 |
| |
SAINT-EXUPÉRY ANTOINE DE
Title:MALÝ PRINC
Subject:FICTION
Malý princ
Napsal Antoine de Saint-Exupéry, 1946
Pøeložila Zdeòka Stavinohová, 1972
LÉONU WERTHOVI
Odpuste, dìti, že jsem vìnoval tuto knihu dospìlému! Mám závažnou omluvu: Ten dospìlý je mùj nejlepší pøítel. Mám ještì jednu omluvu: ten dospìlý dovede všechno pochopit, dokonce i knihy pro dìti. A mám ještì tøetí omluvu: ten dospìlý bydlí ve Francii, trpí tam hladem a zimou. Velice potøebuje, aby ho nìkdo potìšil. Nestaèí-li všechny tyhle omluvy, rád vìnuji tuto knihu dítìti, kterým kdysi ten dospìlý byl. Všichni dospìlí byli nejdøíve dìtmi. (Ale málokdo se na to pamatuje.) Opravuji tedy své vìnování:
LÉONU WERTHOVI,
KDYŽ BYL MALÝM CHLAPCEM
I - Hroznýš
Když mi bylo šest let, vidìl jsem jednou nádherný obrázek v knize o pralese, která se jmenovala Pøíbìhy ze života. Na obrázku byl hroznýš, jak polyká šelmu. Tohle je kopie kresby:
V knížce stálo: „Hroznýši svou koøist nežvýkají, polykají ji celou. Potom se nemohou ani hnout a celého pùl roku spí a tráví.“
Hodnì jsem tehdy pøemýšlel o dobrodružstvích v džungli a také se mnì podaøilo nakreslit pastelkou první kresbu. Kresbu èíslo 1. Vypadala takhle:
Ukázal jsem své veledílo dospìlým a ptal jsem se jich, nahání-li jim má kresba strach.
Odpovìdìli mi:
„Proè by klobouk nahánìl strach?“
Ale on to nebyl klobouk. Byl to hroznýš, jak zažívá slona. Nakreslil jsem tedy vnitøek hroznýše, aby to dospìlí pochopili. Oni totiž potøebují vždycky nìjaká vysvìtlení. Má kresba èíslo 2 vypadala takhle:
Dospìlí mi však poradili, aby nechal toho kreslení otevøených a zavøených hroznýšù a zajímal se radìji o zemìpis, poèty a mluvnici. Tak se stalo, že jsem se v šesti letech vzdal skvìlé malíøské kariéry. Neúspìch mé kresby èíslo 1 a kresby èíslo 2 mì odradil. Dospìlí sami nikdy nic nechápou a dìti to hroznì unavuje, stále a stále jim nìco vysvìtlovat. Musel jsem si tedy vybrat jiné povolání a nauèil jsem se øídit letadlo. Létal jsem tak trochu po celém svìtì. A pravda je, že mi zemìpis hodnì posloužil. Dovedl jsem na první pohled rozeznat Èínu od Arizony. Je to velice užiteèné, když èlovìk v noci zabloudí.
A tak jsem se v životì setkal se spoustou vážných lidí. Žil jsem hodnì s dospìlými, poznal jsem je velice zblízka. Ale mé mínìní o nich se valnì nezmìnilo.
Když jsem mezi nimi potkal nìkoho, kdo se mi zdál trochu bystrý, ovìøil jsem si na nìm svou zkušenost s kresbou èíslo 1, kterou mám stále schovanou. Chtìl jsem vìdìt, je-li opravdu chápavý. Ale vždycky mi odpovìdìl: „To je klobouk.“ Nepovídal jsem mu tedy ani o hroznýších, ani o pralesích, ani o hvìzdách. Pøizpùsobil jsem se mu. Mluvil jsem s ním o bridži, golfu, politice a o kravatách. A dospìlý byl velice spokojen, že poznal tak rozumného èlovìka.
