 |
| |
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Title:Labutí panna
Subject:OTHER LITERATURES
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Labutí panna
Jedna chudá žena mìla syna, který byl velký a silný a chtìl se vydat do svìta, aby si vydìlal. Nechal se najmout na rok služby u jednoho pána; mìl mu pást ovce.
Když byl jednou v èase žatvy na poli, uvidìl v obilném poli krásného bílého ptáka. Bìžel za ním, aby ho chytil, ale pták se pomalu zvednul a uletìl do lesa. Hilmar bìžel stále za ním, ale bylo to nadarmo, nedokázal jej dostihnout.
Chtìl se vrátit, ale nedokázal se z toho lesa vymotat. Již se poèalo stmívat, tu uvidìl v dálce svìtlo, šel tedy za ním a pøišel do jednoho zámku. Sedìl tam u ohnì staøec a vaøil si polévku.
Hilmar jej požádal o nocleh a vyprávìl mu, jak se do lesa dostal.
„Když mi budeš rok vìrnì sloužit, tak ti k tomu ptáku dopomohu!“
Hilmar s tím rád souhlasil, jen když toho ptáka získá. Následujícího rána staøec øekl:
„Nyní jdu pryè a vrátím se domù pozdì veèer, obstarej to tu. Tady máš všechny klíèe, do každé komnaty smíš vejít, jen do té poslední ne.“
Hilmar se jeho rozkazu pøidržel, a když se staøec veèer vrátil domù, byl s ním spokojen; a tak to šlo i následující den a po všechny zbývající; staøec odcházel a Hilmar plnil jeho pøíkazy.
Dlouhý èas Hilmar na zakázanou komnatou ani nepomyslil, ale o posledním týdnu toho roku na nìj pøišla zvìdavost:
„Už jsi tu celý rok a brzy odtud odejdeš a nebudeš vìdìt, co jsou uvnitø za poklady.“ øíkal si pro sebe a nedalo mu to pokoje.
Posledního dne šel až ke dveøím, ale dál se mu nechtìlo. Nakonec pøece jen zastrèil klíè a otevøel. Byl tam obrovský sál a v jeho støedu modrý rybník a nad ním volné nebe. Na rybníce byly tøi pøekrásné labutí panny, které se koupaly.
Sotva Hilmara zpozorovaly, uletìly všechny tøi jako bílé labutì pryè. Plný obav se Hilmar obrátil zpìt. Když pøišel staøec domù, padl pøed ním Hilmar na kolena a øekl:
„Pane, potrestej mne, porušil jsem tvùj zákaz!“
Staøec však pravil pøátelsky:
„Protože jsi svoji chybu pøiznal a lituješ jí, odpouštím ti, ale musíš mi nyní ještì jeden rok vìrnì sloužit, abys toho ptáka dostal.“
To spadl Hilmarovi kámen ze srdce, rád s tím souhlasil a od nynìjška nad ním nemìla zvìdavost žádné moci.
Když onen rok uplynul, pøišel staøec a pravil:
„Následuj mì!“
Zavedl ho do té zakázané komnaty, byly tam tøi pøekrásné panny a koupaly se. Po chvíli se ale promìnily v bílé labutì, zvedly se k nebi a uletìly pryè.
Staøec se zeptal Hilmara, která se mu nejvíce líbila.
„Ta nejmladší!“ odvìtil.
„Dobrá, tak jdi dnes veèer do této komnaty, tu najdeš pod postelí tøi truhlice, pøineseš mi tu, která bude ležet až tam v rohu.“
Hilmar se nemohl doèkat veèera, spìchal na urèené místo a pøinesl truhlici.
„Teï tu truhlici vezmi a jdi s ní domù, ta vyvolené panna tì bude pìšky následovat, ale neohlížej se, dokud nedorazíš domù, pak u své matky teprve mùžeš s tou pannou slavit svatbu. Ale tu truhlici støez jako oko v hlavì a nedávej ji své ženì do rukou, jakkoli by tì pøevelice prosila, jinak ji ztratíš na vìky.“
Hilmar slíbil vše tak uèinit. Zpoèátku mu bylo lehce, neohlížel se, i když by to byl rád uèinil, ale už jednou byl za svoji zvìdavost potrestán a na to právì myslil. Když byl koneènì doma u matky, otoèil se rychle a uvidìl pannu, popadnul ji kolem krku a políbil ji.
Mìla na sobì snìhobílé šaty a byla krásná jako den a Hilmar se toho pohledu nemohl nasytit. Tak byly slaveny zásnuby a Hilmar byl celý blažený, ale panna byla smutná a zaražená. Hilmar vynakládal všechnu myslitelnou námahu, aby ji rozveselil, ale vše nadarmo.
