 |
| |
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Title:VÍLA NA RYBNÍCE
Subject:OTHER LITERATURES
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Víla na rybníce
Byl jednou jeden mlynáø a ten vedl se svojí ženou spokojený život. Mìli hojnost penìz i živobytí, rok od roku se jim daøilo lépe. Ale neštìstí chodí pøes noc, jak bohatství narùstalo, tak se zaèalo pojednou ztrácet, že ke konci tomu mlynáøi nezbylo nic jiného než onen mlýn, ve kterém sedìl. Mlynáø byl zarmoucený, a když po celodenní práci uléhal, nemìl klidu, nýbrž se starostmi pøevaloval na posteli.
Jednoho rána vstal ještì pøed svítáním, vyšel ven a myslel si, že mu procházka u srdce uleví. Když pøecházel pøes mlýnskou hráz, právì zazáøil první sluneèní paprsek, a mlynáø uslyšel nìjaký šelest z rybníka. Obrátil se tím smìrem a uvidìl krásnou ženu, jak se pomalu vynoøuje z vody. Její dlouhé hebké vlasy ji padaly pøes záda a zakrývaly celé nìžné tìlo. Poznal, že je to víla, ale nepolekal se, nýbrž zùstal stát a èekal. A víla zaèala mluvit sametovým hlasem, pozdravila ho jménem a zeptala se ho, proè je tak smutný. Mlynáø byl zprvu zamlklý, ale když tak hezky mluvila, vše ji nakonec vypovìdìl, jak ve štìstí a bohatství žil a nyní je chudý a neví si rady.
“Bud klidný!“ odvìtila víla: „Mohu tì zase uèinit šastným a bohatým, jako jsi býval, ale musíš mi slíbit, že mi dáš to, co se právì v tvém domì narodilo.“
„Co by to mohlo být jiného než štìnì nebo kotì?“ pomyslil si mlynáø a slíbil víle, co si pøála. Víla se opìt ponoøila do vody a on spìchal spokojenì do mlýna, mysl plnou nadìje. Ještì byl kus od domu, když vyšla ze dveøí dìveèka a volala na nìj, a sen prý raduje, že jeho žena právì povila chlapeèka.
Mlynáø zùstal jako bleskem zasažen, nyní pochopil, že lstivá víla to musela vìdìt a podvedla ho. Se svìšenou hlavou šel na svoji ženou a když se ho byla ptala: „Proèpak se neraduješ z tak krásného chlapce?“ tak ji vypovìdìl, co se mu bylo pøihodilo a co za slib dal víle v rybníce.
„Na co mi bude štìstí a bohatství?“ stýskal si: „Když ztratím moje dítì? Ale co mohu dìlat?“
Ani pøíbuzní, kteøí byli pøišli štìstí a zdraví vinšovat, si nevìdìli žádné rady. Zatím do domu pøišlo slibované štìstí a bohatství. Na co mlynáø sáhnul, to se mu daøilo, bedny a truhlice jako by se samy od sebe plnily penìzi a ve skøíních se pøes noc množily. Netrvalo to dlouho a jejich bohatství bylo ještì vìtší než døíve. Ale mlynáø se jím nemohl nerušenì radovat, slib, který dal víle, ho trýznil. Èasto, když musel kolem rybníka projít, strachoval se, že se víla vynoøí a jeho slib mu pøipomene. Malý Vintíø mìl pøísnì zakázáno k vodì se jen pøiblížit.
„Støez se, hochu,“ øíkal mu otec: „jakmile se k vodì pøiblížíš, vynoøí se ruka, popadne tì a stáhne dolu.“
Tak bìžel rok za rokem a víla se více neukázala, tu se zaèal mlynaø upokojovat. Vintíø vyrostl v krásného jinocha a šel k jednomu znamenitému lovci do uèení. Když se vyuèil a byl sám zdatný lovec, vzal si ho do služby pán jejich vsi. V té vsi žila krásná a vìrná dívka Ermelinka, která Vintíøe ze srdce milovala, a když to byl jejich pán vidìl, daroval jim malou chaloupku, aby se vzali a spokojenì a klidnì v ní pøebývali.
Jednou Vintíø sledoval krásného srnce. Když se mu srnec pryè z lesa na volné pole vyhnul, pronásledoval ho i tam a koneènì jej dobøe míøenou ranou skolil k zemi. Ani si neuvìdomil, že se ocitl v blízkosti nebezpeèného rybníka, a šel si do nìj pak, co zvíøe vyvrhnul, umýt krví potøísnìné ruce. Ale sotva ruce do vody ponoøil, znenadání se objevila víla, smìjíc se objala ho mokrýma rukama a rychle stáhla dolù, že se nad ním jen chvíli vlny èeøily.
Když Vintíø veèer domù nepøišel, tu dostala Ermelinka velký strach. Vyšla ven, aby ho hledala, a protože ji èasto vyprávìl, že se pøed úskoky víly musí mít na pozoru a k rybníku se nesmí pøibližovat, zaèala tušit, co se asi mohlo stát. Pospíchala k vodì, a když na bøehu uvidìla ležet jeho loveckou brašnu, tak déle už o tom neštìstí nepochybovala.
Bìdujíc a lomíc rukama volala jméno svého miláèka, ale marnì; spìchala na druhou stranu rybníka a znovu ho volala; vílu èastovala hrubými slovy, ale odpovìdi se jí nedostalo žádné. Zrcadlo vodní hladiny zùstalo klidné, jen mìsíc se v ní nepohnutì shlížel.
