 |
| |
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Title:HUSOPASKA
Subject:FICTION
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Husopaska
Žila byla jedna stará královna, které její muž již pøed mnoha lety zemøel, a ta mìla jednu krásnou dceru. Když byla princezna vyrostla, požádal o její ruku princ z daleka. A když pøišel èas, kdy se mìli brát, a Zenobia se mìla vydat do cizí zemì, nechala ji její matka zabalit mnoho krásných vìcí, zlata, støíbra, šperkù, pohárù, zkrátka všechno, co královská nevìsta potøebuje, nebo svoje dítì za srdce milovala.
Taky jí dala s sebou komornou, která s ní mìla jet a do rukou ženicha ji pøedat, a každá na cestu dostala na konì, a Zenobiin kùò se jmenoval Falada a umìl mluvit. Když nadešla hodina louèení, odešla matka do ložnice, tam vzala nožík a øízla se do prstu, až zaèala krvácet; vzala snìhobílý klùcek a nechala do nìj skanout tøi kapky krve. Podala ho pak své dceøi a pravila
„Milé dítì, støez jej jako oko v hlavì, cestou se ti bude hodit.“
Pak se spolu zarmoucenì rozlouèily, princezna si ten klùcek strèila za òadra, nasedla na konì a vydala se za ženichem.
Jely asi hodinu a Zenobia najednou pocítila velkou žízeò, a tak øekla komorné:
„Sestup a naplò mi mùj pohár, který máš u sebe, vodou z potoka, ráda bych se napila.“
„Když máte žízeò,“ pravila komorná: „sama sestupte, lehnìte si k vodì a napijte se, já nejsem vaše dìveèka.“
Tak pokorná Zenobia, majíc velkou žízeò, sestoupila, sklonila se k potoku a pila jen tak,nemohouc se napít ze svého zlatého poháru. Pravila tiše:
„Ach bože!“
Tu ji odpovìdìly ony tøi kapky krve:
„Kdyby to tvoje matka vìdìla, srdce by jí od lítosti puklo.“
Ale princezna byla pokorná, neøekla nic, nasedla opìt na konì. Ujely nìkolik mil, ale den byl horký a ona opìt pocítila žízeò. Tekl kolem potùèek, a tak ještì jednou zavolala na komornou:
„Sestup a podej mi mùj zlatý pohárek k pití.“ nebo byla již na døívìjší zlá slova zapomnìla.
Ale komorná odvìtila bez jakékoliv pokory:
„Chcete-li pít, napijte se sama, nejsem vaše dìveèka.“
Tak Zenobia zase sestoupila z konì, položila se k tekoucí vodì, zaplakala a øekla:
„Ach Bože.“
Tu ji odpovìdìly ony tøi kapky krve:
„Kdyby to tvoje matka vìdìla, srdce by jí od lítosti puklo.“
Ale když Zenobia pila, pøíliš se naklonila a ten klùcek s tøemi kapkami krve ji ze záòadøí vypadnul a po vodì uplaval, aniž by to byla vùbec zpozorovala.
Ale komorná to zpozorovala a zaradovala se, nebo nyní, když Zenobia ty tøi kapky krve ztratila, stala se slabou a bezmocnou a ona nad ní získala moc,.
Když chtìla Zenobia opìt nasednout na konì, který se Falada jmenoval, øekla jí komorná.:
„Falada patøí mnì, tobì tahle herka!“ a princezna si to líbit nechala..
Tu ji komorná dále zlými slovy èastovala, Zenobia musela své královské šaty svléci a obléci si obyèejné šaty komorné, nakonec musela pøísahat, že to nikomu na královském dvoøe neøekne, a když tuto pøísahu nedodrží, na místì ji komorná zabije.
Falada se vše pozoroval a dobøe si to zapamatoval.
Komorná nasedla na Faladu a pravá nevìsta na tu herku, a jely dále, až koneènì dorazily do královského zámku. Tam zavládla z jejich pøíjezdu veliká radost, královský syn jim vyšel vstøíc, pomohl komorné z konì a myslíc, že je to jeho nevìsta, vedl ji po schodech nahoru, pravá princezna zùstala stát dole.
Starý král shlížel z okna a uvidìl dole na dvoøe Zenobii, byla tak køehká, jemná a krásná; vešel do královské komnaty a zeptal se nevìsty na tu, kterou s sebou mìla a teï dole na dvoøe stojí, kdopak to je.
„Vzala jsem ji na cestu, aby mi rychleji ubíhala, nechejte ji jako dìveèku pracovat, a tu jen nezahalí.“
Ale starý král pro ni nemìl žádnou práci, až nakonec rozhodl:
„Mám tu malého chlapce, který pase husy, tomu by mohla pomáhat.“
Chlapec se jmenoval Jeèmínek a tomu musela Zenobia pomáhat pást husy.
Brzy komorná pravila princi:
„Milovaný manželi, splníte mi jedno pøání, prosím?“
On odvìtil: „Jistì, rád to uèiním.“
„Nechejte zavolat øezníka a toho konì, na kterém jsem pøijela, nechejte porazit, neb mne cestou velmi pohnìval.“
Komorná se velmi bála toho, že by ten kùò mohl promluvit. A když to vešlo na vìdomí, že Falada má umøít, tu Zenobia tajnì zašla za øezníkem a dala mu zlato, aby pro ni malou službu vykonal.
Ve mìsta byla velká temná brána a na tu mìl Faladovu hlavu povìsit, aby se nìkdy na nìj mohla alespoò podívat.A øeznický pacholek nakonec tak uèinil, ual koni hlavu a pøibil ji nad temnou bránu.
