GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB

Title:KOUZELNÁ LOD
Subject:FICTION Scarica il testo


GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Kouzelná loï


Byl jednou jeden král a ten mìl to nejpodivnìjší pøání. Jednoho dne pøikázal:
„A mi postaví loï, která by dokázala po vodì i po zemi plout.“
Toho samého dne nechal jeho kancléø po celé øíši heroldy rozhlásit:
„Kdo dokáže králi takovou loï postavit, která bude moci plout po vodì i po zemi, dostane za ženu princeznu a stane se králem.“
Tahle zpráva se donesla i jednomu bohatému majiteli pily, který mìl tøi syny. Zavolal si je a øekl jim:
„Vynaložím vše co mám; vyzkoušejte jeden po druhém takovou loï postavit.“
Synové upadli hned do hádky, který že loï první vyzkouší postavit, až otec rozhodl, že nejprve nejstarší tak má uèinit.
Vydal se Jakub s pacholky do lesa, aby tam pokáceli døevo nutné ke stavbì lodi. Mìli už pìknou øádku krásných jedlí srovnánu, když po lesní pìšinì pøišel staøík a prosil o kousek chleba.
Mladý pilaø mu, ale øekl:
„Mám chleba jen pro sebe a své lidi a tobì nedám nic!“
„Co to tu se svými lidmi dìláš?“ zeptal se staøík.
„Loï, co dokáže plout po vodì i po zemi,“ zavrèel na nìj Jakub.
„Toho bohdá zanecháte!“ odvìtil staøík a šel dál.
A jak øekl, tak se také stalo.
Pracovali dlouho, ale takovou loï postavit nedokázali.
Když nejstarší po tom nedokonèeném díle pøišel domù, vydal se do lesa ten prostøední syn, Tomáš.
Slunce zapadalo a Tomáš si chtìl zrovna s pacholky oddechnout, když tu opìt pøišel ten staøík a prosil o chleba.
„Pro cizí lidi žádný chléb nemám,“ dostal odpovìï.
Na to se staøec zeptal:
„Co to tu se svými lidmi dìláš?“
„Loï, co dokáže plout po vodì i po zemi!“ odvìtil Tomáš.
„Toho bohdá zanecháte!“ odvìtil staøík a šel dál.
A mìl pravdu. Také prostøední syn musel po tolikeré zbyteèné námaze od díla upustit.
Teï pøišla øada na Honzu, toho nejmladšího. Svolal dìlníky, vytáhli do lesa a tam pøiložil i Honza ruku k dílu. V podveèer k nìmu pøišel onen staøík a prosil jej o kousek chleba.
„Rád,“ øekl Honza: „sednìte si ke mnì.“
A podal mu chleba a sýr a pohár mu naplnil vínem. Staøec podìkoval a po chvíle se ho zeptal:
„Co to tu se svými lidmi dìláš?“
„Loï, co dokáže plout po vodì i po zemi.“ odvìtil Honza.
„Tak, tak.“ pravil ten muž.
„Moji dva bratøi se o to již pokoušeli, ale nedaøilo se jim.“ vyprávìl Honza.
Staøec pokývnul:
„Já vím. Taky ty to nikdy nedokážeš. Ale protože jsi z vás tøí bratrù nejlepší, budeš mít to štìstí se o princeznu ucházet. Pøijï na toto místo za tøi dny v tuto hodinu a já ti takovou loï dám.“
Pøesnì v ten domluvený èas se staøík objevil a s ním i ona kouzelná loï, co po vodì i po zemi plout umìla. Jak byl chasník pøekvapen a samou radosti bez sebe.
„Nu, nastup si!“ øekl mu muž: „A šastnou cestu!“
Døíve než se Honza ohlédnul, aby svému dárci podìkoval, cizinec zmizel. Tak vystoupil na loï a dal se bez zdržování na cestu do hlavního mìsta ke královskému paláci.
Když tak na lodi pøes zemi a vodou plul, uvidìl pøed jedním lesem stát Lovce. Pušku mìl založenu a míøil nìkam do nebes. Honza zastavil loï a zeptal se ho:
„Na co míøíš, pøíteli?“
Lovec mu odvìtil:
„Chci støelit toho vrabce, který sedí za vsí na kostelní vìži.“
Honza mínil:
„To pøeci není možné!“
Ale støelec ho usadil:
„S touhle puškou mohu každého ptáka, který bude ètyøi sta hodin cesty daleko, trefit!“
„Nechceš jet se mnou?“ zeptal se ho Honza.
„No to bych rád, ale já nemám žádné peníze.“
„Ty nepotøebuješ!“ øekl mu Honza.
Tak se Lovec posadil k nìmu do lodi a jeli dál spoleènì.
Nebyli dlouho na cestì, když narazili na muže, který mìl na pravé stranì znetvoøené dlouhé ucho a mìl jej položené na zemi. Honza zastavil loï a ptal se muže:
„Copak si to poèínáš s tím uchem?“
„S ním mohu slyšet, co se v dálce ètyøi sta hodin odsud povídá.“
„Tak si poslechni, co øíkají na královském zámku.“
