GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB

Title:POHÁDKA O JEDNOM, CO SE UCIL BÁT
Subject:OTHER LITERATURES Scarica il testo


GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Pohádka o jednom, co se uèil bát

Jeden otec mìl dva syny, a zatím co ten starší Alwin byl chytrý a rozumný a vìdìl všechno, jak se patøí, ten mladší Cyril byl hloupý, nemohl nic pochopit a nièemu se nauèit, a když ho lidé vidìli, øíkali:
"Ten je jenom bøímì pro svého otce."
Když bylo nìco potøeba udìlat, musel to Alwin vyøídit, ale když mu otec uložil pozdì nebo pøímo v noci nìco pøinésti. a cesta vedla kolem høbitova nebo jiných temných míst, tu Alwin odpovídal:
"Ach ne , tatínku, já tam nepùjdu, já se bojím."
Nebo on se opravdu bál. Když se veèer u ohnì vyprávìly pøíbìhy, pøi kterých naskakovala husí kùže, tu pravil nìkterý z posluchaèù èastokrát:
"Já se bojím."
Cyril sedìl v rohu, poslouchal a nemohl pranic pochopit, co to má znamenat.
"Všichni øíkají já se bojím! já se bojím! ale já nevím, co to strach je. To musí být nìjaké umìní, kterému já prostì nerozumím."
Tu se událo, že mu jednou otec øekl:
"Poslouchej, ta tam v tom rohu, si velký a silný, musíš se taky nìèemu nauèit, abys sis svùj chleb opatøil. Podívej se na svého bratra jak je snaživý, ale pro tebe je všechno vynaložené úsilí marné."
"Táto," odpovìdìl Cyril: "já bych se rád uèil, to jo, jak to chodí. Tak já se chci nauèit, bát, protože tomu nerozumím vùbec."
Alwin se tomu smál, když to slyšel, a pomyslil si: "Milostivý bože, mùj bratr je blázen a v životì jiný už nebude, háèek je v tom, že ho mìli zamlada ohýbat."
Otec povzdychl a pravil mu: "Strachu se mùžeš nauèit, ale svùj chléb si tím nevydìláš."
Brzy nato pøišel na návštìvu kostelník. Tu mu otec žaloval na své trápení a vyprávìl mu, jak mladší syn všechny vìci poplete, že nic neví a nic se nauèit nemùže.
"Jen si pøedstavte, sousede, že když jsem se ho ptal, jak si chce svùj chléb vydìlat, on si pøál vyuèit se strachu."
"Jestli nejde o nic jiného," odvìtil kostelník: " tomu se mùže u mne nauèit, pošlete ho ke mnì, já už vám ho obrousím."
Otec byl spokojen, protože si pomyslel. "Chlapci aspoò trochu pøistøihne køidýlka."
Kostelník vzal Cyrila do svého domu. Cyril musel zvonit. Za pár dnù probudil kostelník hocha o pùlnoci, Cyril musel vstát, vyjít na kostelní vìž a zvonit.
"Já tì nyní nauèím, jak se bát." øekl si kostelník a vydal se tajnì za Cyrilem. Když byl hoch až nahoøe a držíc se za provaz, kterým zvony mìl rozezvuèet, se otoèil a uvidìl na schodech naproti prùzevnici stát bílý pøízrak.
"Kdo je tam?" zzavolal, ale pøízrak mu neopovìdìl, ani se nepohnul.
"Odpovìz!" volal Cyril: "nebo táhni pryè, pøece tu nebudeš celou noci civìt?"
Kostelník však zùstal nepohnutý stát, aby chlapec vìøil, že je to nìjaké strašidlo. Cyril ale zavolal podruhé:
"Co tady chceš? Mluv, jsi-li poctivý chlap, sic tì shodím dolù ze schodù."
Kostelník si myslil, že on to jistì tak zle nemyslí a žádný zvuk nevydal, zùstal nehybný jako kámen. Tu zavolal Cyril potøetí, a když byl duch dále mlèenlivý, tu skoèil na nìj s rozbìhem, a shodil ho tìch deset schodù dolù. Ubohý pøízrak zùstal v jednom koutì tiše ležet. Pak Cyril zazvonil, šel domù, lehl si beze slova do postele a usnul.
Kostelnièka èekala na manžela dlouho, ale on stále nepøicházel. Tu dostala strach. a probudila Cyrila, aby se ho ptala, kde její muž zùstal, že za ním pøece na vìž šel.
"Nevím" øekl Cyril: "ale, nìkdo stál na schodech, a protože mi neodpovídal a odejít nechtìl, tak jsem toho taškáøe dolù srazil. Bìžte se podívat, a jestli to mistr byl, to je mi lito."
A kostelnièka se rozbìhla hledat muže a našla ho v rohu ležet, naøíkajícího, nebo mìl zlomenou nohu.
Kostelnièka muže odnesla domù a pak bìžela s velkým náøkem k Cyrilovu otci.
"Váš chlapec," volala: "velké neštìstí zpùsobil, mého muže ze schodù shodil, a on teï má zlomenou nohu. Odveïte si toho nièemu z našeho domu."
Otec se velmi polekal, utíkal a chlapce pryè odvedl.
"Co jsou to za bezbožné skutky, které musíš neustále vyvádìt?"
"Otèe, øekl Cyril: "vyslechnìte mne, jsem zcela nevinný. Stál tam v té tmì, jako nìkdo, kdo má zlý úmysl. Nevìdìl jsem, kdo je to, a tøikrát jsem ho vyzval mluvit nebo jit pryè."
"Ach," øekl otec: "jen neštìstí mi pøinášíš, jdi mi z oèí, nechci tì už nikdy vidìt."
