 |
| |
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Title:HONZA SILÁK
Subject:FICTION
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Honza silák
Byl jednou jeden muž a jedna žena a mìli jedno dítì a žili úplnì sami v jednom stranou položeném údolí.
I událo se tenkráte, že matka šla do lesa, aby tam jedlové chrastí nasbírala, a malého Honzíka, který mìl zrovna dva roky, vzala s sebou. Bylo právì jaro a dítì se radovalo z pestrobarevných kvìtin; a šli stále hloubìji do lesa.
Pojednou pøed nì vyskoèili z køoví dva loupežníci, popadli matku i dítì a vedli je do hloubi èerného lesa, kam co rok ani èlovíèek nepøišel.
Žena prosila snažnì loupežníky, aby jí i dítì nechali bìžet, ale srdce loupežníkù byla z kamene, neslyšeli její prosby ani kletby a silou ji táhli dál.
Po asi dvou hodinách úmorné cesty trním a køovinami, pøišli k jedné skále, kde byly dveøe, na které jeden z loupežníkù zabušil a ony se ihned otevøely. Teï šli dlouhou, temnou chodbou, až pøišli do obrovské jeskynì, kterou osvìtloval jen oheò hoøící v krbu.
Na stìnì visely meèe, šavle a jiné mordýøské náèiní, které se v tom svìtle zlovìstnì blyštìlo, uprostøed stál èerný stùl, kolem nìhož sedìli ètyøi loupežníci a hráli v kostky, náèelník sedìl v èele.
Ten nyní pøistoupil k ženì, když byla vešla, a nabádal ji ke klidu, aby se nebála, že ji nikdo nic neuèiní, že se jen musí starat o hospodáøství, a když bude vše v peèlivosti udržovat, nebude se jim u nich zle daøit. Pak ji podal nìco k jídlu a ukázal jí postel, kde mìla se svým dítìtem spát.
Tak žena zùstala u loupežníkù mnoho let; a Honzík rostl a sílil. Matka mu vyprávìla pøíbìhy a uèila ho podle jedné staré rytíøské knihy, kterou byla v jeskyni nalezla, èíst.
Když bylo Honzovi devìt let, vyrobil si z jedlové vìtve poøádný kyj a ukryl si ho za postelí, pak šel ke své matce a zeptal se:
„Milovaná maminko, øekni mi kdo je mùj otec, já to chci vìdìt.“
Matka mlèela a øíci mu to nechtìla, aby na nìj touha po domovì nepøišla, a taky vìdìla, že ti bohapustí loupežníci by Honzíkovi nikdy nedovolili odejit, ale srdce se jí mohlo rozskoèit z toho, že Honza nemá nikdy poznat svého otce.
V noci, když se loupežníci vrátili ze své loupežné výpravy, vytáhnul Honza svùj kyj, postavil se pøed loupežnického kapitána a øekl:
„Teï chci vìdìt, kdo je mùj otec, jestli mi to okamžitì neøekneš, srazím tì k zemi.“
Tu se zaèal kapitán smát a vrazil Honzovi takový pohlavek, až se kluk skutálel pod stùl. Honza se postavil, ale mlèel a jen si byl pomyslil:
„No ještì rok poèkám a pak to zkusím znova, možná to pùjde lépe.“
Když byl onen rok ubìhnul, zase vytáhnul ten svùj klacek, setøel z nìj prach, prohlídnul si jej a pravil:
„To je øádný kyj.“
V noci pøišli loupežníci domù, pili víno, jeden džbánek za druhým, až jim zaèali padat hlavy. Tu popadnul Honza svùj kyj a postavil se pøed kapitána a zeptal se ho, kdo je jeho otec. Kapitán mu zase vrazil pohlavek, že se chlapec skutálel pod stùl.
Ale Honzík ihned vstal a udeøil tím svým kyjem nejprve kapitána a pak i ostatní loupežníky tak vypráskal, že se nemohli údù v tìle dopoèítat.
Matka stála opodál a byla pøekvapena jeho stateèností a silou.
Když byla Honza s touhle prací hotov, šel k matce a pravil jí:
„Tak to by bylo, ale teï chci vìdìt, kdo je mùj otec.“
„Milovaný Honzíku,“ øekla mu matka: „pojï, budeme otce hledat, dokud ho nenajdeme.“ a vzala kapitánovi klíè od dveøí.
Honza zatím popadnul pytel od mouky, naházel do nìj zlato, støíbro a vše cenné, co byl nalezl, a když ho naplnil, hodil si ho na záda. Tak spoleènì opustili jeskyni a Honza vykulil oèi, když z té jeskynní temnoty najednou vyšli do svìtlem zalité krajiny venku, do zeleného lesa, mezi kvìtiny a ptáky, pod slunce záøící na blankytné ranní obloze.
Na chvíli se zastavil a tìmi vìcmi se celý u vytržení kochal, protože nìco takového ještì nespatøil. Matka hledala cestu domù, a když byli nìkolik hodin šli, tu šastnì dorazili do onoho údolí, k jejich chalupì.
Otec sedìl pøede dveømi a rozplakal se radostí, když poznal svoji ženu a slyšel, že Honza je jeho syn, nebo je oba za mrtvé dávno pokládal.
A Honza, aè mìl teprve dvanáct let, byl o celou hlavu vìtší jak otec.
Vešli spoleènì do svìtnice, ale sotva Honzík svùj ranec na lavici u pece položil, v celém domì to zapraskalo, lavice se rozlomila, podlaha se prolomila a ranec se propadnul do sklepa.
