Children LOGOS LIBRARY - Word by word multilingual library
                     GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB

Title:HOLÍNKY Z BUVOLÍ KUŽE
Subject:FICTION Scarica il testo


GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Holínky z buvolí kùže


Byl jednou jeden starý voják, který se nebál nièeho; a když byl z vojska propuštìn, protože se byl nièemu nevyuèil kromì øemesla vojenského, chodil svìtem a svùj chléb si vždy vyžebral. Všechno, co na tom božím svìtì Kryštof mìl, byl nepromokavý pl᚝, který mu visel pøes ramena a holinky z buvolí kùže.
Jednoho dne se na své pouti dostal až do hlubokého lesa. Nevìdìl, kde je, ale pak uvidìl na jednom poraženém stromì sedìt dobøe obleèeného muže, který mìl na sobì lovecký kabát. Voják na nìj zamával a šel až k nìmu, sedle si vedle do trávy a natáhl si nohy.
„Koukám, že máš fajnové holínky, pìknì se ti blýskají,“ øekl Kryštof lovci: „ale kdybys musel jako já táhnout svìtem, dlouho by ti nevydržely. Koukej se na ty moje, jsou z buvolí kùže a už pìkný èas mi slouží, jsou silné a pevné.“
Když si byl odpoèinul, tak Kryštof vstal a øekl lovci:
„Já už tu déle nezùstanu, hlad mnì žene dál. Ale bratøíèku Leštìná holínko, nevíš která cesta vede z lesa ven?“
„Já to sám nevím.“ odvìtil lovec: „já jsem v tomhle lese taky zabloudil.“
„Tak pojï se mnou.“ nabídnul mu voják: „samotnému je neveselo, mùžeme tu cestu hledat spolu.“
Lovec se usmál a vydal se tedy na cestu s Kryštofem a šli, dokud se nesnesla na krajinu noc.
„No, dneska z lesa nevyjdeme“ øekl Kryštof: „ale vidím v dálce svìtlo, tam bychom mohli dostat nìco k jídlu.“
Našli kamenný dùm. Zabušili na dveøe a otevøela jim nìjaká staøena:
„Hledáme nocleh, matko.“ øekl jí voják: „a taky nìco malého k jídlu, protože máme torny od rána prázdné.“
„Tady nemùžete zùstat,“ øekla jim staøena: „tohle je loupežnické doupì, a pokud jste jen trochu chytøí, ztratíte se, než se ti raubíøi domù vrátí, nebo kdyby vás tu našli, zle se vám povede.“
„No hùøe být už nemùže.“ odvìtil Kryštof: „Už dva dny jsem nemìl nic v žaludku, je mi úplnì jedno, jestli umøu hlady nebo mì zabijí. Já jdu dovnitø.“
Lovec jej následovat nechtìl, ale voják ho chytil za rukáv a naléhal:
„Pojï, bratøíèku, snad nejde hned o život.“
Staøena byla slitovná a øekla jim: „Schovejte se za pec, jestli nìco loupežníci nechají, jak usnou, já vám to pøinesu.“
Sotva si sedli do rohu za pec, pøišlo dvanáct loupežníkù; sedli si ke stolu, který byl tak lákavì prostøen, a pustili se s elánem do jídla. Staøena pøinesla obrovskou peèeni a loupežnici si nechali chutnat. Když vùnì toho pamlsku zalítla až ke Kryštofovu nosu, øekl lovci:
„Já už to déle nevydržím, jdu si sednout ke stolu a najím se.“
„Pøipravíš nás o život!“ øekl mu lovec a chytil ho za ruku. Ale voják zaèal hlasitì kašlat, a když to loupežníci uslyšeli, odhodili vidlièky a nože, vyskoèili a vytáhli oba ze zápecí.
„Aaa, panáèkové.“ volali: „sedíte tu v rohu, copak tu chcete? Vyslali vás jako zvìdy? No jen poèkejte, my vás nauèíme na suché vìtvi létat.“
„Jen pomalu,“ øekl Kryštof: „mám hlad, dejte mi nìco k jídlu, pak si se mnou mùžete dìlat, co chcete.“
Loupežnici se zarazili, a jejich náèelník øekl: „Vidím, že se nebojíš, dobrá, jídlo mùžeš dostat, ale potom zemøeš.“
„Bratøíèku Leštìná holínko, pojï a jez.“ zavolal Kryštof na lovce: „Jsi taky hladový stejnì jako já a lepší peèení ani ve svém domì nenajdeš.“ Ale lovec nechtìl jíst.
Loupežníci se dívali na vojáka pøekvapenì a øíkali si:
„Ten chlap nedìlá žádné okolky.“
Pak Kryštof pravil: „No jídlo bylo dobré, nyní kdyby bylo nìco dobrá na zapití.“
Náèelník byl v dobrém rozmaru, a chtìl se nechat vidìt, tedy zavolal na staøenu:
„Pøines ze sklepa láhev a jednu z nejlepších.“
Voják pak vytáhl zátku, jen to bouchlo, šel s lahví k lovci a pravil mu:
„Koukej, bratøíèku, teï uvidíš div divoucí, jak na zdraví celé té èeledi pøipiji.“
Pak zamával tou lahví nad hlavami loupežníku a zvolal:
„Buïte všichni zdrávi, ale s hubou otevøenou a pravou rukou nad hlavou!“ a zhluboka se napil. Sotva ta slova vyslovil, tak loupežnici zùstali nehybnì sedìt, jako by byli z kamene, mìli jen otevøená ústa a vystrèené pravé ruce nad hlavu. Tu lovec øekl vojákovi:
„Vidím, že umíš podivné kousky, ale nyní pojïme radìji pryè.“
„Oho, bratøíèku, to bychom tomu dali, kdybychom zrovna teï odešli, když jsme nepøátele pøemohli a dìlat si tu, co chceme, mùžeme. Oni sedí ztuhlí a huby mají otevøené údivem, ale nemohou se ani pohnouti, dokud je nevysvobodím. Teprve teï se mùžeme po libosti najíst a napít.“
Staøena musela pøinést ještì jednu láhev a voják nevstal od stolu døíve, dokud se nebyl na tøi dny nenajedl. Koneènì když se rozednilo, øekl:
„Nyní je èas, abychom tábor opustili a krátký výlet si udìlali, když nám staøena cestu do mìsta ukáže!“
Když byli do mìsta dorazili, tu zašel voják za svými starými kamarády a pravil jim:
„Mám uprostøed lesa hnízdeèko plné ptáèku zralých pro šibenici, pojïte se mnou a pomùžete mi.“
A lovci Kryštof øekl: „Musíš se vrátit se mnou, aby jsi vidìl, jak se budou ptáèkové cukat, až je hoši popadnou.“
Pak v tom hostinci, vojáci loupežníky obstoupili, voják opìt pozdvihl láhev a napil se jeden doušek, zamával s ní nad hlavami loupežníkù a zavolal:
„Buïte všichni zdrávi.“
V tom okamžiku se loupežníci zaèali zase hýbat, ale byli rázem k zemi sraženi a na rukou i nohou spoutáni. Pak je nechal Kryštof jako pytle na vùz naházet a øekl vojákùm :
„Jeïte rovnou do vìznice.“
Lovec si vzal však jednoho z vojákù stranou a pøedal mu nìjaký vzkaz.
„Bratøíèku Leštìná holínko,“ øekl voják: „no už jsme nepøítele pøekvapili, svùj život si zachránili , nyní se my opozdilci mùžeme v klidu vydat na další cestu.“
Když se blížili k mìstu, tu voják vidìl, jak se množství lidí z mìsta ven tlaèí, hlasitì slávu provolává a zelené ratolesti do výše vyhazuje. Tu uvidìl i jak celá královská garda ven vychází.
„Co to má znamenat?“ obrátil se Kryštof k lovci.
„Ty nevíš?“odpovìdìl mu lovec: „ král byl po dlouhý èas ze své øíše vzdálen, dneska se vrací zpìt a oni ho všichni vítají?“
“Ale kde je ten král?“podivil se Kryštof: „Já ho tedy nevidím.“
„Tady je,“ odvìtil mu lovec: „Já jsem král a svùj pøíchod jsem ohlásil.“
Tu rozepnul svùj lovecký kabát a pod ním byl vidìt královský šat. Kryštof se velmi polekal, padl na kolena a prosil o slitování, že jen z nevìdomosti s lovcem jako se sobì rovným nakládal a rùznými jmény ho nazýval.
Král ho ale vzal za ruce a pravil:
„Kryštofe, ty jsi stateèný voják a zachránil si mi život. Žádné námahy jsi nelitoval, abys ses o mne postaral. A kdyby jsi ještì kousek tak dobré peèenì pojíst chtìl jako v loupežnickém domì, tak jsi zván do mé královské kuchynì. Ale když budeš chtít nìkomu pøipiti na zdraví, musíš k tomu napøed mé svolení mít.“

GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Holínky z buvolí kůže


Byl jednou jeden starý voják, který se nebál ničeho; a když byl z vojska propuštěn, protože se byl ničemu nevyučil kromě řemesla vojenského, chodil světem a svůj chléb si vždy vyžebral. Všechno, co na tom božím světě Kryštof měl, byl nepromokavý plášť, který mu visel přes ramena a holinky z buvolí kůže.
Jednoho dne se na své pouti dostal až do hlubokého lesa. Nevěděl, kde je, ale pak uviděl na jednom poraženém stromě sedět dobře oblečeného muže, který měl na sobě lovecký kabát. Voják na něj zamával a šel až k němu, sedle si vedle do trávy a natáhl si nohy.
„Koukám, že máš fajnové holínky, pěkně se ti blýskají,“ řekl Kryštof lovci: „ale kdybys musel jako já táhnout světem, dlouho by ti nevydržely. Koukej se na ty moje, jsou z buvolí kůže a už pěkný čas mi slouží, jsou silné a pevné.“
Když si byl odpočinul, tak Kryštof vstal a řekl lovci:
„Já už tu déle nezůstanu, hlad mně žene dál. Ale bratříčku Leštěná holínko, nevíš která cesta vede z lesa ven?“
„Já to sám nevím.“ odvětil lovec: „já jsem v tomhle lese taky zabloudil.“
„Tak pojď se mnou.“ nabídnul mu voják: „samotnému je neveselo, můžeme tu cestu hledat spolu.“
Lovec se usmál a vydal se tedy na cestu s Kryštofem a šli, dokud se nesnesla na krajinu noc.
„No, dneska z lesa nevyjdeme“ řekl Kryštof: „ale vidím v dálce světlo, tam bychom mohli dostat něco k jídlu.“
Našli kamenný dům. Zabušili na dveře a otevřela jim nějaká stařena:
„Hledáme nocleh, matko.“ řekl jí voják: „a taky něco malého k jídlu, protože máme torny od rána prázdné.“
„Tady nemůžete zůstat,“ řekla jim stařena: „tohle je loupežnické doupě, a pokud jste jen trochu chytří, ztratíte se, než se ti raubíři domů vrátí, neboť kdyby vás tu našli, zle se vám povede.“
„No hůře být ...