 |
| |
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Title:VCELÍ KRÁLOVNA
Subject:OTHER LITERATURES
GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Vèelí královna
Dva královští synové se vydali jednou do svìta za dobrodružstvím a upadli do divokého a zpustlého života, že se domù už radìji nevrátili.
Ten nejmladší Slunidar, kterému také øíkali Hlupáèek, se vydal do svìta své bratry hledat. Ale když je byl koneènì našel, vysmívali se mu, že se svou prostoduchostí chce dobít svìt, nebo jim samým se to nepodaøilo, a to jsou mnohokrát chytøejší než on.
Tak táhli dál spoleènì a pøišli k jednomu velkému mraveništi. Ti dva starší chtìli mraveništì rozrýt a dívat se, jak malí mraveneèkové budou ve strachu sem tam pobíhat a svoje vajíèka pøenášet, ale Hlupáèek øekl:
„Nechte ty zvíøátka na pokoji, já nedovolím, aby jste je rušili!“
Tak šli dále a pøišli k jezeru, na kterém plavalo mnoho, mnoho kachen. Ti dva bratøi chtìli pár chytit a upéci si je, ale Slunidar je nenechal a øekl:
„Nechte ty zvíøata na pokoji, já nedovolím, aby jste je zabili!“
Nakonec pøišli k vèelímu hnízdu, které bylo plné medu, že tekl dolù po kmeni stromu. Ti dva chtìli pod stromem rozdìlat oheò a vèely zadusit, aby si mohli vzít med.
Ale Hlupaèek to opìt nedovolil:
„Nechte ty zvíøátka na pokoji, já nedovolím, aby jste je upálily.“
Nakonec pøišli ti tøi bratøi do jednoho zámku, kde ve stájích stáli doèista zkamenìlí konì, taky tu nebylo živáèka k vidìní; prošli všemi stájemi, dokud nebyli pøišli až na jejich samém konci pøed dveøe, které byly zamknuty na tøi zámky.
Na dveøích ale byla schránka, skrze kterou bylo vidìt do svìtnice. Tam uvidìli sedìt za stolem šedivého mužíka. Zavolali na nìj jednou, podruhé, ale on je neslyšel. Nakonec potøetí zavolali, tu povstal, otevøel ty zámky a vyšel ven.
Neøekl však ani slovo, nýbrž je zavedl k bohatì prostøenému stolu, a když byli pojedli a popili, zavedl každého do ložnice.
Druhého rána pøišel onen mužík k tomu nejstaršímu princi, probudil ho a zavedl ke kamenné desce, na které byly napsány tøi úkoly, skrze které mohl být zámek vysvobozen.
První úkol znìl: v lese v bažinì jsou perly královské dcery, tisíc je jich do poètu, ty musejí být nalezeny, však bude-li pøi západì slunce jediná chybìt, tu ten, kdo by se toho úkolu ujal, zkamení.
Ten nejstarší princ vyšel ven a jal se perly hledat, hledal celý den, ale když ten den byl u konce, sotva sto jich našel; stalo se, co bylo na té tabuli psáno: zkamenìl.
Následujícího dne se o štìstí pokusil prostøední princ, ale nevedlo se mu o mnoho lépe než tomu nejstaršímu, nenašel více jak dvì stì perel a zkamenìl.
Koneènì pøišel na øadu také Slunidar, hledal v moèále, ale bylo to velmi tìžké a šlo to pomalu. Tak si sednul na jeden kámen a rozplakal se. A jak tam tak sedìl, pøišel mravenèí král, které mu byl život tenkrát zachránil, s pìti tisíci mravenci; a netrvalo to tak dlouho a ta malinkatá zvíøátka ty perly jednu podruhé nalezla a na jednu hromádku pøinesla.
Ten druhý úkol byl, aby pøinesl klíè od ložnice princezny, který leží na dnì jezera. Slunidar pøišel k jezeru, na nìm plavaly ty kachny, které byl tenkráte zachránil, ponoøily se a pøinesly mu z hlubin onen klíè.
Tøetí úkol byl ale nejtìžší, ze tøí spících princezen mìl tu nejmladší a nejmilovanìjší vybrat. Ale ony si byly podobné jako vejce vejci a nikdo je od sebe nedokázal rozlišit. Jen v jednom se lišily, než šly spát, tak ta nejstarší si vzala kousek cukru, ta prostøední trošku sirupu a ta nejmladší lžièku medu.
Tu pøiletìla vèelí královna, které byl tenkráte Slunidar život zachránil, a ohledala rty všech tøí dívek, až nakonec zùstala sedìt na rtech té, která byla med jedla, a tak Slunidar poznal tu pravou.
Tu bylo kouzlo zlomeno, a celý zámek byl vysvobozen, kdo byl zkamenìlý, ten získal zpìt svoji podobu.
A Slunidar si vzal za ženu nejmladší princeznu a po smrti jejího otce se stal králem, jeho bratøí dostali za ženy ty zbylé dvì princezny.
...
|
|
|