„Dal bych ti cokoliv, jen kdybych tì vidìl koneènì šastnou!“ øekl Hilmar.
„Tak mi dej moje krásné šaty, které jsou zavøené v truhlièce.“
Tu Hilmar poblednul úlekem, jak mohl tak pošetile vyslovit a nerozvážnì slíbit nìco, co by ho mohlo pøivést do neštìstí. Dlouho a dlouho váhal, koneènì vyhrála oddanost a velká láska k té dívce. Pøemlouval se a utìšoval:
„Snad ji tím nezabiji,“ øekl si sám pro sebe: „ a pryè mi taky nezmizí.“
Potom Hilmar peèlivì zavøel všechny okna i dveøe. Sotva ale truhlici otevøel, dívka šaty kvapnì popadla, pøehodila si je pøes sebe, v tom okamžení z ní byla zase labu a komínem uletìla pryè.
Hilmara zasáhnula nesmírná bolest, vybìhl ven a jen se za ptákem díval, pak se však rozbìhnul do lesa za tím starým mužem, aby si mu postìžoval.
„Uletìla mi pryè,“ øekl Hilmar nakonec: „øekni mi, kde ji mohu najít, kdyby to mìlo být tøeba na konci svìta, najdu ji, nebo ji velmi miluji.“
Tu staøec pravil:
„Je daleko na jednom ostrovì v moøi a hlídá ji sedmihlavý drak. Je velmi tìžké se tam dostat, a když už se tam pøece jen dostaneš, ten drak tì zabije.“
Ale Hilmar se nedal zastrašit, vrátil se domù, pobral si šaty a všechny boty, co doma mìl a vydal se do svìta. Sedm let putoval, až všechno to obleèení a ty boty roztrhal, únavou nemohl už dál, ale široko daleko stále žádné moøe nevidìl.
Klesnul na jeden pahorek a zamýšlel tam zemøít. Tu uslyšel pojednou v dálce nìjaký lomoz, který se stále pøibližoval a koneènì vidìl tøi svalnaté obry, jak se perou. Tak se jich hned zeptal na pøíèinu jejích sváru.
„Inu,“ øekli mu: „no, jedná se o nejcennìjší vìci na svìtì; o jeden pláš, který toho, kdo jej nosí, èiní neviditelným; o jeden klobouk, který toho, který si jej nasadí, kam si pøeje, zanese; a o jeden meè, s kterým ten, kdo ho nosí, nad každým zvítìzí. Kdo tyhle tøi vìci vlastní, mùže pøekrásnou pannu, která je v zajetí na ostrovì v moøi, zachránit a spolu s ní si zasloužit velkou øíši!“
Hilmar se nad tou øeèí zaradoval a vrátila se mu opìt nadìje.
„Jestli je to pravda, já vám to pomohu rozhodnout, pøineste ty vìci sem a zápaste jeden s druhým!“
Ti prostomyslní obøi okamžitì pláš, klobouk i meè Hilmarovi pøinesli a popadli se vzájemnì za vlasy. Hilmar rychle sebral meè, hodil na sebe pláš, nasadil si klobouk a zvolal:
„A jsem ihned na tom ostrovì!“
A byl pryè a ti hloupí obrové jen koukali jako vyjevení.
Když se pak Hilmar objevil na ostrovì, sundal klobouk i pláš, vzal si meè a vydal se na hrad. Drak se zrovna slunil pøed bránou a krásná panna jej musela vískat. Najednou drak ucítil èlovìèinu, zasyèel a kroutil se vztekem. Ale Hilmar neohroženì pøistoupil až k nìmu a jednou ranou meèem mu srazil všech sedm hlav.
Pak se Hilmar rychle zahalil do svého pláštì a šel na hrad, tam našel truhlici s labutími šaty, vzal ji a hodil do moøe. Pak si pláš sundal a ukázal se pannì, své nevìstì a ona jej ihned poznala a byla celá pøešastná.
Hilmar pak pomocí kouzelného klobouku na Draèí hrad na dalekém ostrovì pøinesl svoji matku. Potom slavili veselou svatbu a Hilmar se stal králem a pánem té zemì a všech pokladù, které drak1 nashromáždil.2
1Je zøejmé, že motiv lásky drakù ke zlatu a jiným krásným a vzácným vìcem je starobylý. Mistrnì tuto vlastnost drakù využil a popsal ve svém díle profesor literatury J.R.R.Tolkien.
2Tato lidová pohádka je ze sbírky filologa a folkloristy Josepha Haltricha (22.07.1822 -17.05.1886).
...
|
|
|
