GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB

Title:POPELKA
Subject:OTHER LITERATURES Scarica il testo


GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Popelka

Jednomu bohatému muži onemocnìla žena, a když byla cítila, že pøichází konec, zavolala si k posteli svoji jedinou dcerušku a pravila jí:
„Milované dítì, zùstaò dobrá a zbožná, tak bude Bùh vždy stát pøi tobì a já se na tebe budu z nebes dívat.“
Pak zavøela oèi a zesnula.
Dívka každý den chodila na matèin hrob a plakala a zùstávala dobrá a zbožná.
Když pøišla zima, pokryl hrob sníh jako bílý šátek, a když opìt zazáøilo na jaøe sluníèko, oženil se ten pán s jinou ženou.
Ta žena pøivedla do domu dvì dcery, které byly krásné a bílé na pohled, však ošklivé a èerné na duši.
Tu nastaly ubohé pastorce zlé èasy.
„Proè by mìla ta hloupá husa sedìt s námi u stolu?“ øekla matka: „Kdo chce chleba jísti, musí si ho napøed vysloužiti, marš za dìveèku!“
Vzala dívence její krásné šaty a natáhla ji šedivou starou halenu a podala jí døeváky.
„Podívejme se na tu pyšnou princeznu, jakpak je vyšòoøená!“ volala, smála se jí a zavedla ji do kuchynì.
Tam musela dívenka od rána do veèera dìlat ty nejtìžší práce, brzièko ráno vstát, vodu nanosit, rozdìlat oheò, vaøit a mýt nádobí.
Návdavkem k tomu èinily jí sestry všechny myslitelné zlé kousky, aby ji trápily, vysmívaly se jí, házely jí hrách a èoèku do popela a ona u toho pak musela sedìt a pøebírat to. Veèer, když už byla prací unavena, si nešla lehnout do postele, nýbrž musela ulehnout vedle krbu do popela. A protože byla stále celá zaprášená a špinavá, zapomnìli její jméno a zaèali jí øíkat Popelka.
I bylo se jednou událo, že se otec chystal na výroèní trh a zeptal se nevlastních dcer, co jim má pøinésti.
„Krásné šaty!“ odvìtila první.
„Perly a drahokamy!“ øekla druhá.
„A tobì, Popelko?“ zeptal se: „Co ty by jsi chtìla?“
„Otèe, první vìtévku, která vám na zpáteèní cestì zavadí o klobouk, tu mi pøineste.“
Otec nakoupil pro dvì nevlastní dcery krásné šaty, perly a drahokamy, obrátil se k domovu, a když projíždìl kolem zeleného køoviska, šlehnul ho jeden lískový prut a srazil mu klobouk. Tak ten prut ulomil a vzal sebou.
Když pøišel domù, dal nevlastním dcerám, co si byly pøály a Popelce proutek z lískového keøe.
Popelka mu podìkovala, bìžela k matèinì hrobu a ten proutek zasadila do zemì a tak velmi plakala, že slzy do zemì vsakovaly a ten proutek se jimi osvìžoval. Tu poèal rùst a stal se z nìj krásný stromek. Popelka sem chodila každý den po tøikráte, plakala a prosebnì se modlila a pokaždé pøiletìl bílý holoubek, usedl na ten stromek, a když byla svoje pøání vyslovila, tu jí byl holoubek hodil to, co si pøála.
Toho èasu král uspoøádal ples, který mìl tøi dny trvat a na který byly pozvány všechny krásné dívky zemì, nebo si z nich chtìl jeho syn vybrati nevìstu.
Ty dvì nevlastní sestry, když byly slyšely, že se na tom plese taky ukázati mohou, byly veselou myslí celé posedlé, zavolaly Popelku a poruèily jí:
„Uèesej nám vlasy, vykartáèuj nám botky, utáhni nám pevnì šnìrovaèky, jdeme na svatbu na královský zámek!“
Popelka poslechla, ale plakala, protože by také ráda s nimi k tomu tanci šla, i prosila macechu, aby jí to byla dovolila.
„Ty, Popelko?“ odvìtila macecha: „Vždy jsi celá od prachu a špíny a chtìla by jsi na svatbu? Nemáš žádné šaty ani boty a tancovat neumíš!“
Ale když byla Popelka v prosbách neustala, tu macecha nakonec pravila:
„Nasypu ti do popela mísu èoèky, a když tu èoèku bìhem dvou hodin pøebereš, tak mùžeš jít s námi.“
Tu Popelka vybìhla zadními dveømi na zahradu a zavolala:
„Mírní holoubkové, nìžné hrdlièky, ptáèkové z pod klenby nebeské, polete ke mne, pomozte mi pøebírat, dobré zrnka do misky, ty špatné do volátka!“
Tu pøiletìli skrze okno do kuchynì dva bílí holoubkové, po nich hrdlièky a nakonec tam cvrlikali a poletovali všichni ptáèkové, co jich na obloze lítá; snesli se do popela.
Holoubkové kývali hlavièkami a zaèali zobat zob! zob! a po nich i ostatní ptáèkové zob! zob! a všechna dobrá zrníèka házeli do misky. Sotva jedna hodina ubìhla, byli ptáèkové s tou prací hotovi a uletìli opìt pryè.
Tu zanesla Popelka mísu matce, tìšila se a vìøila, že bude moci na ten ples jíti. Ale macecha pravila:
„Ne, Popelko, nemáš žádné šaty a neumíš tancovat, byla by jsi jen k smíchu.“