II - Beránek
Tak jsem žil sám a nemìl jsem nikoho, s kým bych si mohl opravdu popovídat. Tu se mi jednou pøed šesti lety v poušti na Sahaøe porouchal motor. Nìco se v nìm polámalo. A ponìvadž jsem nemìl s sebou mechanika a ni cestující, chtìl jsem se do té nesnadné opravy pustit sám. Byla to pro mne otázka života nebo smrti.
Mìl jsem pitnou vodu sotva na týden.
První veèer jsem tedy usnul v písku, na tisíc mil daleko od jakékoliv obydlené konèiny. Byl jsem opuštìnìjší než troseèník na voru uprostøed oceánu. Dovedete si proto pøedstavit, jaké bylo mé pøekvapení, když mì na úsvitì probudil zvláštní hlásek:
„Prosím pìknì ... nakresli mi beránka...“
„Cože?“
„Nakresli mi beránka...“
Vyskoèil jsem, jako by do mne hrom uhodil. Dobøe jsem si protøel oèi. Pozornì jsem se podíval a spatøil jsem prazvláštního èlovíèka, který si mì vážnì prohlížel.
Toto je jeho nejlepší portrét, jaký se mi podaøilo pozdìji nakreslit.
Má kresba ovšem není zdaleka tak pùvabná jako model. Ale za to já nemohu. Dospìlí mì odradili od malíøské kariéry, když mi bylo šest let, a proto jsem se nenauèil kreslit nic jiného než zavøené a otevøené hroznýše. Udivenì jsem se díval na ten zjev. Považte jen, že jsem byl na tisíc mil od jakéhokoliv obydleného kraje. A mùj èlovíèek nevypadal, jako by zabloudil ani jako by byl na smrt unavený nebo vyhladovìlý, polomrtvý žízní nebo na smrt vylekán. Vùbec nevypadal jako dítì ztracené v poušti, na tisíc mil daleko od nìjakého obydleného kraje. Když jsem koneènì byl schopen promluvit, øekl jsem mu:
„Ale ... co tu dìláš?“
A tu mi docela tiše, jako nìco nesmírnì vážného, opakoval:
„Prosím pìknì ... nakresli mi beránka...“
Když stojíme pøed pøíliš velkou záhadou, neodvážíme se neuposlechnout. Aèkoli se mi to zdálo zde - na tisíce mil ode všech obydlených míst a v nebezpeèí smrti nesmyslné, vytáhl jsem z kapsy list papíru plnící pero. Ale tu jsem si vzpomnìl, že jsem studoval pøedevším zemìpis, dìjepis, poèty a mluvnici, a øekl jsem èlovíèkov (trochu mrzutì), že neumím kreslit. Odpovìdìl mi:
„To nevadí. Nakresli mi beránka.“
Ponìvadž jsem nikdy nekreslil beránka, nakreslil jsem mu jednu z tìch dvou kreseb, které jsem umìl. Obrázek zavøeného hroznýše. A užasl jsem, když jsem slyšel, jak mi ten èlovíèek povídá:
„Ale ne, já nechci slona v hroznýši. Hroznýš je moc nebezpeèný a slon zabere hodnì místa. U mne doma je všechno malinké. Potøebuji beránka. Nakresli mi beránka.“
Tak jsem tedy kreslil.
Díval se pozornì a øekl:
„Ne! Tenhle je už moc nemocný. Udìlej mi jiného.“
Nakreslil jsem tento obrázek:
Mùj pøítel se mile, shovívavì usmál:
„Ale podívej se ... to není beránek, to je beran. Má rohy...“
Tak jsem kresbu znovu pøedìlal.
On ji však zase odmítl jako ty pøedcházející:
„Ten je moc starý. Já chci takového, aby dlouho žil.“
A tu, protože jsem ztratil trpìlivost a protože jsem spìchal, abych se co nejdøív pustil do rozebírání motoru, naèmáral jsem tuhle kresbu:
A prohlásil jsem:
„To je bedýnka. Beránek, kterého chceš, je uvnitø.“
Ale byl jsem velice pøekvapen, když se oblièej malého soudce rozzáøil.
