 |
| |
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Title:VRETENO, CLUNEK A JEHLA
Subject:OTHER LITERATURES
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Vøeteno, èlunek a jehla
Bylo jednou jedno dìvèe, kterému zemøeli otec i matka, když byla ještì úplnì malé dítì. Na konci vsi žila v malé chaloupce docela sama její kmotra, která se živila pøedením, tkaním a šitím. Staøena vzala to opuštìné dítì k sobì, vedla ji k práci a vychovávala ke zbožnosti.
Když bylo Faustýnce patnáct let, kmotøièka onemocnìla, zavolala ji k posteli a pravila:
„Milá dcerko, cítím, že mùj konec se blíží; zanechávám ti tuhle chaloupku, ve které budeš pøed vìtrem a nepohodou chránìna, a k tomu toto vøeteno, tkalcovský èlunek a jehlu, s jejich pomocí si zaopatøíš svùj chléb vezdejší.“
Pak položila Faustýnce ruce na hlavu, požehnala jí a øekla:
„Uchovávej ve svém srdci Boha a dobøe se ti povede.“
Kmotøièka zavøela oèi, a když mìla být do zemì pohøbena, šla Faustýnka prolévajíc hoøké slzy za rakví a své kmotøièce poslední poctu prokázala.
Od toho èasu žila Faustýnka v chaloupce docela sama, byla pilná, pøedla, tkala a šila; a na všem, co byla uèinila, leželo požehnání pøedobré kmotøièky.
Bylo to, jako by lnu v komoøe samo od sebe pøibývalo, a když byla utkala ubrus èi koberec nebo ušila košili, našel se ihned kupec, který tak dobøe zaplatil, že žádnou nouzi nepociovala a ještì se mohla rozdìlit s chudšími.
Toho èasu putoval zemí králùv syn a hledal nevìstu. Nìjakou chudou nechtìl, bohatou nechtìl též. Øekl si:
„Ta bude mojí ženou, která je zároveò nejchudší a nejbohatší!“
Když pøijel do vesnice, kde žila Faustýnka, zeptal se, jak to vždy byl èinil, kdo je v tomhle místì nejchudší a kdo nejbohatší. Nejdøíve mu povìdìli o té nejbohatší a nejchudší, øekli, to by mohla být ta dívka, co žije v malé chaloupce na samém konci vsi.
Ta bohatá sedìla pøed domovními dveømi vyšnoøená v plné parádì, a když se princ blížil, povstala, vyšla mu vstøíc a poklonila se. Princ se na ní podíval, ani slovo neøekl a jel dál.
Když pøijel k chaloupce té chudé, nestála Faustýnka pøede dveømi, nýbrž sedìla ve svìtnici.
Princ zadržel konì a oknem se podíval dovnitø, kde Faustýnka sedìla u kolovrátku a pilnì pøedla. Zvedla hlavu, a když byla vidìla, že princ na ni pohlíží, celá zrùžovìla, sklopila oèi a pøedla dál. Zda vlákno bylo i tentokráte rovné, to vám nepovím, však pøedla tak dlouho, dokud princ zase neodjel.
Pak šla Faustýnka k oknu, otevøela jej a øekla:
„Je tu nìjaké horko ve svìtnici!“ a dívala se za princem tak dlouho, dokud jeho bíle pírko za kloboukem rozeznala.
Pak se Faustýnka znova posadila a dala se do pøedení. Tu ji pøišla na mysl veselá prùpovídka, kterou si kmotøièka mnohokráte notovala, když spolu u práce sedìly, a tak si sama pro sebe zazpívala:
„Vøetánko, vøetánko, vyjdi ven!
Ženicha milého pøiveï mi sem!“
Co se vám nestalo! Vøeteno ji v tom okamžení z ruky vyskoèilo a vybìhlo dveømi pryè, a když Faustýnka v úžasu vstala, aby se za ním podívala, uvidìla, jak si zvesela do lesa tanèí a za ním se vine záøivá zlatá nit. Za nedlouho jí vøeteno zmizelo z oèí.
Když teï nemìla Faustýnka žádné vøeteno, vzala si k ruce tkalcovský èlunek, usedla ke stavu a zaèala tkáti.
Vøetánko zatím tancovalo cestou necestou a když bylo vlákno u konce, dorazilo k princi.
„Copak to vidím?“ øekl princ: „Vøetánko mi správnou cestu ukazuje?“
Obrátil konì a jel podle toho zlatého vlákna zpìt.
Faustýnka sedìla u své práce a takto si zanotovala:
„Èlunku, èlunku, umnì tkej!
Pro ženicha milého mi utíkej!“
Tu jí i èlunek z ruky vyskoèil a vydal se dveømi pryè. Pøed domovním prahem se jal èlunek tkáti koberec, krásnìjší než jste kdy mohli vidìt. Po stranách na nìm kvetly lilie a rùže, ve støedu na zlatém podkladì rostly zelené šlahouny, ve kterých poskakovali zajíèkové a králíèkové, vystrkovali hlavu jeleni a srnci, nahoøe ve vìtvích sedìli pestrobarevní ptáci, nic tu nechybìlo, jen kdyby zaèali zpívat. Èlunek poskakoval sem a tam a koberec sám od sebe rostl.
Když byl èlunek pryè, posadila se Faustýnka k šití. Vzala do rukou jehlu a zazpívala:
„Jehlièko, jehlièko do prstu nepíchej!
Poklidit chaloupku radìji pospíchej!“
Tu ji jehla vyskoèila z prstù a zaèala poletovat sem a tam po svìtnici, rychle jako blesk. Vypadalo to nejinak, že neviditelní duchové k dílu ruce pøiložili, brzy se pokryl stùl i lavice zeleným ubrusem, stolièky sametem, na oknech visely hedvábné závìsy.
Sotva jehlièka poslední steh uèinila, tu uvidìla Faustýnka oknem bílé pírko na princovì klobouku, kterého vøetánko zpìt po zlatém vláknu pøivedlo. Princ sestoupil z konì, po zlatém koberci vešel do chaloupky a když stanul ve svìtnici, stála tam Faustýnka v chudièkém odìvu, záøící jako rùže v trní.
„Ty jsi nejchudší a zároveò nejbohatší!“ øekl jí: „Pojï se mnou, ty budeš moje nevìsta!“
Faustýnka mlèela, ale podala mu ruku. Tu ji princ políbil, vyvedl ji ven, posadil na konì a odvezl ji na královský zámek, kde pak ve veliké nádheøe slavili svatbu.
Vøeteno, tkalcovský èlunek i jehla byly uloženy do královské pokladnice a tam ve velké úctì drženy.
...
|
|
|