Ubohá Ermelinka od rybníka neodešla, rychlými kroky bez oddechu, kráèela znovu a znovu dokola, jednou zoufalstvím ztichlá, jindy s hlasitým náøkem beznadìje, mnohokrát s srdceryvným bìdováním. Koneènì byly její síly u konce, sesunula se k zemi a upadla do hlubokého spánku. Brzy k ní pøišel podivný sen.
Plna strachu namáhavì stoupala vzhùru na vysokou horu mezi dvìma skalními bloky, trny a úponky ji drásaly nohy, déš ji bièoval nemilosrdnì oblièej, vítr ji cuchal dlouhé vlasy. Když se koneènì dostala na pahorek, naskytl se ji úplnì jiný obraz. Nebe tu bylo modré, vzduch jemný a svìží, pùda byla jako sametová a na zelené louce se spoustou kvìtin stála chaloupka. Ermelinka šla k ní a otevøela dveøe, tu uvidìla staøenku s bílými vlasy, která na ni pøátelsky kývala. V tu chvíli se Ermelinka probudila.
Nastal nový den, a ona se rozhodla udìlat, co se jí zjevilo ve snu. Namáhavì vystoupila na horu a všechno bylo opravdu tak, jak to byla v noci vidìla. Staøenka se k ní pøátelsky chovala a nabídla ji židli, aby se posadila.
„Tebe musí nìco velmi zlého trápit, dìvenko,“ øekla staøena: „že jsi mou skrytou chalupu našla.“
Ermelinka jí mezi slzami vyprávìla o svém neštìstí.
„Uklidni se, Ermelinko,“ øekla staøenka. „já ti pomohu, tady máš zlatý høeben. Až bude úplnìk, tak jdi k rybníku, sedni si na bøeh a uèeš si svoje krásné, èerné vlasy tímto høebenem. Až budeš hotova, polož ho dolù na bøeh, blízko vody a uvidíš, co se bude dít.“
Ermelinka se vydala zpìt, ale èas do úplòku ji ubíhal velmi pomalu. Koneènì se objevil záøící mìsíc na nebi a ona pospíchala k rybníku, sedla si k vodì a zaèala si èesat svoje dlouhé èerné vlasy tím zlatým høebenem. Když se byla uèesala, položila ho na zem blízko vody a èekala. Netrvalo to dlouho, tu zahuèelo v hlubinì, zvedla se vlna a spìchala po bøehu až k høebenu a ten s sebou vzala do vody. Po tu dobu, co høeben potøeboval k tomu, aby klesnul na dno, se otevøela vodní hladina a Ermelinka vidìla Vintíøovu hlavu, jak pomalu stoupá z vody nahoru.
Nic neøíkal, jen se na ni díval smutnýma oèima. V tom samém okamžiku pøišla druhá vlna a pokryla Vintíøovu hlavu a vše zmizelo. Hladina rybníka byla zase tichá a klidné, jen tváø mìsíce se na ní zrcadlila.
Plna smutku se Ermelinka vrátila domù, ale opìt pøišel onen podivný sen a zjevila se jí chaloupka té dobrotivé staøenky. Zrána se tedy vydala znova na cestu a žalovala staøence v slzách na svùj osud. Ale staøenka dala Ermelince zlatou flétnu a øekla:
„Vyèkej úplòku, pak vezmi tutu flétnu, posaï se na bøehu a zahraj krásnou písnièku, a když budeš hotova, polož flétnu do písku a èekej, co se bude dít.“
Ermelinka udìlala, co ji staøenka poradila. Sotva flétnu položila na písek, tu to v hlubinì zahuèelo, zvedla se vlna a vzala flétnu. Brzy se vodní hladina rozestoupila a z vody se zaèal vynoøovat Vintíø, nejenom hlava, ale do pùlky tìla se vynoøil. Rozpøáhl k Ermelince náruè, ale zahuèelo to v hlubinì, pøivalila se druhá vlna a stáhla muže opìt dolù.
„Ach, kdo mi pomùže?“ naøíkala Ermelinka: „Jen na chvilku jsem svého milého zahlédla, hned jsem ho zase ztratila.“
Ten velký žal zaplnil opìt její srdce, ale sen ji potøetí ukázal staøenèin dùm. I vydala se zase na cestu a tentokrát ji staøenka dala zlatý kolovrátek, utìšila ji a pravila:
„Ještì si neuèinila vše, co se dalo udìlat, vyèkej zase úplòku, pak vezmi kolovrátek, posad se na bøeh a pøeï, dokud nebude cívka plná, až budeš hotová, postav kolovrátek blízko vody a èekej, co se bude dít.“
Ermelinka zase vše doslova uèinila, co jí byla staøenka poradila. Brzy se úplòku doèkala. Vzala zlatý kolovrátek a na bøehu rybníka pøedla pilnì, dokud nebyla špulka plná nití. Sotva kolovrátek na bøeh blízko vody postavila, tu opìt zahuèelo v hlubinì, zvedla se velká vlna a kolovrátek vzala sebou dolù.
Poté se vodní hladina rozestoupila a tentokrát se Vintíø vynoøil celý, rychle skoèil na bøeh, popadl Ermelinku za ruku a zaèali utíkat pryè. Ale sotva kousek ubìhli, tu se z vody zvedla s velkým hukotem obrovská vlna a zalila s velkou silou vše kolem. Uprchlíci už vidìli smrt pøed oèima, a tu se Ermelinka naposledy obrátila s prosbou ke staøence a o pomoc zavolala. A v tu ránu se ona promìnila v ropuchu a její Vintíø ve skokana. Voda jim už ublížit nemohla, ale to uèinila, že je od sebe oddìlila a každého v jinou stranu vrhnula.
Když ta velká voda opadla, dostali se oba na pevnou ...
|
|
|
