 |
| |
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Title:DVANÁCTERO LOVCU
Subject:FICTION
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Dvanáctero lovcù
Byl jednou jeden princ a ten mìl nevìstu, kterou velmi miloval. Když jednou takhle spolu dùvìrnì sedìli, tu pøišla zpráva, že princùv otec umírá a pøeje si ho ještì jednou pøed smrtí vidìt. Princ se s dívkou rozlouèil, a tak ji pravil, že tu ji prsten v zástavu dává a až se stane králem, pro ni si pøijede.
Odjel domù a tam jeho otec blízek smrti si na nìm slib vyžádal, že se ožení s dívkou, kterou mu on vybral; a princ byl natolik zarmoucen, že ani nepøemýšlel a králi vše slíbil. Pak starý král zavøel oèi a umøel. Princ byl pomazán králem, a když doba smutku minula, musel splnit svùj slib, tak k té druhé princeznì námluvèí vyslal a ona se mu byla zaslíbila.
O tom, co se událo, se jeho první nevìsta dozvìdìla, a tak ji ta zrada zranila, že se málem bolestí pominula. I otázal se jí král, co se stalo, èím by ji potìšit mohl a ona mu pravila, a jedenáct dívek jí podobných postavou i vzhledem jí daruje. A král nechal opravdu takové dívky ve svém království vyhledat a své dceøi je pøivedl. Ona pak poruèila dvanáctero loveckých oblekù ušít a ty si pak dívky i ona sama oblékly. Pak si na svém otci vyžádala svolení a dívèí družina vyjela na dvùr bývalého ženicha, kde se ohlásit nechaly a zda by je král jako své lovce nenajal, se ptaly. Král svou nevìstu nepoznal, ale lovci se mu zalíbili, a tak si je u sebe nechal.
Ten král mìl však podivuhodného lva, který vše skryté a tajné znal, a ten lev jednou veèer za svým králem pøišel, a tak mu pravil, že tìch dvanáct lovcù nejsou muži ale dívky, že pokud jistotu chce míti, má je zkoušce podrobiti, v pøedsíní a nechá hrách rozsypat, že krok mùžu je pevný a rázný, a jsou-li to muži, hrách rozdupají a ani zrnko se nepohne, kdežto dívky cupitají a dupitají, šoupají nohama, pod jejich krokem se zrnka hrášku po pøedsíni rozkutálejí.
Král tedy poslechl rady moudrého lva a poruèil hrách rozsypat v pøedsíní. Však mìl on sluhu, který s lovci to dobøe myslil a ten za princeznou zašel a o zkoušce ji vše vypovìdìl, Ona pak všem dívkám pravila, že svoji pøirozenost potlaèit musejí a pevným krokem pøed krále pøedstoupit mají.
Nechal si král ráno lovce pøedvolat, aby pøedsíní jíti museli, ale když se pak byl pøesvìdèil, vidìl hrách rozdupán a ni zrnko nepohnulo se z místa. Øekl tedy lvovi, že on se mýlil velmi, ten však pravil, že král oklamán byl, že ony byly o zkoušce zpraveny, že a je jiné zkoušce vystaví, a do pøedsínì dá rozmístit dvanáct kolovrátkù, že jsou-li to muži, ani si jich nevšimnou, však jsou-li to dívky, budou se tìšit pohledem na nì.
Král tedy opìt souhlasil a kolovrátky pøinést porušil,. Však ten sluha, co si byl lovce oblíbil, zase jim vše vypovìdìl, tedy princezna svým družkám pravila, aby svou pøirozenost opìt zapøely, a na stranu, kde budou kolovrátky stát ani okem nepohlédly.
Ráno si král nechal lovce opìt zavolat, aby pøedsíní pøijíti museli a ony ani jedna okem o kolovrátky nezavadily. Tu se král na lva pohnìval, že mu už pak více nevìøil.
Lovci s králem dále jezdili na lov a èím byli u krále déle, tím je mìl král radìji. I stalo se jednou, že když na lovu zase byli, pøišla zpráva, že králova nová nevìsta je na cestì k nìmu. Tu když to princezna zaslechla, bolestí se jí srdce zastavilo a v mdlobách padla na zem. Král si byl pomyslil, že se jeho lovci nìco zlého stalo, bìžel k nìmu a chtìl mu pomoci a rukavici mu stáhnul. Tu uvidìl, že má na ruce prsten, který byl své první nevìstì vìnoval. Teprve nyní se jí do oblièeje pozornìji zahledìl a svoji milou poznal, tu byl tak dojat, že když ona oèi otevøela, tu ji pravil, že ona jediná jeho milá a že jen si ji vezme a že to žádný èlovìk na svìtì zmìnit nemùže.
Té druhé princeznì s omluvou své slovo vrátil a zpìt domù ji obrátil, nebo nevìstu on už má, a když starý klíè k svému srdci našel, netøeba mu nového. Poté slavili krásnou svatbu a ten moudrý lev opìt pøišel v milost u krále, nebo pravdu vždy mluvil.
...
|
|
|
