 |
| |
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Title:DRAKOBIJCE
Subject:FICTION
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Drakobijce
Byl jednou jeden král a ten mìl tøi syny. Když vyrostli, nechal jim poøídit skvostné odìvy, dal každému k pasu krásnì zdobenou dýku, dobrý meè do ruky a øekl:
„Nyní jeïte do svìta, dobøe se v nìm porozhlédnìte a svoje štìstí vyzkoušejte!“
K tomu byli bratøi ihned hotovi, rozlouèili se starým otcem a vyjeli bránou ven. Když kus cesty urazili, pøijeli k velké jedli, tu se rozhodli, že se rozlouèí.
„Zarazíme svoje dýky do této jedle,“ øekl nejstarší: „pøijde-li jeden z nás po èase opìt na toto místo, mùže podle nich poznat, zda ještì žijeme nebo jsme mrtvi, a toto bude ono znamení, jehož dýka bude pokrytá rzí, ten je mrtev a vlast svých otcù více nespatøí.“
Tak zarazili záøivé èepele do stromu, a pak šel jeden doprava, druhý vlevo a ten nejmladší Fabián táhnul rovnou za nosem, až pøišel do velkého, hlubokého lesa. Když tak samotinký mezi temnými jedlemi kráèel, tu mu pojednou pøišel do cesty medvìd. Bez dlouhého rozmýšlení na nìj zaútoèil meèem a chtìl se mu dostat na kožich. Ale medvìd zvolal:
„Nezabíjej mne, pøinesu ti štìstí!“
A pøátelsky a krotce se kolébal blíž k Fabiánovi a pak jej tím lesem doprovázel. Když tak spolu kus cesty vandrovali, vyskoèil na nì neèekané obrovský, divoký vlk. V dalším okamžiku tasil již Fabián svùj meè a vlkovi se postavil do cesty a chtìl jej zabít. Ale vlk zvolal:
„Nezabíjej mne, pøinesu ti štìstí!“
Tak ho nechal Fabián taky žít a táhl tím lesem s vlkem a medvìdem v patách. Netrvalo to dlouho, tu pøed nimi stál, jakoby ze zemì vyrostl, mocný lev a cenil na nì zuby. Fabiánovi zprvu zdøevìnìly údy úlekem, ale pak tasil meè rychlosti blesku a postavil se mu k odvetì. Ale protože lev øekl: „Nezabíjej mne, pøinesu ti štìstí!“ daroval i jemu život.
A tak táhnul tím lesem s medvìdem, vlkem a lvem za zády a ta tøi zvíøata se více od nìj neodlouèila. Dlouhý èas spoleènì putovali tím lesem, bez toho že by živáèka potkali. Koneènì uvidìl Fabián v dálce mìsto. Tak zvesela vykroèil a brzy dorazil i se svými zvíøaty k mìstské bránì. Uvnitø to však bylo podivné. Všechny domy byly potaženy èerným suknem, lidé chodili tiše a smutnì po ulicích. Tak se Fabián ptal, co se v tom mìstì bylo pøihodilo.
„Ach!“ vyprávìli mu ti lidé: „Tam na té hoøe, jak stojí kaple, bydlí sedmihlavý drak. Tomu musíme každý den k jídlu pøivésti jednu pannu, jinak bychom si nebyli jisti svými životy. Dnes však musí být obìtována jediná dcera našeho krále, a proto je mìsto v hlubokém smutku.“
„To chápu,“ øekl princ: „ale copak není možná žádná záchrana?“
„Ano, to se ptáme také, milý pane,“ øekli: „král dal už pøed èasem po celé zemi rozhlásit, že drakobijce dostane za ženu krásnou princeznu, ale dodnes se žádný nenašel, který by chtìl podstoupit souboj s tou stvùrou.“
Fabián to poslouchal a pomyslil si:
„Kdybys toho draka skolil, vysloužil by sis krásnou královskou dceru. Možná by ti vìrná zvíøata pomohla.“
A rozhodl se, že tu bitvu s drakem vyzkouší.
Druhého rána, když vyšlo slunce, pøipásal si svùj meè a vystoupal na Draèí horu, kam ho jeho vìrná zvíøata doprovázela. Když pøišel ke kapli, vcházela zrovna princezna dovnitø, aby se tu pomodlila. Byla tak mladá a krásná, že zùstal stát jako oèarovaný a pohlížel na ni.
Tu jej podìsil náhlý strašlivý øev a sykot a z jeskynì se na nìj prudce vyøítil sedmihlavý drak. Medvìd, vlk a lev se na netvora divoce vrhnuli a rvali jej, dokud mu jeden každý dvì hlavy neurval. Ta sedmá hlava, ta nejstrašlivìjší a nejnebezpeènìjší ze všech padla pod úderem Fabiánova ostrého meèe do písku. Mrtvý drak tu ležel roztažený do délky ve své vlastní krvi.
Tu vyšla princezna z kaple, aby svému zachránci podìkovala. Sundala zlatý øetìz, který nosila na krku, rozdìlila ho a jednomu každému zvíøeti èást povìsila na krk.
Fabiánovi však øekla:
„Ze srdce ti dìkuji, stateèný muži! Zachránil jsi mne pøed smrtí a za to ti chci celý svùj život patøit jako tvoje vìrná a milovaná žena. Nyní pojï se mnou k mému otci.“
„To ještì nemùže být, milá princezno,“ øekl Fabián: „já se musím ještì po svìtì trochu porozhlédnout. Ale pøesnì za rok pøijdu a pak mùžeme slavit svatbu.“
S tím vyøíznul z tìch sedmi draèích hlav jazyky, zabalil je do hedvábného šátku a uložil do torny. Pak se rozlouèil se svojí nevìstou a táhnul s vìrnými zvíøaty pryè do širého svìta vyzkoušet štìstí.