„Bože ochraòuj nás!“ zvolal otec: „ Co je to? Teï jsi naši chalupu znièil!“
„Jen si z toho nic nedìlejte,otèe! “ odvìtil mu Honza: „ V tom ranci je toho tolik, kolik je na nový dùm tøeba.“
A otec s Honzou se dali do stavby nového domu, nakoupili dobytek i polnosti a zaèali hospodaøit. Honza oral pole, a když za pluhem šel a zabral, tu nepotøebovali ani voli, aby ho táhli.
Pøíštího jara Honza pravil:
„Otèe, vezmìte peníze a nechejte mi udìlat kyj vážící jeden centnýø, chci se vydat do svìta.“
Když byla požadovaná palice hotova, opustil Honza otcovský dùm a šel až dorazil do hlubokého èerného lesa.
Tu slyšel cosi praštìt a svištìt, a když se byl rozhlédl, uvidìl jedli, která se odshora nahoru jako provaz stáèela, a když se byl podíval ještì výše, tu uvidìl velkého chlapa, který byl ten strom popadl a jako vrbovým proutkem jím otáèel.
„Hola! Co to tam vyvadíš?“ zavolal na nìj Honza.
Chlap odpovìdìl: „Ale já jsem si vèera pøinesl trochu proutí na koštì a teï si dìlám provázek, abych to koštì svázal.“
„Ten se mi líbí,“ pomyslel si Honza: „má sílu!“ a zavolal na nìj:
„Dobøe udìláš, když pùjdeš se mnou.“
Ten chlap slezl dolù a byl vám o celou hlavu vìtší jako Honza a ten nebyl zrovna malý.
„Budu ti øíkat Jedlívrtil!“ øekl mu Honza.
A šli dál spoleènì a tu uslyšeli klepání a bušení tak silné, že se pøi každé ránì zemì chvìla. Brzy potom pøišli k jedné mohutné skále, pøed kterou stál obr a pìstí z ní odsekával kusy. Když se Honza zeptal, co to èiní, odpovìdìl mu:
„Když chci veèer spát, pøicházejí vlci, medvìdi a jiná havì toho druhu, èenichají tu a òafají sem a tam a nenechají mì spát, tak si chci postavit dùm, abych mìl klid.“
„Jejda, toho bych mohl taky potøebovat.“ øekl si Honza a pravil k silákovi:
„Nechej dùm domem a pojï se mnou, budu ti øíkat Kámentlouk.“
Obr souhlasil a tak táhli tím lesem ve tøech, a všude kde pøišli, se dávala divá zvìø na útìk. Veèer pøišli k starému, opuštìnému zámku, vešli dovnitø a uložili se v jedné komnatì ke spánku.
Druhého rána vyšel Honza do zahrady, která byla celá zpustlá a zarostlá hložím a køovisky. A když byl tou zahradou procházel, tu pøed nìj najednou vyskoèila divoká svinì a Honza nezaváhal a dal jí tím svým kyjem par ran, až padla k zemi. Pak si Honza mrtvou svini pøehodil pøes ramena a pøinesl ji do zámku, tam ji narazili na rožeò a upekli a dobøe se vám pomìli.
Tak si byli domluvili, že každého dne vždy jeden, na kterého pøijde øada, zatímco dva zbývající pùjdou na lov, zùstane doma a pøipraví pro každého k jídlu devìt liber masa.
Prvního dne zùstal doma Jedlívrtil, Honza a Kámentlouk šli na lov. Když byl Jedlívrtil zamìstnám vaøením, tu za ním do zámku pøišel malý, celý svraštìlý mužík a žádal si maso.
„Pakuj se ty, Tichošlápku!“ odsekl mu Jedlívrtil: „Žádného masa ti netøeba!“
Ale jak se byl podivil, když ten malý, nepatrný mužík na nìj pojednou vyskoèil a svými pìstièkami ho zaèal mlátit, že se nemohl ubránit, svalil se na zem a dechu sotva popadal. Mužík neodešel døíve, dokud si nebyl svùj vztek na obrovi vybil.
Když byli ti dva pøišli z lovu, neøekl jim Jedlívrtil nic o tom starém mužíkovi a výprasku, který byl obdržel, a pomyslil si: „Až zùstanou doma, jen a si toho malého nedùtklivce okusí,“ a s tou zlomyslnou myšlenkou byl spokojen.
Následujícího dne zùstal doma Kámentlouk a vedlo se mu stejnì jako Jedlívrtilovi, taky byl tím mužíkem zle vypoøádán, když mu nedopøál ani kousek masa.
Když ti druzí dva veèer pøišli domù, vidìl na nìm Jedlívrtil, co se mu bylo stalo, ale oba mlèeli jako pìny a myslili si: „A si Honza taky tuhle polívèièku okusí.“
Honza, který musel dalšího dne zùstat doma, dìlal svou práci v kuchyni, a když nahoøe u kotle stál a maso obhlížel, pøišel onen mužík a bez dalšího si kus masa žádal. Tu si Honza pomyslil: „Je to nìjaký chudý kmotr, mùžu mu dát ze svého dílu a ti druzí dva zkrátka nepøijdou.“ A podal mu kousek masa.
Když ho byl trpaslík snìdl, pøál si maso ještì jednou a dobromyslný Honza mu dal ještì jeden a pravil, že tohle je hezký kus masa, s tím by mìl být ...
|
|
|