A když byla Popelka plakala, tu jí øekla:
„Když dvì mísy èoèky za jednu hodinu z popela vybereš, mùžeš jít s námi!“ a myslila si: „Nepùjdeš stejnì nikam.“
A když jí ty dvì mísy èoèky do popela vysypala, tu Popelka vybìhla zadními dveømi na zahradu a zavolala:
„Mírní holoubkové, nìžné hrdlièky, ptáèkové z pod klenby nebeské, polete ke mne, pomozte mi pøebírat, dobré zrnka do misky, ty špatné do volátka!“
Tu pøiletìli skrze okno do kuchynì dva bílí holoubkové, po nich hrdlièky a nakonec tam cvrlikali a poletovali všichni ptáèkové, co jich na obloze lítá; snesli se do popela.
Holoubkové kývali hlavièkami a zaèali zobat zob! zob! a po nich i ostatní ptáèkové zob! zob! a všechna dobrá zrníèka házeli do misky. Sotva pùlhodina ubìhla, byli ptáèkové s tou prací hotovi a uletìli opìt pryè.
Tu zanesla Popelka mísu matce, tìšila se a vìøila, že bude moci na ten ples jíti. Ale macecha pravila:
„Nic ti nepomùže, s námi nepùjdeš, nemáš šaty a neumíš tancovat, nebudeme skrze tebe k posmìchu!“
A s tìmi slovy se k Popelce obrátila zády a pospíchala se svými pyšnými dcerami pryè.
Když nyní nikdo nebyl doma, šla Popelka k matèinì hrobu pod lískovým keøem a volala:
„Stromku tøepotej se a chvìj!
Zlatem a støíbrem mne oblékej!“
Tu jí hodil dolù holoubek zlatìstøíbrné šaty a hedvábné, støíbrem vyšívané støevíèky. Ve chvilce se Popelka oblékla a šla na ples.
Její matka ani sestry jí nepoznaly, pomyslily si, že to musí byt nìjaká cizí princezna, tak krásnì ve svých zlatých šatech vypadala. Na Popelku nebyly ani pomyslily, nebo vìøily, že sedí doma ve špínì a hledá èoèku v popelu.
Princ ji šel naproti a vzal ji za ruce a tancoval jen s ní, a když si byli pro Popelku jiní taneèníci pøišli, tu jim pravil:
„To je moje taneènice!“
Tak tancovali, dokud nebyl veèer a Popelka chtìla jít domù, ale princ jí øekl:
„Pùjdu s tebou a doprovodím tì!“
Nebo chtìl vìdìt, odkud ta krásná dívka pochází. Ale Popelka mu cestou uprchla a schovala se mu do holubníku. Tak tam prince èekal, dokud nepøišel Popelèin otec a øekl mu, že tam ta cizí dívenka se schovala. Tu si staøec pomyslil:
„To by musela být Popelka.“
A nechal si pøinést sekeru a ten holubník podal, ale uvnitø nikdo nebyl.
A když pøišel otec domù, ležela Popelka ve svých špinavých šatech v popelu, nebo z toho holubníku dávno už seskoèila a bìžela k lískovému keøi, tam si stáhla šaty a položila je na hrob, holoubek je zase odnesl a ona si oblékla svùj šedivý kabátek a do popela v kuchyni se položila.
Druhého dne, když ples zapoèal a rodièe a sestry odešli, tu bìžela Popelka k lískovému keøi a zvolala:
„Stromku tøepotej se a chvìj!
Zlatem a støíbrem mne oblékej!“
A tu jí hodil holoubek zase šaty, co byly krásnìjší než vèera. Když se v nich byly na plese objevila, každý musel nad její krásou užasnout. Princ na ni už èekal, když se objevila, hned ji popadnul za ruku a tancoval zase jen s ní. Když pro ni jiný taneèník pøišel tu pravil:
„To je moje taneènice!
A když byl veèer a chtìla domù, tu šel princ zase s ní, protože chtìl vìdìt, z kterého domu pochází, ale Popelka mu zase cestou utekla a vbìhla do zahrady za domem. Tam stála krásná hrušeò a ona rychle jako veverka vyšplhala nahoru a princ netušil, kam se podìla. Poèkal, dokud nepøišel její otec a øekl mu:
„Ta krásná dívka mi zase zmizela a já si myslím, že je na téhle hrušni.“
Otec si pomyslel:
„To by musela být Popelka.“
Nechal si pøinést sekeru a strom podal, ale nikdo na nìm nebyl. A když pøišel domù, našel Popelku ležet v popelu; jak by taky ne, když ona dávno na druhé stranì z toho stromu seskoèila, své krásné šaty holoubkovi k lískovému keøi zanesla a svoji špinavou halenu si zase oblékla.
Tøetího dne, když se ples zapoèal a rodièe a sestry odešli, tu bìžela Popelka k opìt k matèinu hrobu a zvolala:
„Stromku tøepotej se a chvìj!
Zlatem a støíbrem mne oblékej!“
A holoubek ji hodil dolù šaty, které byly ještì krásnìjší a støevíèky byly celé ze zlata. Když byla na ten ples pøišla, nevìdìl nikdo, co pøekvapením øíci. Princ tancoval celou dobou jen s Popelkou, a když si byl nìkdo jiný o ní žádal, tu pravil:
„To je moje taneènice!
Když byl veèer, chtìla jít Popelka domù, princ ji doprovázel, ale ona mu zase rychle utekla, aby ji následovat nemohl. Ale princ takovou lest ...