Když Fabián zmizel princeznì v dálce z dohledu, nastoupila do koèáru, který èekal na úpatí hory, aby se nechala zavést domù. Ale koèí se na cestu døíve nevydal, dokud všech sedm draèích hlav do koèáru nenaložil. A když cestou pøijeli do temného lesa, zastavil znenadání konì a øekl princeznì:
„Tak, nyní jsme sami a není tu nikdo, kdo by ti mohl pomoci. Øekneš králi, že já jsem zabil toho draka! Tak pøísahej, jinak tu na místì zemøeš!“
Co mohla princezna dìlat jiného než mlèet, když jí byl život milý? Když pøijeli na zámek, ukázal koèí králi tìch sedm draèích hlav, požadoval princeznu za ženu a chtìl, aby se svatba konala ihned následujícího dne. Král, který chtìl dané slovo dodržet, s tím byl souhlasný, ale princezna dokázala pod rozliènými záminkami, že svatba byla opìt a opìt odkládána.
Celý jeden rok se jí to daøilo, ale potom musela nátlaku koèího pøece jen povolit. To uèinila také zdánlivì ochotnì, protože doufala, že se pravý ženich se brzy objeví, tak jak jí byl pøislíbil.
A opravdu, když rok pomalu konèil a Fabián se již dosti po svìtì porozhlédnul, vydal se na cestu domù. Když právì jeden jediný den do stanovené lhùty chybìl, pøibyl do královského mìsta a byl pøekvapen, jak veselo a živo tam nyní bylo. Dorazil do jednoho hostince a zeptal se hostinského, zda by mohl pøenocovat a jen tak mimochodem poznamenal:
„Copak se tu nyní dìje? Pøed rokem bylo mìsto potaženo èerným suknem a lidé chodili tiší a smutní. Dneska však vidím samé rozzáøené oblièeje a mìsto je vystrojeno jako k nìjakému svátku!“
„To jste uhodnul,“ odvìtil hostinský a vyprávìl Fabiánovi, že zítra má princezna svatbu s koèím, který ji pøed rokem z draèích spárù zachránil.
„Tak, tak.“ øekl princ, dopil svoji sklenici a šel nahoru do komory spát.
Druhého dne zatímco nahoøe na zámku byla svatební hostina v plném proudu, sedìl Fabián, obleèený jako lovec, s hostinským v šenku. Mluvili o krásné princeznì a drakobijci a té pøenádherné svatbì a pojednou Fabián øekl:
„Pane hostinský, pøineste mi džbánek vína, které pije nevìsta na zámku!“
„To nemohu, pane!“ odpovìdìl hostinský.
„Potom pro nì musím poslat svého vlka.“ rozhodl Fabián a zavolal vlka a poruèil mu: „Jdi k princeznì na zámek a øekni, že tvùj pán prosí o džbánek vína, které ona sama pije.“
Netrvalo to dlouho a vlk se vrátil s naplnìným džbánkem. Tomu se nemohl hostinský vynadivit, jen se na cizince pøekvapenì díval a pokyvoval hlavou.
„Tak teï chci kousek peèenì, co má na stole nevìsta.“ øekl Fabián a poslal na zámek medvìda, který za malou chvíli pøinesl skuteènì kousek peèenì.
„Nyní chybí už jen kus chleba, který má na stole nevìsta.“ øekl Fabián a poslal pro nìj lva.
Ten pøišel zakrátko s velkým kusem chleba v tlamì.
Princezna, která zatím u svatební tabule sedìla, ale ta zvíøata poznala a dobøe vìdìla, kdo je jejich pánem. Proto jim dala vše, co si žádala, velmi ráda. Král ty prazvláštní návštìvníky pozoroval s velkým pøekvapením, nakonec si vzal princeznu stranou a zeptal se jí:
„Nyní mi øekni, milá dcero, co to máš s tìmi zvíøaty?“
Tak princezna otci vše vypovìdìla, jak se to tenkráte pøihodilo, a nakonec i to, že pravý ženich je pán tìch zvíøat a ona se za jiného nikdy nevdá. Tu král do hostince vyslal ihned posla a nechal pána, kterému ta divoká zvíøata patøí, pozvat ke královské tabuli.
Když se svatebèané najedli a napili a pospolu v dobrém rozmaru sedìli, tu pravil král:
„Nyní pøišel èas na vyprávìní podivuhodných pøíbìhù. A kdo jiný by nám mohl vyprávìt než náš milý drakobijce a pan lovec, který právì dneska dorazil do našeho mìsta z dalekého svìta. Tedy zaèni ty, pøíteli drakobijèe!“
Tu falešný drakobijce nechal tìch sedm hlav na stùl položit a jal se mnohými nabubøelými slovy podávat zprávu o tom, jak toho netvora tenkráte v boji zabil. A všichni, kteøí o jeho zlovolné lži pranic nevìdìli a koèího za drakobijce drželi, jej obdivovali a pìli na nìj chválu nad chválou.
Král však nehnul ani brvou a jen øekl:
„Nyní vy, pane lovèe, vyprávìjte nám o vašich dobrodružstvích.“
Fabián vstal, dvornì se uklonil a zjevil nejdøíve, že není žádný lovec, nýbrž princ. Potom vìrnì popsal, jakým podivným zpùsobem k tìm vìrným zvíøatùm pøišel a jak se bylo událo, že jednoho sedmihlavého draka pøemohl a královskou dceru pøed jistou smrtí zachránil.
„A podivnou náhodou,“ øekl: „je to právì ...
|
|
|
