 |
| |
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Title:JAK DVA VANDROVALI
Subject:FICTION
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Jak dva vandrovali
Horám a údolím se nic nepøiházívá, to jen lidem, kteøí po nich putují, obèas zlé, obèas dobré. Jednou putovali po svìtì krejèík a švec. Krejèík Mošek byl malý hezký mužík, stále veselý a dobré mysli. Krejèík uvidìl z druhé strany pøicházet ševce Jošta a podle jeho rance hned poznal, jaké je jeho øemeslo a zaèal zpívat posmìšnou písnièku:
„Rovnì šij šev
tahej dratev
smùlou to slep
cvok drží fest!“
Ale švec nechtìl žádnému vtipu rozumìt, protáhl oblièej, jakoby se octa napil, a pojal úmysl krejèíka za límec popadnout. Tu se ale ten malý chlapík rozesmál, vrazil mu do ruky láhev a øekl:
„Nic ve zlém, zapij tu žluè!“
Švec si dal poøádný lok a bouøka na jeho oblièeji se poèala rozpouštìt. Podal krejèíkovi zpìt láhev a pravil:
„Tak jsem se øádnì napil, jak se øíká, mnoho na chu, málo na žízeò. Povandrujeme spolu?“
„Klidnì“ odpovìdìl krejèík Mošek: „když máš chu jít do nìjakého velkého mìsta, kde není o práci nouze.“
A tak spoleènì dále vandrovali a šli jeden ve stopách toho druhého jako hranostaj v zimì. Èasu mìli oba dost, ale málo co ke kousaní a lámaní. Když dorazili do mìsta, chodili kolem a poptávali se po práci. A protože krejèík byl veselá kopa a mìl hezké èervené tváøe, tak mu každý rád nìjakou práci dal, a když mìl štìstí, dokonce mu ještì mistrova dcera mezi dveømi dala pusu na rozlouèenou. Když se pak opìt se ševcem sešli, mìl Mošek vždy ve svém ranci více. Mrzutý švec Jošt se šklebil a myslil si: „Èím vìtší ètverák, tím má vìtší štìstí.“
Ale krejèík se jen smál a zpíval si a o vše, co obdržel, se dìlil se svým kamarádem. Jen co mu v mìšci zacinkalo par grošù, hned se jich zbavil, hodil je radostnì na stùl, až se sklenice roztancovaly a zvolal: „Lehce nabyl, lehce pozbyl!“
Tak nìjaký èas spolu putovali, až dorazili na kraj hlubokého lesa, kterým vedla cesta do královského mìsta. Tím lesem vedly ovšem dvì cesty, jedna trvala sedm dní a druhá jen dva dny, ale nikdo nevìdìl, která je ta kratší. Ti dva vandrovníci si sedli pod dub a radili se, jak se zaopatøí a na kolik dni si s sebou vezmou chléb.
Švec øekl: „Èlovìk musí myslet dále, než to jde, já si vezmu sebou chleba na sedm dní.“
„Co?“ odvìtil krejèík „Vláèet s sebou chleba na sedm dní? Jako soumar? A ani se nerozhlédnout? Já se poruèím Bohu a nic mne neodvrátí. Peníze, které mám v mìšci, jsou stejnì dobré v létì jako v zimì, ale chleba je za krátký èas suchý a mimo to plesnivý. Mùj kabát taky nejde dál než ke kotníkùm. Proè bychom nemìli jít tou správnou cestou? Mnì chleba na dva dny postaèí.“
Tak si každý koupili svùj chleba a pak s dobrou náladou vstoupili do lesa. V lese bylo ticho jako v kostele, žádný vìtøík tu nevanul, žádný potok nešumìl, ani pták nezazpíval, skrze hustì olistìné vìtve se žádný sluneèní paprsek neprodral. Švec ani nepromluvil, táhl svùj tìžký ranec na zádech, až se mu ta námaha do mrzutého oblièeje vrazila. Ale krejèík svoji dobrou náladu neztratil, poskakoval, pískal si na lístek nebo si zpíval písnièku a myslel si:
„Bùh na nebesích se musím radovat, že jsem tak veselý.“
Ubìhly dva dny, ale tøetího dne les žádného konce nebral a Mošek svùj chléb dojedl. Do jeho srdce vstoupila obava, ale neztratil odvahu, nýbrž spoléhal na Boha a na svoje štìstí. Tøetího dne veèer ulehl pod strom hladový a stejnì hladový ráno vstal. Tak to šlo i ètvrtého dne, a když si byl švec pod na jeden poražený strom sedl a svoji veèeøi jedl, tu nezbývalo Moškovi nic jiného než se jen dívat.
Poprosil o kousek chleba, ale Jošt se zle zasmál a øekl: „Byl jsi stále tak veselý, musíš si také jednou zkusit, jaké to je, když je nìkdo nešastný. Ptáèkové, co brzy ráno zvesela zpívají, ty do veèera uchvátí jestøáb.“ Zkrátka nemìl slitování.
Ale pátého rána nemohl ubohý Mošek ani vstát a únavou stìží mluvit, tváøe mu zbledly a oèi zèervenaly. Tu mu pravil Jošt:
„Dám ti dneska kousek chleba, ale za to mi musíš dát své pravé oko.“
Nešastný Mošek, který by rád zùstal naživu, si nevìdìl jiné rady, ještì jednou si zaplakal obìma oèima a pak dovolil, aby mu Jošt, který mìl najednou srdce z kamene, vypíchnul ostrým nožem pravé oko. Tu pøišla Moškovi na mysl slova jeho matky, která mu vždy øíkala, když po komoøe šmejdil:
„Jez tolik, co mùžeš, zapla jen to, co musíš.“
Když byl onen tak draze zaplacený chleba snìdl, opìt se postavil na nohy, zapomnìl na svoje neštìstí a utìšoval se, že tím jedním okem stále dost vidí. Ale šestého dne se hlad ozval znova a velmi Moška trápil. Veèer se sesunul u jednoho stromu a sedmého rána se nemohl únavou ani zvednout, smrt mu už sedìla na šíji.
