GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB

Title:Šípková Ruženka
Subject:OTHER LITERATURES Scarica il testo


GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Šípková Rùženka

Pøed dávnými èasy žil král a královna, kteøí si každého rána øíkali: „Kdybychom tak mìli dìátko!“, nebo žádné nemìli.
I stalo se jednou, když královna sedìla v koupeli, že z vody vylezla na zem žába, pøihopkala k ní a pravila:
„Tvoje pøání se splní, døíve než uplyne rok, narodí se ti dcerka.“
Co byla žába øekla, to se stalo; královna povila dìvèátko, které bylo tak krásné, že král se samou radostí neudržel a uspoøádal velkou slavnost. Pozval na ni nejen své pøíbuzné, pøátele a známé, ale také sudièky, které mìly dítìti pøinésti do vínku rozlièné ctnosti a nadání. Sudièek bylo však tøináctero do poètu, ale král mìl jen dvanáct zlatých talíøù, na kterých mìly jísti, a tak musela jedna z nich zùstat doma.
Svátek byl slaven ve vší nádheøe, a když se chýlil ke konci, jaly se sudièky dítì obdarovávat podivuhodnými dary, jedna ji vìnovala ctnost, druhá krásu, tøetí bohatství; a tak dále prostì vším, co si lze na svìtì pøát.
Když jedenáctá sudièka své pøání pronesla, tu pojednou vešla do sálu ta tøináctá, a protože se chtìla pomstít, že nebyla pozvána, bez toho, že by nìkoho pozdravila nebo se na nìj jen podívala, zvolala silným hlasem:
„Královská dcera se ve vìku patnácti let píchne o vøetánko a zemøe!“
A bez dalšího slova se obrátila a ze sálu odešla.
Všichni byli ohromeni úlekem. Tu pøedstoupila dvanáctá sudièka, která pøání ještì nepronesla, nemohla sice to zlé pøání odvrátit, ale mohla jeho dopad zmírnit, pravila tedy:
„Neupadne do smrti, nýbrž do stoletého spánku.“
Král, který chtìl milované dítì pøed tím neštìstím ochránit, vydal rozkaz, že všechna vøetena v celém královstvím musejí být spálena.
Pøání sudièek se vyplnila, dívenka byla tak krásná, poèestná a pøátelská i moudrá, že kdo ji vidìl, musel ji milovat.
I událo se, že jednoho dne, to jí bylo právì patnáct let, nebyli král ani královna doma a dívenka zùstala v zámku úplnì sama. Tak chodila dokola, prohlížela si komnaty i komory, jak jí bylo libo a došla taky k posledku do jedné staré vìže. Vystoupila úzkým toèitým schodištìm vzhùru a dorazila k malým dvíøkùm. V zámku trèel zrezivìlý klíè a když jím otoèila, dveøe odskoèily a za nimi byla komùrka, ve které sedìla staøenka u kolovrátku a pilnì pøedla.
„Dobrý den, staøenko,“ øekla královská dcerka: „ copak tady dìláš?“
„Pøedu.“ odvìtila staøena a pokývala hlavou.
„Copak je to za vìc, která tu tak zvesela poskakuje?“ zeptala se dívka, vzala vøetánko a chtìla také pøísti. Ale sotva se vøetánka dotknula, tu se ta kouzelná pøedpovìï vyplnila a ona se jím píchla do prstu.
V tom okamžení, jak vpich pocítila, klesla na postel, která tam stála, a upadla do hlubokého spánku. A ten spánek se rozšíøil po celém zámku, král a královna, kteøí zrovna domù pøibyli a do sálu vešli, usnuli a s nimi všechno dvoøanstvo. Spali také konì ve stáji, psi na dvoøe, holubi na støeše, mouchy na stìnì, ano také oheò, který v krbu plápolal, znehybnìl a usnul, peèenì se pøestaly škvaøiti a kuchaø, který kuchtíka, protože nìco mìl opatøit, chtìl pohlavkovat, usnul.
A taky vítr se utišil a na stromech kolem zámku se nepohnul ani lísteèek. Okolo zámku zaèala rùst houština divokých rùží, a každý rok byla o nìco vyšší a nakonec celý zámek obrostla, že ho vidìt více nebylo, ani korouhvièku na støeše.
A tou zemí šla povìst o krásné Šípkové Rùžence, nebo tak královskou dceru nazývali, a èas od èasu sem královští synové pøicházeli, aby skrze houštinu k zámku pronikli. Ale to se ukázalo jako zhola nemožné, nebo trniska jako by mìla ruce, mladíky jimi chytala a oni v nich uvízli, zùstali tam viset a více se odtamtud dostat nemohli a bolestnou smrtí tak ze svìta sešli.
Po mnoha a mnoha letech pøišel opìt jednou jeden princ do té zemì a slyšel, jak nìjaký staøec vypráví o Šípkové Rùžence; že tam nìkde stojí zámek, ve kterém pøekrásná princezna, které øíkají Šípková Rùženka, už sto let spí a sní spí i král a královna a celý dvùr. Staøec vìdìl také od svého dìdeèka, že mnoho pøemnoho princù pøišlo a najít se ji pokoušelo, skrze šípkovou houštinu se snažilo proniknout, ale všichni v ní uvázli a bídnì zahynuli.
Tu ten jinoch pravil:
„Já se nebojím, ja se chci na Šípkovou Rùženku podívat.“
Ten dobrý staøec jej od toho mohl odrazovat, jak chtìl, princ na jeho slova nic nedal.
Nyní právì sto let uplynulo a nadešel èas, kdy se mìla Šípková Rùženka opìt probudit. Když se princ k rùžové houštinì pøiblížil, byly to tou dobou již velké a mohutné rùžové stromy, tu se samy od sebe rozestoupily a nechaly jej nezranìného projít. A za ním se zase zavøely v neproniknutelné houští.
Na zámeckém dvoøe vidìl ležet a spát konì a strakaté lovecké psy, na støeše sedìli holubi a mìli hlavy ukryté pod køídly. A když vešel do zámku, spaly mouchy na stìnách, kuchaø v kuchyni mìl stále napøaženou ruku, jak chtìl kuchtíka plácnout, a dìveèka sedìla s èerným kohoutem, kterého chtìla oškubat.
Tu šel dále a vidìl v sále ležet a spát dvoøany, nahoøe na trùnu ležel král i královna a spali. Tak šel stále dál, a všechno bylo tiché, že slyšel svùj dech, až koneènì pøišel do vìže a otevøel dveøe té komùrky, ve které spala Šípková Rùženka.
Tam tedy ležela a byla tak krásná, že se toho pohledu nemohl nabažit, sklonil se k ní a políbil ji. Jakmile se jí dotknul ústy, otevøela Šípková Rùženka oèi a pøátelsky se na nìj podívala. Pak sešli spoleènì dolù a probudil se král, královna i dvoøané a dívali se pøekvapenì jeden na druhého. I konì na dvoøe vstali a potøásali hlavami, psi vyskoèili a vrtìli ocasy, holubi na støeše vytáhli hlavy zpod køídel, rozhlíželi se kolem a pak uletìli do polí, mouchy na stìnách lezly dále, oheò v kuchyni se rozhoøel, aby dál vaøil jídlo, peèenì opìt zaèaly prskat, kuchaø dal kuchtíkovi koneènì ten pohlavek a dìveèka dál škubala èerného kohouta.
Pak byla slavena ve vší nádheøe svatba prince a Šípkové Rùženky; a žili pak spokojenì až do konce svých dnù.


...