Children LOGOS LIBRARY - Word by word multilingual library
                     GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB

Title:JORINDA A JORINGEL
Subject:FICTION Scarica il testo


GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Jorinda a Joringel


Uprostøed hlubokého lesa stál zámek, ve které nebydlil nikdo jiný, než jedna stará žena, která však byla arcièarodìjnice. Ve dne se zjevovala jako koèka èi sova, ale v noci na sebe brala zase svoji lidskou podobu. Vládla umìním lákat k sobì zvìø a ptáky, ty pak vaøila a pekla. Když èlovìk na sto krokù k zámku pøišel, kouzlo ho na místì znehybnilo a musel tak dlouho tam stát, dokud ho ona nepropustila. Byla-li to ale krásná panna, kdo v jejich osidlech uvíznul, tu promìnila ji v ptáka, dala jej do klece a do své komnaty zanesla. Mìla tam už sedm tisíc klecí s vzácnými ptáky.
Žila byla panna a ta se Jorinda jmenovala, byla krásnìjší než jiné dívky. Jorinda byla zaslíbena hochovi, který se Joringel jmenoval. Zrovna svatbu slavili a mìli velkou radost jeden z druhého, tedy chtìli si dùvìrnì chvíli spolu popovídat, a tak se vydali na procházku do lesa.
"Dej pozor", øekl Joringel: "a nikdy do blízkosti zámku nepøijdeš."
Byl krásný podveèer, slunce prosvítilo mezi kmeny stromu v tmavì zelené hradbì lesa, avšak na jednom starém dubu žalostnì zpívala hrdlièka. Jorinda plakala, Joringel plakal, oba byli tím zpìvem tak dojati a zdrceni, jako by každou chvíli umøíti mìli. A tak si pozdì všimnuli, že zabloudili, a najednou nevìdìli kudy vede cesta domù. Slunce už napùl zapadlo za hory: Joringel spatøil najednou mezi køovím zdi prokletého zámku, polekal se k smrti a strnul.
A Jorinda si zaèala zpívat a Joringel vidìl, že se zmìnila ve slavíka. Joringel se nemohl pohnout, nemohl mluvit ani plakat, pohnout rukou nebo nohou, stál tam jako kámen. Tøikrát kolem nich zakroužila sova s ohnivýma oèima a zahoukala, pak zmizela v køoví a za chvíli z nìj vykulhala sehnutá staøena, žlutá a seschlá, obrovské rudé oèi, zahnutý nos, jehož špièka až na bradu dosahovala. Nìco si mumlala, chytila slavíka a nesla ho pryè. Joringel nemohl ani zavolat, ani se hnout.
Koneènì staøena pøišla zpìt, zamumlala zaøíkadlo a Joringel byl volný. Tu si mladík pøed ní kleknul na kolena a prosil ji, aby mu slavíka vrátila, ale staøena se mu vysmála, že ji už nikdy v životì neuvidí a zmizela. Joringel plakal, naøíkal, ale všechno marnì:
"Ach, co si mám poèít?"
Nakonec se vydal pryè cestou necestou, až pøišel do cizí vesnice a tam se nechal najmout jako pasák ovcí. Èasto chodil k zámku, ale nikdy ne už blíže než sto krokù. Tu se mu jednou v noci zdálo, že našel rudý kvítek, v jehož støedu byla velká krásná perla. Ten kvítek utrhnul a šel s ním k zámku, všechno, èeho se tím kvítkem dotknul, bylo od kouzel osvobozeno, a taky snil o tom, že se mu Jorinda vrátila.
Ráno, když se byl probudil, poèal chodit údolími, po horách a ten kouzelný kvítek hledat. Našel ho až devátý den brzièko ráno. Ve støedu toho kvítku se tøpytila kapka rosy jako perla. Joringel ten kvítek s kapkou nesl den a noc k zámku. A když byl sto krokù k zámku pøišel, nebyl oèarován, nýbrž kráèel dál až zámecké bránì. Joringel se zaradoval, dotknul se kvítkem brány a ta se otevøela. Vešel dovnitø na dvùr, a poslouchal, odkud ptaèí zpìv uslyší, koneènì ho zaslechl. Šel dál a našel tu komnatu, kde bylo sedm tisíc klícek a èarodìjnice tam byla a ptáky krmila.
Když Joringela byla uvidìla, velmi se rozlítila, spílala mu, plivala na nìj jed a žluè, ale více jak na dva kroky se k nìmu pøiblížit nemohla. Joringel si ji nevšímal, prohlížel si klece s ptáky, ale bylo tu mnoho set slavíkù, jak mezi nimi Jorindu najde? Tu najednou uvidìl, jak se staøena plíží dveømi pryè, když byla pøed tím jednoho slavíka vzala. V mžiku k ní skoèil, dotknul se klícky tak staøeny kvítkem, a tu se událo, že tam najednou stala Jorinda a staøena tím dotykem pøišla o svou kouzelnou moc. Jorinda se mu vrhla kolem krku, byla tak krásná jako døíve byla. Tak osvobodili i všechny ostatní ptáky, z kterých se staly panny, a pak šli domù a žili spolu spokojenì.

GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Jorinda a Joringel


Uprostřed hlubokého lesa stál zámek, ve které nebydlil nikdo jiný, než jedna stará žena, která však byla arcičarodějnice. Ve dne se zjevovala jako kočka či sova, ale v noci na sebe brala zase svoji lidskou podobu. Vládla uměním lákat k sobě zvěř a ptáky, ty pak vařila a pekla. Když člověk na sto kroků k zámku přišel, kouzlo ho na místě znehybnilo a musel tak dlouho tam stát, dokud ho ona nepropustila. Byla-li to ale krásná panna, kdo v jejich osidlech uvíznul, tu proměnila ji v ptáka, dala jej do klece a do své komnaty zanesla. Měla tam už sedm tisíc klecí s vzácnými ptáky.
Žila byla panna a ta se Jorinda jmenovala, byla krásnější než jiné dívky. Jorinda byla zaslíbena hochovi, který se Joringel jmenoval. Zrovna svatbu slavili a měli velkou radost jeden z druhého, tedy chtěli si důvěrně chvíli spolu popovídat, a tak se vydali na procházku do lesa.
"Dej pozor", řekl Joringel: "ať nikdy do blízkosti zámku nepřijdeš."
Byl krásný podvečer, slunce prosvítilo mezi kmeny stromu v tmavě zelené hradbě lesa, avšak na jednom starém dubu žalostně zpívala hrdlička. Jorinda plakala, Joringel plakal, oba byli tím zpěvem tak dojati a zdrceni, jako by každou chvíli umříti měli. A tak si pozdě všimnuli, že zabloudili, a najednou nevěděli kudy vede cesta domů. Slunce už napůl zapadlo za hory: Joringel spatřil najednou mezi křovím zdi prokletého zámku, polekal se k smrti a strnul.
A Jorinda si začala zpívat a Joringel viděl, že se změnila ve slavíka. Joringel se nemohl pohnout, nemohl mluvit ani plakat, pohnout rukou nebo nohou, stál tam jako kámen. Třikrát kolem nich zakroužila sova s ohnivýma očima a zahoukala, pak zmizela v křoví a za chvíli z něj vykulhala sehnutá stařena, žlutá a seschlá, obrovské rudé oči, zahnutý nos, jehož špička až na bradu dosahovala. Něco si mumlala, chytila slavíka a nesla ho pryč. Joringel nemohl ani zavolat, ani se hnout.
Konečně stařena přišla zpět, zamumlala zaříkadlo a Joringel byl volný. Tu si mladík před ní kleknul na kolena a prosil ji, aby mu slavíka vrátila, ale stařena se mu vysmála, že ji už nikdy v životě neuvidí a zmizela. Joringel plakal, naříkal, ale všechno marně:
"Ach, co si mám počít?"
Nakonec se vydal pryč cestou necestou, až přišel do cizí vesnice a tam se nechal najmout jako pasák ovcí. Často chodil k zámku, ale nikdy ne už blíže než sto kroků. Tu se mu jednou v noci zdálo, že našel rudý kvítek, v jehož středu byla velká krásná perla. Ten kvítek utrhnul a šel s ním k zámku, všechno, čeho se tím kvítkem dotknul, bylo od kouzel osvobozeno, a taky snil o tom, že se mu Jorinda vrátila.
Ráno, když se byl probudil, počal chodit údolími, po horách a ten kouzelný kvítek hledat. Našel ho až devátý den brzičko ráno. Ve středu toho kvítku se třpytila kapka rosy jako perla. Joringel ten kvítek s kapkou nesl den a noc k zámku. A když byl sto kroků k zámku přišel, nebyl očarován, nýbrž kráčel dál až zámecké bráně. Joringel se zaradoval, dotknul se kvítkem brány a ta se otevřela. Vešel dovnitř na dvůr, a poslouchal, odkud ptačí zpěv uslyší, konečně ho zaslechl. Šel dál a našel tu komnatu, kde bylo sedm tisíc klícek a čarodějnice tam byla a ptáky krmila.
Když Joringela byla uviděla, velmi se rozlítila, spílala mu, plivala na něj jed a žluč, ale více jak na dva kroky se k němu přiblížit nemohla. Joringel si ji nevšímal, prohlížel si klece s ptáky, ale bylo tu mnoho set slavíků, jak mezi nimi Jorindu najde? Tu najednou uviděl, jak se stařena plíží dveřmi pryč, když byla před tím jednoho slavíka vzala. V mžiku k ní skočil, dotknul se klícky tak stařeny kvítkem, a tu se událo, že tam najednou stala Jorinda a stařena tím dotykem přišla o svou kouzelnou moc. Jorinda se mu vrhla kolem krku, byla tak krásná jako dříve byla. Tak osvobodili i všechny ostatní ptáky, z kterých se staly panny, a pak šli domů a žili spolu spokojeně.
...