všechno roztomilé?“
„Ano,“ odvìtil Yngvi: „ a tak to zùstane, teï tu mùžeme spokojenì žít.“
Tak to šlo dobøe osm èi ètrnáct dní, pak Ilse pravila:
„Poslouchej, muži, ten domek je dosti tìsný a dvorek a zahrádka jsou pøíliš malé, ta kambala by nám mohla darovat vìtší dvùr. Nejradìji bych žila ve velkém, kamenném zámku. Jdi za kambalou, aby nám darovala zámek.“
„Ach, Ilse, my chceme žít v zámku?“
„Ano,“ øekla Ilse: „jen jdi za ní, ona to už udìlá!“
„Ne, ženo!“ odvìtil Yngvi: „dala nám pøeci už domek. Já k ní nemohu jít, mohlo by jí to mrzet.“
„Jen jdi, Yngvi,“ øekla Ilse: „ty jsi jí pomohl, ona ráda pomùže tobì, jen jdi!“
Muži bylo tìžko u srdce a nechtìlo se mu, øekl si sám k sobì, že tohle není správné, ale pøece šel.
Když pøišel k moøi, byla voda docela fialová a temnì modrá a hustá a už více ne tak zelená a žlutá jako prve. A dokola se rozprostíralo jen zlovìstné ticho.
Tak se postavil Yngvi na bøeh a zvolal:
„Do hlubiny padá sí
do té se mi rybo chy
moje žena, Ilse pøedrahá
rybího vdìku si žádá!“
„Nu, copak si pøeje nyní?“
„Ach jo,“ øekl Yngvi stísnìnì: „pøeje si žít v kamenném zámku.“
„Jdi domù, stojí pøed jeho dveømi.“ øekla kambala.
Tak šel Yngvi domù a myslil, že pøijde do jejich domu. Ale když tam pøišel, stál tam velký, kamenný palác a jeho žena byla nahoøe na schodišti a právì chtìla vejít.
Vzala Ilse Yngviho za ruku vešli dovnitø. V zámku byla velká hala s mramorovou podlahou a bylo tam mnoho sloužících, kteøí jim otevøeli obrovské dveøe. Stìny s krásnými tapetami záøily, v komnatách stály zlaté židle a stoly, ze stropu visely køišálové lustry, ve všech komnatách a komùrkách byly rozloženy koberce, stoly se prohýbaly pod jídlem a rozliènými víny. A venku pøed domem byl obrovský dvùr se stájemi plnými tìch nejlepších koní a dobytka. Taky tam byla krásná zahrada s pøekrásnými kvìtinami a ovocnými stromy a pùvabný park, pùl míle hluboký, tam byly jeleni, srnci, zajíci a vše, co by si èlovìk mohl pøát.
„Nu,“ øekla Ilse: „není to krásné?“
„Ano,“ øekl Yngvi: „a tak to také zùstane, nyní budeme žít v tomto krásném zámku a budeme spokojeni.“
„To si rozvážím.“ øekla žena: „A vyspím se na to.“
S tím ulehli do postele.
Druhého dne vstala Ilse jako první, zrovna se bylo rozednilo, a dívala se z postele oknem na pøekrásnou zemi, která pøed nimi ležela. Yngvi se ještì protahoval a natahoval, když tu do nìj žena strèila loktem a øekla:
„Muži, vstávej a koukni z okna! Podívej, nemohli bychom býti králem celé té zemì? Jdi ke kambale a øekni, ze chceme být králem!“
„Ale, ženo,“ odvìtil Yngvi: „proè bychom chtìli být králem? Já králem být nechci!“
„Inu,“ øekla Ilse: „když nechceš být králem, já jím budu. Jdi za kambalou, chci být králem!“
„Ale, ženo,“ øekl Yngvi: „ty chceš být králem? To já po ní pøece chtít nemohu.“
„Proèpak ne?“ øekla Ilse: „ihned tam jdi, já musím být králem!“
Tak šel rybáø k moøi a byl celý sklíèený z toho, že jeho žena chce být králem. To není správné, myslel si. Nechtìl tam jít, ale pøece jen šel. Když pøišel k moøi, bylo celé èernošedé a voda se dmula hrozivì zezdola nahoru a hnilobnì zapáchala.
Tu se postavil Yngvi na bøeh a zvolal:
„Do hlubiny padá sí
do té se mi rybo chy
moje žena, Ilse pøedrahá
rybího vdìku si žádá!“
„Nu, copak si pøeje nyní?“
„Ale,“ vzdychnul rybáø: „chce být králem.“
„Jdi domù, je králem.“ odvìtila kambala.
Tak šel Yngvi domù, a když pøišel do paláce, uvidìl že je mnohokráte vìtší a má obrovskou vìž s pùvabnými okrasami. Pøed bránou stály stráže a bylo tam hemžení vojákù a bubnování a fanfár. A když vešel dovnitø, bylo všechno z pravého mramoru, zlata a vše pokrývaly aksamitové pokrývky s dlouhými zlatými tøásnìmi.
Tu se otevøely dveøe od sálu, kde stálo veškeré dvoøanstvo a jeho žena sedìla na vysokém trùnu ze zlata a diamantù a na hlavì mìla obrovskou zlatou korunu a v ruce žezlo z ryzího zlata a drahokamù. Po její pravé i levé ruce stálo v øadì šest krásných panen, vždy jedna o hlavu menší než druhá.
Yngvi pøistoupil k Ilse a pravil:
„Nu, ženo, jsi nyní tedy král?“
„Ano,“ øekla žena: „nyní jsem král!“
Yngvi stál a díval se na ni, a když se na ni dlouhou chvíli díval, øekl:
„Ach, ženo, snad ti to bude už dost, že jsi král. Už si nebudeme nikdy nic pøát.“
„Ne, muži!“ øekla Ilse a byla celá neklidná: „Èas se mi vleèe a mám dlouhou chvíli, už to vydržet nemohu. Být jen králem je nuda. Jdi ke kambale, že jsem sice král, ale chci být císaøem!“
„Ale, ženo?!“ vydìsil se Yngvi: „Proèpak chceš být císaøem?“
„Yngvi,“ poruèila Ilse: „jdi ke kambale, chci být císaø!“
„Ale, ženo,“ øekl Yngvi: „císaøem tì udìlat nemùže! To nemohu kambale øíci! Císaø je vždy jediný v øíši! Císaøem tì kambala neudìlá! Nìco mùže a nìco nemùže!“
„Co?!!“ vzkøikla Ilse: „Jsem král a ty jsi pøece mùj muž! Okamžitì jdi! Jdi ihned! Mohla–li mne udìlat králem, udìlá mne i císaøem! Já chci být císaø! Chci! Jdi!“
Tak musel rybáø jít. Když kráèel Yngvi k moøi, bylo mu docela úzko. Pomyslel si, že to opravdu nejde po právu, nebo císaø je pøíliš nároèný úkol a kambala se k smrti vyèerpá.
Zatím pøišel k moøi. To bylo docela èerné a hutné a jalo se ze pìnit a ze zdola, jakoby se voda vaøila, se hrnuly bubliny a vítr je honil po moøi.
Yngviho popadnul dìs, ale postavil se na bøeh a zvolal:
„Do hlubiny padá sí
do té se mi rybo chy
moje žena, Ilse pøedrahá
rybího ...
|
|
|