 |
| |
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Title:HUSOPASKY PLÁCOU PERLY
Subject:FICTION
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Husopasky pláèou perly
Byla jednou jedna staøièká matièka, která žila s hejnem bílých hus na samotì v horách, kde mìla malou chaloupku. Ta samota byla obklopena hlubokým lesem a každého rána vzala staøenka berlu a kulhala do lesa. Byla to však matièka docela èiperná víc, než by èlovìk na její vìk èekal, sbírala trávu pro své husy, trhala divoké lesní plody, kam až rukama dosáhla, a vše to nosila na zádech domù. Bylo to až k podivení, jak tìžká bøemena ze zemì zvedala a svìže s nimi pak k domovu cupitala.
Když byla nìkoho potkala, srdeènì jej pozdravila:
„Dobrý den, milý pane, dneska máme krásné poèasí. Ano, divíte se, že tolik trávy vláèím, ale každý musíme své bøímì nésti.“
Lidé ji moc rádi nepotkávali a radìji ji obešli, a když jí otec s chlapcem do cesty pøišli, tu pravil otec tiše:
„Dej si pozor pøed touhle staøenou, ta má za ušima, je to jistì èarodìjnice.“
Jednoho rána šel tím lesem krásny mladý muž. Sluníèko jasnì svítilo, ptáci zpívali a skrze listí vál svìží vìtøík a jinoch se z toho radoval. Žádného èlovìka cestou nepotkal, až najednou zahlédl èarodìjnici, jak na zemi kleèela a srpem žala trávu. Vedle ni ležela trávnice, na kterou svùj náklad ukládala, a opodál stály dva koše, které byly naplnìny planými jablky a hruškami.
„Ale matièko,“ øekl: „jak to chcete všechno odnésti?“
„Já to musím odnést, mladý pane.“ odvìtila mu. „dìti bohatých lidí to nemají zapotøebí, ale u sedlákù se øíká, na svá køivá záda se neohlížej.“
„Mohu vám nìjak pomoci?“ zeptal se jí mladík.
„Vy máte dosud rovný høbet a mladé nohy. Pro vás to bude lehké. A mùj dùm není odtud daleko, stojí na jedné pastvinì na té hoøe. Vyskáèete tam jako kamzík.“
Ten mladík se nad staøenkou slitoval.
„I když mùj otec není žádný sedlák,“ odvìtil: „nýbrž bohatý hrabì, a já jsem jeho syn Tomáš. Myslím však, že to co sedláci dokáží, s tím si taky poradím:“
„No mùžete to zkusit,“ øekla mu staøenka: „jednu hodinka èerstvé chùze, co to pro vás je? Ještì tady ta jablka a hrušky musíte vzít, mladý pane.“
Teï to pøišlo Tomášovi trochu podezøelé, když slyšel o hodinì chùze, ale staøenka mu nedala èas na váhaní, na záda mu nasadila trávnici a do rukou strèila oba koše.
„Vidíte, je to celkem lehké.“ øekla mu.
„Kdepak, není to lehké,“ øekl Tomáš a zašklebil se: „ta trávnice mì tíží, jako kdyby byla plná kamení, a ty jablka a hrušky váží, jako by byly z olova, sotva dech popadám.“
Mìl chu všechno to zase položit, ale staøenka ho nenechala.
„Podívejme se!“ øekla výsmìšnì: „Mladému pánu se nechce nésti, co stará žena èasto vláèí. Hezkými slovy je k ruce, ale když se to vezme vážnì, chce se s Vaòkem raditi1. Copak tu stojíte?“ pokraèovala ve své lamentaci: „A otálíte? Hýbnìte kostrou, nikdo vám ten ranec nesejme.“
Dokud šli po rovné cestì, jakžtakž to šlo, ale když zaèali stoupat na tu horu a kameny se mu kutálely pod nohama dolù, jako by byly živé, to už bylo nad jeho síly. Na èele mìl krùpìje potu, brzy mu bylo horko, brzy zase zima, jak mu ten pot stékal po zádech.
„Matièko,“ øekl. „já nemohu dál, chci si trochu odpoèinout.“
„Nic takového!“ odpovìdìla mu staøena: „Až tam dorazíme, mùžete si odpoèinout, ale nyní musíme jít dál. Kdo ví, co dobrého vám to pøinese.“
„Staøeno, ty jsi nestydatá!!“ øekl hrabì a chtìl trávnici shodit dolù, ale snažil se zbyteènì, visela mu na zádech pevnì, jako by mu byla pøirostla. Otáèel se a kroutil sebou, ale zbavit se jí nemohl. Staøena se mu smála a zvesela poskakovala kolem nìj o berlièce.
„Nezlobte se, milý pane.“ øekla: „Jste v oblièeji rudý jako kohout. Neste to bøemeno trpìlivì, až dorazíme domù, dám vám dobrou odmìnu.“
Co mohl Tomáš dìlat? Musel se podrobit svému osudu a trpìlivì se vléci za staøenou. Ona vypadala èím dál svìžeji a jeho bøemeno bylo èím dál tìžší. Tu najednou než by se nadál, vyskoèila nahoru na trávnici a usadila se tam, byla sice vyschlá jako tyèka od plotu, ale vážila víc jako tlustá selská dìveèka. Tomáš poklesl v kolenou, ale když nechtìl jít dál, tu ona ho po nohách šlehala prutem a kopøivami. Za neustálých vzdechù koneènì vystoupal vzhùru a dorazil nakonec ke staøeninì domu, kde by se nejradìj rovnou k zemi porouèel.
