 |
| |
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Title:KRÁL DROZDÍ BRADA
Subject:OTHER LITERATURES
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Král Drozdí brada
Jeden král mìl dceru, byla nad míru krásná, ale velmi pyšná a zpupná, že ji žádný nápadník nebyl vhod. Proti každému nìco mìla a tropila si z nich posmìšky. Jednou král poøádal velkou slavnost a sezval z blízka i dálky všechny ženitby chtivé muže. Pak se seøadili do øady podle stavu a hodnosti, nejprve králové, pak vévodové, knížata, hrabata, baroni a zemani. A královské dcera kolem té øady pøecházela a na každém mouchy hledala.
První byl pøíliš tlustý: "Jako vinný sud!" øekla.
Druhý pøíliš dlouhý: "Ten nemá konce".
Tøetí zase krátký: "To je prcek."
Ètvrtý bledý: "Ten je bílý jako smrt."
Pátý pøíliš èervený: "Ten je rudý jako kohout."
Šestý nebyl dost zralý: "To je ale zelenáè."
Na každém našla nìco smìšného, až se koneènì dostala ke králi, který stal na konci øady a jehož brada byla trochu køivì rostlá.
"Ach, povídejme," zvolala: "tenhle má bradu jako drozdí zobák."
A od toho èasu tomu králi nikdo jinak neøekl, než Drozdí brada.
Ale starý král, když vidìl, že jeho dcera nedìlá nic jiného, než se lidem vysmívá, a všechny ženichy, které on svolal, odmítá, velmi se rozhnìval a takový slib uèinil, že princeznu prvnímu žebrákovi, který do dveøí vejde, za ženu dá,.
Tu pøišel potulný pìvec v rozedraných a špinavých šatech, zazpíval králi a princeznì a když byl skonèil, žádal almužnu. Ale král mu øekl:
"Tvùj zpìv se mi tak líbil, že ti svoji dceru za ženu dám."
Princezna se velmi polekala, ale král øekl: "Já jsem uèinil slib dát tì prvnímu žebrákovi, a také ho splním."
Nebylo zbytí, poslali pro faráøe a ten musel princeznu s potulným pìvcem ihned oddat.
Když se tak bylo stalo, øekl král:
"Nyní tu nemùžeš déle zùstat, teï si žebrákova žena a musíš svého muže následovat."
A potulný pìvec ji vyvedl za ruku ven; museli pìšky putovat. Když šli pøes hluboký les, zeptala se princezna:
"Komu patøí tento les?"
"Ten patøí králi, co mu Drozdí brada øíkají; mohl být tvùj, kdybys si ho vzala."
"Ach já nebohá, mìla jsem si toho krále vzít."
Tu putovali lukami, a princezna se opìt ptala:
"Koumu patøí ty louky?"
"Ty patøí králi, co mu Drozdí brada øíkají; mohly být tvoje, kdybys si ho vzala."
"Ach já nebohá, mìla jsem si toho krále vzít."
Koneènì pøišli do velkého mìsta a ona se opìt ptala:
"Komu patøí to obrovské mìsto?"
"To patøí králi, co mu Drozdí brada øíkají; mohlo být tvoje, kdybys si ho vzala."
"Ach já nebohá, mìla jsem si toho krále vzít."
"To se mi málo líbí," øekl potulný pìvec: "že si stále jiného za muže pøeješ. Copak já ti nejsem dost dobrý?"
Koneènì pøišli k malé chaloupce a princezna zvolala: "Ach bože, jak je ta chaloupka malé, komu mùže tak ubohý dùm patøit?"
Potulný pìvec odpovìdìl: "To je mùj a tvùj dùm, kde budeme teï spoleènì žít."
Musela se sehnouti, když chtìla vejít dovnitø: "Kde jsou sloužící?" zeptala se.
"Jací sloužící?"zasmál se její muž:"sama musíš vše obstarat, rozdìlej oheò a postav vodu, uvaøíš mi nìco k jídlu; jsem hladový a unavený."
Ale princezna neumìla ani rozdìlat oheò ani vaøit, a tak musel její muž sám pøiložit ruku k dílu, aby to alespoò k jídlu bylo. Když svoje skrovné jídlo snìdli, ulehli ke spánku. Ráno ji však brzièko probudil, nebo se musela o domácnost postarat.
Pár dní žili tímto nuzným zpùsobem, až snìdli vše, co doma mìli.
Tu øekl muž: "Ženo, takhle to dále nejde, abys jedla a nic nevydìlala, Budeš plést košíky."
Vyšel ven, naøezal vrbové proutí a pøinesl jí ho domù. Tu poèala plésti košík, ale tvrdé proutí ji rozpíchalo její hebké ruce dokrvava.