"Dobøe, otèe, poèkejte však než se rozední, pak se do svìta vydám a budu se uèit strachu, tak tomu umìní porozumím a tím se uživím."
"Uè se èemu chceš," øekl otec: "mì je to už jedno, tady máš padesát tolarù, s tím jdi do dalekého svìta a neøíkej živáèkovi, odkud jsi, ani kdo je tvùj otec, abych se za tebe stydìt nemusel."
"Dobøe otèe, když si to pøejete, budu se mít na pozoru."
Když se rozednilo, shrábnul Cyril svých padesát tolarù do rance, vydal se zemskou silnicí a cestou si stále pro sebe povídal: "Kéž bych se bát nauèil, kéž bych se bát nauèil."
Tu šel kolem jeden muž a slyšel tu jeho prùpovídku, kterou si brumlal, a když byli kousek ušli, až k místu, kde byla šibenice vidìt, tu k nìmu muž pravil:
"Podívej se, tam je strom, kde sedm slaví svatbu s provazníkovou dcerou a teï se uèí létat, sedni si pod nìj a èekej, až noc nastane, pak se bát jistì nauèíš."
"Ach jen tohle je k tomu tøeba?" øekl Cyril: "tak to lehce zvládnu. Jestli se bát tak rychle nauèím, pak jsou tyhle tolary tvoje, pøijï si pro nì ráno."
Cyril šel k šibenici, sedl si pod ni a èekal, dokud se nesetmìlo. A protože mu byla zima, rozdìlal si oheò. Ale o pùlnoci vál tak chladný vítr, že se ani tím ohnìm zahrát nemohl. A ten vítr se do obìšencù opíral a oni se pak hýbali a tøásli, tu si byl Cyril pomyslil:
"Ty tu mrzneš i u ohnì, jak se pak oni nahoøe nemají zimou tøásti."
A protože milosrdný byl, pøistavil žebøík, vylezl nahoru, a jednoho po druhém odvázal a snesl všech sedm dolù. Rozhrabal oheò, foukal do nìj a posadil je všechny kolem nìj, aby se mohli ohøát. A obìšenci mlèky sedìli, ani se nepohnuli, a oheò zachvátil jejich šaty.
Tu pravil Cyril: "Dejte pozor, nebo vás zase nahoru povìsím."
Mrtví ale neslyšeli, mlèeli a nechali svoje cáry dál hoøet. Tu se Cyril rozèílil a zvolal:
"Když nedáte pozor, tak já vám pomáhat nebudu, nechci vás tady upéci." a povìsil je zase po øadì nahoru. Pak si sedl k ohni a usnul. Druhého dne ráno pøišel onen muž a chtìl svých padesát tolarù:
"Tak co, nauèil ses bát?"
"Ne," odvìtil Cyril: "jak bych taky mohl? Ti tam ani hubu neotevøeli a jsou tak hloupí, že tìch pár onucí, které na tìle mají, by shoøet nechali."
Tak ten muž pochopil, že tìch padesát tolarù nedostane, šel pryè a pravil:
"Tedy nìkoho takového jsem ještì nepotkal."
Cyril šel dál svojí cestou a zaèal si zase pod nos brumlat: "Kéž bych se bát nauèil, kéž bych se bát nauèil."
Tu to uslyšel jeden forman, které kolem právì šel a zeptal se:
"Kdopak jsi?"
"Nevím." odvìtil Cyril.
Tu se forman opìt zeptal: "A odkud pak jsi?"
"Nevím"
"Kdo je tvùj otec?"
"To nesmím øíct."
"Co si to brumláš stále pod vousy?"
"Ech, ale jen že bych se rád nauèil bát, ale nikdo mì to nauèit nedokáže." øekl Cyril.
"Nechej tìch hloupých øeèí," øekl forman: "a pojï se mnou, uvidím, co mohu pro tebe udìlat."
Cyril putoval s formanem, veèer dorazili do hostince, kde chtìli pøespat. Tu Cyril pøi vstupu do svìtnice vykøikl hlasitì:
"Kéž bych se tu bát nauèil, kéž bych se tu bát nauèil"
Hostinský, když to slyšel, zaèal se smát a øekl. "No kdyby jsi mìl chu, byla by tu pøíležitost."
"Ale mlè," okøikla ho hostinská: "kolik všeteèných už to svým životem zaplatilo, jaká by to byla škoda pro jeho krásné oèi, kdyby už nikdy denní svìtlo nespatøily."
Cyril ale øekl: "A je to tìžké jakkoliv, chci se uèit bát, kvùli tomu svìtem táhnu."
A dotud nedal hostinskému pokoje, dokud mu on nevyprávìl,že nedaleko odtud stojí zakletý zámek, a tam se kdo chce, uèit strachu mùže, když tam tøi noci pøenocuje. Král tomu, kdo to dokáže, slíbil svoji dceru za ženu; a ona byla nejkrásnìjší dívka, kterou slunce kdy vidìlo; v zámku byl též ukryt obrovský poklad, který bìsní duchové hlídají, pak oni budou svobodní a chuïas k velkému bohatství pøijít mùže. Již mnoho jich to zkoušelo, ale žádný ráno ven nevyšel.
Tak šel Cyril druhého dne za králem a øekl mu:
"Pokud dovolíte, Jasnosti, já budu po tøi noci v tom zakletém zámku hlídat."
Král na nìj pohlédl, a protože se mu líbil, øekl:
"Mùžeš si pøát tøi vìci, ale musejí být neživé, ty si pak na zámek vezmeš."
Tu Cyril odpovìdìl. "Tedy já si pøeji oheò, soustruh a struhací lavici s ostrým nožem "
Král mu nechal ony vìci ve dne na zámek pøinést. Když se snesla noc, vyšel Cyril na kopec do zámku, rozdìlal ...