Když husy uvidìly staøenku, roztáhly køídla do stran, protáhly krky dopøedu a bìžely jí naproti a køièíc:
„Ga, ga, ga, ga.“
Uprostøed hejna kráèela s prutem obstárlá Trulla, silná a velká, ale ošklivá jako noc.
„Matko,“ øekla staøenì: „copak se vám stalo,že jste byla tak dlouho pryè?“
„Chraò Bùh!“ odpovìdìla ona: „Mnì se nic zlého nestalo, naopak, tento milý pán mi nesl moje bøemeno. Díky tobì, pane. Když jsem byla unavena, vzal mì dokonce na záda, takže cesta mi nebyla dlouhá, vesele mi ubíhala a zažili jsme spoustu legrace.“
Koneènì se staøena sesunula dolù, vzala Tomášovi trávnici z ramenou a koše z rukou a dívajíc se na nìj pøátelsky, øekla:
„Teï si sednìte na lavici pøede dveømi a odpoèiòte si. Svoji odmìnu jste si poctivì vysloužil a ona tu bude hned.“
A pravila k husopasce:
„Bìž do domu, moje dcerunko, to se nehodí, abys tu s mladým mužem sama zùstala, èlovìk nesmí oleje do ohnì pøilévati, ještì by se do tebe zamiloval.“
Hrabì nevìdìl, má-li se tomu smát nebo plakat.
„No to je pokládek,“pomyslil si: „i když by byla o tøicet let mladší, zùstalo by moje srdce v klidu.“
Zatím staøena hýèkala a hladila své husy jako dìti a potom vešla s dcerou do domu. Tomáš se natáhl na lavici pod jednu divokou jabloò. Vzduch byl èerstvý a svìží, kolem dokola se rozkládala zelená louka, rozkvetlá petrklíèi, divokým tymiánem a tisícem jiných kvìtin, støedem zurèel potùèek, tøpytil se na slunci, bílé husy se špacírovaly sem a tam nebo se èvachtaly ve vodì.
„Je tu opravdu pøekrásnì.“ øekl si Tomáš: „Ale já jsem tak unavený, že nemohu oèi udržet otevøené, trochu se prospím. Snad mi žádný vítr neodvane nohy od tìla, nebo je mám vyschlé jako troud.“
Sotva se byl malou chvíli prospal, pøišla staøena a probudila ho.
„Vstaòte, tady nemùžete zùstat.“ pravila mu: „Arci jsem ti to trochu okyselila, ale životem jsi nezaplatil. Nyní ti chci zaplatit já, peníze a jiné bohatství nepotøebuješ, tady máš nìco jiného.“
A strèila mu do ruky krabièku, která byla zdobena jediným smaragdem.
„Dobøe ji opatruj!“ kladla mu na srdce: „Pøinese ti štìstí.“
Tomáš vyskoèil a pocítil, že je osvìžen a opìt pøi síle, tak staøenì podìkoval za dárek a vydal se na cestu bez toho ,že by její krásnou dcerku ještì zahlédnul. Když už mìl hodný kus cesty za sebou, ještì slyšel z dálky veselý husí køik.
Tøi dny bloudil Tomáš v divoèinì, než koneènì našel cestu ven. Pøišel do velkého mìsta, a protože ho nikoho neznal, byl zaveden na královský zámek, kde král a královna na tùnu sedìli. Mladý hrabì padl na kolena a vytáhl z torny krabièku se smaragdem a položil ji královnì k nohám. Ona ho vyzvala, aby povstal a krabièku ji podal. Sotva ji však otevøela a podívala se dovnitø, sesunula se jako mrtvá na zem na zem.
Tomáše popadly královské stráže a chtìly ho hned vést do vìzení, tu královna otevøela oèi a vykøikla, aby ho pustili a odešli všichni pryè, že s ním chce mluvit o samotì.
Když s královnou byli osamìli, poèala hoøce plakat a pravila:
„Na co je mi sláva a bohatství, kterým jsem obklopena, když se každého rána probouzím do trápení a bolesti? Mìla jsem tøi dcery, ta nejmladší byla nejkrásnìjší, takový zázrak bys v celém svìtì pohledal. Byla bílá jako sníh, rùžová jako jabloòový kvìt a její vlasy záøily jako sluneèní paprsky. Když plakala, nepadaly ji z oèi slzy, nýbrž èisté perly a drahokamy.
Když mìla patnáct let, tu ji nechal král spolu s jejími sestrami zavolat pøed trùn. Mìl byste vidìt, jak se lidé dívaly, když ta nejmladší vešla, jako kdyby slunce vyšlo.
A král pravil:
„Mé dcery, nevím, kdy pøijde moje poslední hodina, a chci už dnes urèit, kdo má být mým následníkem. Všechny mne máte rády, ale ta, která mne má ráda nejvíce, té bude trùn náležet.“
Každá jej ujistila, že jej miluje.
„Netrapte mne.“ odvìtil jim král: „A vyjevte mi, jako co mne milujete.
Tu ta nejstarší pravila: „Miluji tì, otèe, jako nejsladší cukr.“
Ta druhá pravila: „Já tì miluji jako své nejmilejší šaty.“
Ale ta tøetí mlèela. Tu se jí otec ptal:
„A ty, moje nejmladší? Moje dítì nejmilejší, jak ty mne miluješ?“
„Já nevím.“ odpovìdìla, „na nic tomu podobného v mém životì pøijíti nemohu.“
Ale otec na ni naléhal, že musí nìco pøece jen jmenovat, až ona koneènì pravila:
„I to nejlepší jídlo mi nechutná bez soli, ...
|
|
|