"Vidím, že takhle to nepùjde,"øekl jí muž: "radìji budeš pøíst, možná ti to pùjde lépe."
Sedla si tedy ke kolovrátku a zkoušela pøísti, ale pevná nit ji brzy rozøezala jemné prsty, že pøízi krev barvila.
"Víš, co ty?" pravil muž: "Ty se k žádné práci nehodíš; s tebou sem to tedy vyhrál. No vyzkoušíme, jestli zvládneš prodávat hrnce a hlinìné nádobí. Sedneš si na trh a budeš zboží nabízet."
Tu si byla princezna pomyslila, ze až ji lidé z otcovy øíše na rynku uvidí, budou se jí krutì vysmívat. Ale nic nepomohlo, musela se podrobit, pokud nechtìla umøít hlady. Zpoèátku to šlo dobøe, když lidé vidìli, tak krásnou ženu prodávat, kupovali od ní její zboží a platili, co si øekla, mnoho krát domù peníze pøinesla a s nové hrnce na trh zase odnášela. Nyní žili z toho výdìlku, a dlouho se jim celkem daøilo, prodávala nádobí, které muž vyrobil.
Jednou si sedla na roh námìstí a prodávala, když tu najednou na rynk vjel opilý husar a rovnou do jejích hrncù, že za malou chvíli všechny na tisíc kusù roztøíštìny na zemi ležely. Zaèala plakat a bála se, co si teï poène, co tomu její muž øekne. Bìžela domù a to neštìstí mu vypovìdìla.
"No a kdo ti radil sedat si zrovna na roh námìstí ? s hlinìným nádobím?" káral ji muž: "Zanechej toho náøku, vidím, že se k žádné poøádné práci nehodíš. Byl jsem právì na zámku a ptal jsem se, zda tam nepotøebuji dìveèku do kuchynì, a oni mi slíbili, že tì pøijmou, alespoò nìkdy pøineseš i nìco dobrého k jídlu."
Nyní byla princezna dìveèkou v kuchyni, musela byt k ruce kuchaøi a dìlat ty nejhorší práce. Mìla ve dvou taškách hrnce, a když šla domù, naplnila ty hrnce zbytky a ty pak doma jedli. Tu se bylo událo, že se slavila svatba nejstaršího královského syna. Tu se zvìdavá princezna vydala nahoru, postavila se pøed dveøe sálu a chtìla se kouknout. Když byla zažehnuta svìtla a hosté se jeden krásnìjší druhého zaèali scházet, všichni v nádheøe a pøepychu, tu si byla na svùj smutný osud, který si jen svou pýchou a zpupnosti byla pøivodila, pomyslila a do srdce ji vstoupil smutek.
Z vybraného jídla, které bylo do sálu sem a tam nošeno, ji obèas sluhové pár drobtù hodili, ona to do hrncù dávala, aby to pozdìji domù donesla. Ale pojednou vyšel ven královský syn, byl obleèen v sametu a hedvábí, mìl kolem krku zlatý øetìz, a když byl vidìl ve dveøích krásnou ženu stát, popadl ji za ruce, že s ní tancovat chce. Ale ona se zpìèovala a polekala se velmi, nebo vidìla, že ten princ je sám král Drozdí brada, který se o ni ucházel a z kterého si byla posmìch èinila. Ale její zpìèování nebylo k nièemu, král ji vtáhnul dovnitø do sálu.
Tu se jí pøetrhla tkanice, na které tašky visely, hrnce se na podlahu vysypaly, polévka vytekla a zbytky se kolem rozlétly. A když to lidé vidìli, nastal všeobecný smích a posmìšky k ní zalétaly, že tak zahanbena byla, že si pøála tisíc sáhu hluboko pod zemí býti. Vybìhla ze dveøí a chtìla utéci pryè, ale pod schody ji zadržel nìjaký muž a vlekl zpìt. A když se na nìj byla lépe podívala, vidìla, že je to opìt král Drozdí brada.
Pøátelsky øekl: "Neboj se, já jsem ten potulný pìvec, s kterým jsi v tom nuzném domku žila, z lásky k tobì, jsem se pøestrojil; a ten husar, který ti hrnce rozbil, to jsem byl také já. To všechno se stalo proto, abych tvoji pýchu pøekonal a tebe potrestal, že ses mi vysmívala."
Tu princezna hoøce zaplakala: "Já jsem se velkého bezpráví na tobì dopustila a nejsem hodna toho být tvojí ženou."
Ale princ øekl: "Neblázni, má milá! Zlé dny jsou za námi, nyní budeme slavit opravdovou svatbu."
Tu pøibìhly komorné, odìly jí do nádherných šatù; pøijel i její otec s celým dvorem a požehnal ji k jejímu sòatku s králem Drozdí bradou. A žili šastnì až do smrti.
...
|
|
|
