 |
| |
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Title:Krištálová koule
Subject:OTHER LITERATURES
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Køišálová koule
Byla jednou jedna èarodìjka, která mìla tøi syny; a oni se milovali bratrskou láskou, však matka jim nedùvìøovala a myslela si, že ji chtìjí o kouzelnou moc oloupit. Proto promìnila toho nejstaršího v orla, který musel žít ve Skalistých horách; mnohokrát ho pak vidìli kroužit ve velkých kruzích na nebi, aby se pak náhle vrhal dolù.
Druhého syna promìnila ve velrybu, která žije v hlubokém moøi, a vidìli ji, jak každou chvíli vypouští do výše mohutný vodotrysk. Oba synové se mohli zmìnit opìt v lidi pouze na dvì hodiny dennì.
Ten tøetí syn, Hanuš zvaný, se vylekal, že by mohl být také v nìjaké divoké zvíøe promìnìn, tøeba medvìda nebo vlka, a tajnì z domu utekl. Slyšel, že na Sluneèném zámku žije zakletá princezna, která už dlouho toužebnì èeká na vysvobození, Však každý odvážlivec musel dát v sázku svùj život, již dvacet tøi mladíku vzalo smutný konec, už jen poslední pokus zbyl, pak už nikdo pøijít na zámek nesmìl.
Hanušovo srdce bylo beze strachu, tak se rozhodl najít Sluneèní zámek. Dlouhý èas putoval a nalézt ho se mu nedaøilo. Jednou dorazil do hlubokého lesa a nemohl najít cestu ven. Koneènì uvidìl v dálce dva obry, kteøí na nìj mávali rukama, a když byl až k nim pøišel, øekli mu:
„Hádáme se tu o jeden klobouk, komu má patøit, a protože oba jsme stejnì silní, nemùže jeden druhého pøemoci. Vy malí lidé jste chytøejší jako my, proto chceme ponechat rozhodnutí na tobì.“
„Jak se mùžete hádat o obyèejný klobouk?“ podivil se Hanuš.
„To ještì nevíš, on má tu vlastnost, že je to kouzelný klobouk, kdo si jej nasadí, kde si pøeje, jen si na to pomysli, hned se tam ocitne.“
„Dejte mi ten klobouk!“ øekl Hanuš: „Já kousek cesty poodejdu, a když na vás zavolám, tak pobìžíte o závod, kdo u mne první bude, tomu bude klobouk patøit.“
Hanuš si nasadil klobouk a šel pryè, jak ale myslel na princeznu, na obry zapomnìl a šel stále dál a dál. Najednou si vzpomnìl na klobouk a zvolal:
„Ach, chtìl bych být na Sluneèním zámku!“
A sotva byla ta slova z jeho rtù splynula, stál na vysoké hoøe pøed branou Sluneèního zámku. Vešel dovnitø a procházel komnatami, až v té poslední našel princeznu. Ale jak se polekal, když ji spatøil, mìla popelavì šedý oblièej plný vrásek, kalné oèí a rudé vlasy.
„Ty jsi ta princezna, jejíž kráse je známá celému svìtu?“ zvolal Hanuš.
„Ach.“ odpovìdìla mu: „ tohle není moje pravá tváø, oèi lidí mì vidí ošklivou, když chceš vìdìt, jak opravdu vypadám, tak se podívej do zrcadla, které nedokáže nelže, ukáže ti mùj pravdivý obraz.“
Hanuš tedy vzal do ruky zrcadlo, podíval se do nìj a uvidìl krásnou dívku, jakou svìt kdy mohl spatøit, a také uvidìl slzy bolesti a smutku, které jí stékaly po tváøích. Tu øekl:
„Jak tì mohu vysvobodit? Žádné nebezpeèí mì neodradí.“
Princezna mu odvìtila: „Když se ti podaøí získat køišálovou kouli pøinést ji èarodìji, který v ní má ukrytou svoji kouzelnou moc, pak dostanu opìt svoji tváø. Kolik jich už zemøelo, a ty jsi tak mladý.Velmi mì rmoutí, že tì uvádím do takového nebezpeèí.“
„Nemùže mì nic zadržet, jen mi povìz, co musím uèinit.“ øekl Hanuš.
„Tedy ti vše povím, musíš sejit z téhle hory dolu k prameni, který z pod ní vyvìrá a tam uvidíš stát divokého zubra, se kterým musíš bojovat. A když budeš mít štìstí a zabiješ ho, tu z nìj povstane ohnivý pták, který nese ve svém tìle ohnivé vejce, a právì v tom vejci jako žloutek leží ukryta køišálová koule. Ohnivák vejce pevnì drží, nebo kdyby upadlo na zem, zaène hoøet a spálí všechno ve své blízkosti, samo se také roztaví a s ním i køišálová koule, pak bude veškerá tvoje námaha zbyteèná.“
Hanuš sešel k prameni, kde na nìj zubr s velkým øevem zaútoèil. Po dlouhém boji mu Hanuš vrazil meè do tìla a skolil jej. V tom okamžení z nìj povstal ohnivý pták a chtìl uletìt pryè, ale orel, brat Hanušùv, se náhle objevil mezi mraky a snesl se dolù a zahnal ohnivého ptáka nad moøe, kde na nìj zle útoèil zobákem, až ohnivý pták v té tísni vejce upustil. Vejce neupadlo do moøe, nýbrž na jednu rybáøskou chýši, která stála na bøehu a hned se vyvalil dým a zaèaly šlehat plameny. Tu se zvedly na moøi velké vlny, chýši zaplavily a oheò uhasily.
Tu druhý bratr Hanušùv jako velryba pøiplul a vodu do výše vytrysknul. Když byl oheò takto uhašen, našel Hanuš vejce, které nebylo roztaveno, jen skoøápka byla, jak na ni studena voda natekla, popraskaná a Hanuš vyndal neporušenou køišálovou kouli.
Když pøišel k èarodìji a køišálovou kouli mu ukázal, ten mu pravil:
„Moje moc je ztracena, ty jsi nyní králem na Sluneèním zámku, také tví bratøi opìt nabudou své lidské podoby.“
Pak Hanuš spìchal k princeznì, a když byl do komnaty vstoupil, uvidìl ji v celé její kráse a pak si v zaslíbení prsteny vymìnili.
...
|
|
|