„Právì tak jsem to chtìl. Myslíš, že ten beránek bude potøebovat hodnì trávy?“
„Proè?“
„Protože u mne doma je všechno malinké...“
„Jistì to postaèí. Dal jsem ti docela malého beránka.“
Sklonil se nad kresbu.
„No, není tak moc malý ... Jé, podívej se, on usnul...“
A tak jsem se seznámil s malým princem.
III - Planeta
Dlouho to trvalo, než jsem pochopil, odkud pøichází. Zdálo se, jako by malý princ, který se mì stále na nìco vyptával, moje otázky nikdy neslyšel. Všechno mi poznenáhlu objasnila jen slova náhodnì pronesená. Tak když jsem poprvé spatøil mé letadlo (nebudu kreslit letadlo, je to pro mne pøíliš složité), zeptal se mì:
„Co to je za vìc?“
„To není vìc. To létá. Je to letadlo ... Moje letadlo.“
A byl jsem hrdý, že mohu øíci, že létám. A tu zvolal:
„Jejda. Ty jsi spadl z nebe!“
„Ano,“ odpovìdìl jsem skromnì.
„Jé, to je divné...“
A malý princ se roztomile zasmál. To mì hroznì pohnìvalo. Chci, aby se mé nehody braly vážnì. Potom dodal:
„Tak ty taky pøicházíš z nebe! Z které planety?“
Hned mi svitlo trochu svìtla do záhady jeho pøíchodu a rychle jsem se otázal:
„Ty tedy pøicházíš z jiné planety?“
Neodpovìdìl mi. Zavrtìl mírnì hlavou a stále se díval na mé letadlo:
„Pravda, na tomhle jsi nemohl pøijít z moc velké dálky...“
A nadlouho se ponoøil do snìní.
Potom vyndal mého beránka z kapsy a zabral se do pozorování svého pokladu.
Dovedete si pøedstavit, jakou zvìdavost ve mnì probudila jeho zmínka o jiných planetách. Pokusil jsem se proto dovìdìt se o tom více.
„Odkud pøicházíš, èlovíèka? Kde je to tvé doma? Kam chceš odvést svého beránka?“
Na chvíli se zamyslil a pak odpovìdìl:
„Dobøe, že jsi mi dal tu bedýnku, v noci to bude jeho domeèek...“
„Ovšem. A budeš-li hodný, dám ti také provázek, abys ho mohl ve dne pøivázat. A kolík.“
Zdálo se, že tento návrh malého prince zarazil.
„Pøivázat? To je ale podivný nápad!“
„Víš, když ho neuvážeš, pùjde, kam mu napadne, a ztratí se.“
Mùj pøítel se znovu zasmál:
„A kampak by šel?“
„Kamkoli. Stále rovnì...“
Tu malý princ vážnì poznamenal: „To nevadí, u mne je to velice malé!“
A tak trochu smutnì dodal: „Když jde èlovìk stále rovnì, daleko nedojde...“
IV - Èísla
Tak jsem se dovìdìl druhou velmi dùležitou vìc: že totiž planeta, odkud pochází, je sotva vìtší než dùm.
To mì nemohlo pøíliš pøekvapit. Dobøe jsem vìdìl, že kromì velkých planet, jako jsou Zemì, Jupiter, Mars, Venuše, které dostaly jméno, existují ještì stovky jiných, které jsou nìkdy tak malé, že dá hodnì práce spatøit je aspoò dalekohledem. Když hvìzdáø takovou planetu objeví, dá jí místo jména èíslo. Nazve ji napøíklad asteroidem 3251.
Mám vážné dùvody domnívat se, že planeta, odkud pøišel malý princ, je planetka B 612.
Jen jednou ji uvidìl dalekohledem v roce 1909 nìjaký turecký hvìzdáø. Podal tehdy o svém objevu obsáhlý výklad s ukázkami na mezinárodním astronomickém kongresu. Ale nikdo mu nevìøil, protože byl nezvykle obleèen. Dospìlí jsou už takoví.
Naštìstí pro dobrou reputaci planetky B 612 pøinutil jeden turecký diktátor svùj lid pod trestem smrti, ...
|
|
|