Tu pravil Jošt: „Já chci vykonat skutek milosrdenství a ještì jednou ti dám chleba, ale jinak ho nedostaneš, než že ti i druhé oko budu moci vypíchnout.“
Tu seznal Mošek svoji lehkomyslnost, prosil Boha o odpuštìní a øekl:
„Udìlej, co chceš, já zaplatím, co musím, ale pamatuj si, že náš Pán každý okamžik soudí, a že pøijde ta hodina, kdy budou tvé zlé skutky, kterých jsi se na mnì dopustil a kterých jsem si nezasloužil, seèteny. Já jsem se s tebou v dobrých èasech dìlil o vše, co jsem mìl. Moje øemeslo je takové, že jeden steh musí být jako druhý. Když více neuvidím a nebudu moci už šít, tak musím jít žebrotou. Nechej mì tu, až budu slepý ležet, tady zemøu.“
Jošt však nedbal, Bùh jeho srdce navždy opustil, popadl nùž a vypíchnul mu také levé oko. Pak dal Moškovi kousek chleba, podal mu hùl a vedl ho pøed sebou.
Když slunce zašlo, vyšli z lesa. Na poli tam stála šibenice a k ní Jošt krejèíka pøivedl, nechal ho tam ležet a šel dál svou cestou. Mošek únavou, bolestí a hladem usnul a spal celou noc. Když nastal nový den, probudil se, ale nevìdìl, kde je. Na šibenici viseli dva ubozí høíšníci, a na hlavì jim každému sedìl krkavec. Tu jeden viselec pravil druhému:
„Bratøíèku, spíš nebo bdíš?“
„Bdím.“ odpovìdìl mu druhý obìšenec.
„Chci ti nìco øíci.“ pokraèoval ten první. „Ta rosa, která tuto noc ze šibenice spadala, daruje každému, kdo se s ní omyje, opìt zrak. Kdyby to slepí vìdìli, kolik by jich mohlo opìt na svìt pohlédnout, nevìøili by, že je to tak jednoduché.“
Když to byl Mošek uslyšel, vzal svùj kapesník, položil ho do trávy a když se byl rosou zvlhèil, otøel si jím prázdné oèní jamky. A ihned se vyplnilo, co ti dva viselci pravili, a pár zdravých oèí mu narostlo. Netrvalo to dlouho a zase Mošek vidìl nad horami vycházet slunce, a pøed ním na rovinì leželo královské mìsto s pøekrásnými bohatì zdobenými branami a stovkami vìží, na kterých do dáli záøily zlaté korouhve.
Pozoroval každý lístek na stromech, vidìl ptáky, kteøí létali kolem, komáry, kteøí ve vzduchu tancovali. Vytáhnul z rance jehlu, a když nit tak dobøe navleknul, jak to kdysi dokázal, tu jeho srdce poskoèilo radostí. Vrhnul se na kolena a dìkoval Bohu za tu prokázanou milost a pomodlil se i za ty ubohé høíšníky, kteøí tam viseli jako srdce zvonu a vítr si s nimi pohrával. Pak hodil ranec na záda, zapomnìl na pøedešlé neštìstí a s písní na rtech se vydal k mìstu.
První, co cestou potkal, bylo hnìdé høíbì, které po poli poskakovalo. Popadl jej za høívu, chtìl si na nìj vyskoèit a jet na nìm do mìsta. Ale høíbì prosilo o svobodu:
„Jsem ještì moc mladý,“ øeklo Moškovi: „i lehounký krejèík jako ty mùže moje záda rozpùlit, nechej mì bìžet, dokud trochu nezesílím. Možná pøijde èas, kdy ti tvùj dobrý skutek splatím.“
„Tak utíkej!“ øekl Mošek: „Vidím, že jsi mi nìjaký vìtroplach.“
Dal mu ránu prutem pøes záda, že a høíbì radostnì vyrazilo pryè. Ale krejèík už od veèera nic nejedl.
„Slunce,“ øekl si: „mi pøineslo dvì oèi, ale nic do úst. První, co potkám a trochu bude poživatelné, to sním.“
Tu vidìl pøes louku dùstojnì kráèet èápa.
„Stùj, stùj!“ volal Mošek a popadl ho za nohu: „Já nevím, zda jsi k jídlu, ale mùj hlad mi nedává pøíliš na vybranou, musím ti hlavu srazit a upéci tì.“
„Nedìlej to!“ odpovìdìl mu èáp: „Já jsem posvátný pták, který nikomu nepøinesl žal, a který lidem pøináší velký užitek. Zachovej mùj život a možná se ti jednou odvdìèím.“
„No tak utíkej, kmotøe Dlouhá noho.“ øekl krejèík. A èáp se zvednul, natáhl své dlouhé nohy a uletìl pryè.
„Co si teï poènu?“ øekl si Mošek: „Hlad mám stále vìtší, žaludek stále prázdnìjší. Co mì teï pøijde do cesty, to je ztraceno.“
Tu uvidìl na rybníce sem tam plavat hejno mladých kachen.
„Vy jdete jako na zavolanou....
|
|
|