Brzy ráno, když spolu s Jeèmínkem pod tou bránou husy na pastvu vyhánìli, Zenobia pravila:
„O Falado, tady visíš.“
A hlava jí odvìtila:
„O panno královnièko, tudy kráèíš, kdyby to tvá matka vìdìla, srdce by ji samý žalem puklo.“
Pak vyšli z mìsta ven a vyhnali husy do polí. A když byli na pastvu pøišli, posadila se Zenobia do trávy a rozpustila si své zlaté vlasy. Když to Jeèmínek vidìl, chtìl si jich pár vytrhnout. Tu Zenobia zvolala:
„Vìtøíku, spìchej jen
Jeèmínkovi
klobouk vem,
honí jej lukami a!
Až vlasy spletu
pak mu jej vra!“
A tu zavanul silný vítr, který shodil Jeèmínkovi jeho klobouèek a hnal ho po zemi, a on za ním musel bìžet. Než ho dohnal, mìla už Zenobia vlasy uèesány a zapleteny, takže ji žádné vytrhnout nemohl. Tu se Jeèmínek pohnìval a více s ní nemluvil; a pásli husy až do veèera, pak šli domù.
Druhého rána, když zase pod tou temnou branou procházeli, pravila dívka:
„O Falado, tady visíš.“
A hlava jí odvìtila:
„O panno královnièko, tudy kráèíš, kdyby to tvá matka vìdìla, srdce by ji samý žalem puklo.“
A když si v polích na louce sedla a zaèala si vlasy èesat a Jeèmínek ji zase chtìl nìjaké vytrhnout, tu rychle zavolala:
„Vìtøíku, spìchej jen
Jeèmínkovi
klobouk vem,
honí jej lukami a!
Až vlasy spletu
pak mu jej vra!“
Tu opìt vítr zavanul a strhnul mu klobouèek z hlavy a on za ním zase musel bìhat, když byl zpìt pøišel, mìla své krásné zlaté vlasy zase upraveny, a nemohl ji žádný polapit, a tak pásli husy, dokud nenastal veèer.
Ale veèer, když pøišli domù , šel Jeèmínek ke starému králi a pravil:
„S tou dívkou už pást husy nechci.“
„Proèpak ne?“zeptal se král.
„Protože mne celý den zlobí.“
Tu mu král poruèil, aby mu vše vypovìdìl, jak to celý den chodí.
Jeèmínek pravil:
„Ráno, když jdeme s husami tou tmavou bránou , visí nad ní koòská hlava a ona jí øíká
„O Falado, tady visíš.“
A hlava jí odvìtí:
„O panno královnièko, tudy kráèíš, kdyby to tvá matka vìdìla, srdce by ji samý žalem puklo.“
A pak Jeèmínek dál vyprávìl, jak to chodí na husí pastvì, a jak mu vítr klobouèek shazuje a on ho musí honit po polích.
Tu mu král poruèil, aby pøíštího dne spoleènì na pastvu husy vyhnali, a on sám, když nastalo ráno, ukryl se v té temné bránì a slyšel, jak husopaska mluví s Faladou. A pak šel král na pole a ukryl se na louce za jeden keø.
Pak brzy na vlastní oèi vidìl, jak husopaska s pasáèkem pøihnali husy, a jak si po malé chvíli Zenobia sedla do trávy a rozpustila vlasy, a ony jí na slunci záøily. Po chvíli zvolala:
„Vìtøíku, spìchej jen
Jeèmínkovi
klobouk vem,
honí jej lukami a!
Až vlasy spletu
pak mu jej vra!“
Tu zavál vítr a vzal Jeèmínkovi z hlavy klobouèek, že musel za ním daleko utíkat, a dìveèka se zatím uèesala a lokny si spletla.
Potom odešel král nepozorovanì pryè, a když se veèer husopaska vrátila domù, zavolal si ji stranou a zeptal se jí, proè to všechno dìlala.
„Nesmím vám nic øíci, nesmím si žádnému èlovìku stìžovat na své neštìstí, nebo jsem tak pøi Bohu všemohoucím pøísahala, protože jinak bych pøišla o život.“
On ji byl pøemlouval, a zanechá všech obav, ale ona nedala, až ji král nakonec øekl:
„Mne to tedy øíci nemùžeš, ale mùžeš si postìžovat tøeba peci.“ a odešel pryè.
Tu si Zenobia vlezla do pece a zaèala v ní plakat a naøíkat,
„Sedím tu celým svìtem opuštìná královská dcera, falešná komorná mì má v moci, svoje královské šaty jsem musela sundat, a ona moje místo vedle mého ženicha zaujala, a já abych tu jako husopaska sloužila. Kdyby to moje matka vìdìla, srdce by jí žalem puklo.“
Král ale zùstal stát venku za pecí, èíhal na Zenobii a slyšel všechno, co byla øekla.
Pak vešel opìt dovnitø a poruèil Zenobii vyjít z pece ven. Nechal ji obléci do královských šatù, a na svìtlo vyšla její krása, jakoby hvìzda zazáøila.
Starý král zavolal syna a vyjevil mu, že má po bodu falešnou ženu, že to je jen komorná, ta pravá stojí tady vedle nìj.
Mladý král byl ze srdce rád, když vidìl dívèinu krásu a ctnost. Nechal vystrojit obrovskou hostinu a pozval na ni všechny lidi a pøátele. Ženich sedìl uprostøed, z ...
|
|
|