Chvíli Velkouchý naslouchal a pak pravil:
„Povídá se zrovna o pøání krále, který chce mít loï, aby po vodì i zemi umìla plout. Ale ministr øíká, že nìco takového postavit je nemožné.“
„Nechceš jet se mnou?“ zeptal se ho Honza.
„No to bych rád, ale já nemám žádné peníze.“
„Ty nepotøebuješ!“ øekl mu Honza a nechal ho nastoupit a jeli dále.
Brzy potkali jiného muže, který mìl na nohách obrovské holínky. Honza zastavil loï a ptal se toho muže:
„Proè máš tak velké holínky?“
Muž odvìtil:
„V tìch holínkách chodím rychleji nìž vítr.“
„Nechceš jet se mnou?“ zeptal se Honza.
„No to bych rád, ale já nemám žádné peníze, abych ti cestu zaplatil.“
„Ty nepotøebuješ!“ øekl mu Honza a jel s nimi i Bìžec.
Za nìjakou chvíli uvidìli ètvrtého muže, jak stojí na cestì. A z podolku mu kouká obrovská døevìná zátka. Tomu se Honza velmi podivil a zastavil loï. Zeptal se muže:
„Proè tam máš zastrèenou tu zátku?“
„To má svùj dobrý dùvod,“ odvìtil ten muž: „nebo, když bych tu zátku vytáhnul, mohl bych celé království podìlat.“
„Aha,“ øekl Honza: „nechceš jet se mnou?“
„No to bych rád, ale já nemám žádné peníze a mnoho toho sním.
„Ty nepotøebuješ!“ øekl mu Honza: „Jen pojeï s námi!“
Tak Muž se zátkou nastoupil na loï a jeli na královský dvùr.
Když Honza pøiplul pøed zámek, pøedal tu loï i se ètyømi muži do péèe stráží a sám šel rovnou ke králi. Dvornì se uklonil a øekl:
„Pane králi, dole mám loï, která dokáže plout po vodì i po zemi!“
Tu se král zeptal:
„Sám jsi ji vyrobil?“
„Ano!“ odvìtil Honza.
„Tak z té lodi vyøízni jeden kus a místo nìj pak dej jiný!“ poruèil mu král.
Tu øekl Honza:
„Já jsem tu loï celou postavil, proè bych ji teï mìl nièit a zase vyspravovat? To neudìlám!“
Když se král tímhle zpùsobem Honzy nezbavil, nechal povolat kancléøe a radil se s ním, cože si poènou. Nebo král si myslil, že tomu hlupákovi pøece nemùže svoji dceru dát za ženu. Kancléø mu poradil:
„Musíte mu dát nesplnitelný úkol; øeknìte, že mu dceru a øíši døíve nedáte, dokud jej nesplní.“
„A jaký úkol, myslíš, aby byl nesplnitelný?“ zeptal se král.
„Pošlete ho ke studni, která odtud leží tøi sta hodin cesty, aby vám bìhem tøi hodin pøinesl džbán vody. Myslím, že od ženitby pak rád upustí!“
Tato rada se králi líbila, nechal si tedy Honzu zavolat a øekl mu:
„Poslouchej, musíš mi nejprve pøinést džbán vody ze studny, která leží na hranicích mé øíše. Budeš-li bìhem tøí hodin opìt tady, pak dostaneš moji dceru a staneš se králem.“
„Staniž se!“ øekl Honza a pospíchal na loï za svými druhy.
„Natáhni svoje holínky!“ volal na Bìžce a poslal ho pro vodu.
Bìžec utíkal jako vítr ke studni, naplnil džbán a chtìl se hned obrátit na zpáteèní cestu, ale pak si pomyslel:
„Èasu máš dost, chvíli si odpoèineš!“
Položil se pod strom a usnul.
Ubìhly dvì hodiny a Honza stál na lodi a èekal a èekal, ale Bìžec nikde. Tu øekl tomu Velkouchému:
„Poslechni si, kde Bìžec vìzí!“
Velkouchý položil ucho na zem a chvíli poslouchal:
„Usnul u studny, slyším, jak tam chrápe!“
Tu popadnul Lovec pušku, nabil štìrèíkem a støelil tomu spáèi tìsnì kolem hlavy, až mu ty kamínky kolem uší zasvištìly. To Bìžce probudilo, utíkal tedy dál a právì vèas s tím džbánem pøibìhnul.
Honza vodu zanesl králi a žádal jeho dceru a království. Nyní byl král opìt v úzkých, nebo si byl nepomyslil, že Honza vodu ze studny tak rychle pøinese. Protože ale žádné východisko nevidìl, zeptal se Honzy nakonec:
„Nechtìl bys místo princezny a mojí øíše zlato?“
Honza odvìtil:
„To mùže být, ale chci tolik zlata, kolik moje loï unese!“
To mu král pøislíbil, ale potají si nechal opìt zavolat kancléøe a øekl mu:
„Jakmile Honza vypluje, pošlete za ním pùl regimentu rudých husarù, aby mu to zlato zase vzali!“
Mezitím královští sloužící tunu zlata za tunou nosili na loï. Když byla loï naložená, vydal se Honza i se svými pomocníky na zpáteèní cestu. Když projíždìli mìstskou bránou øekl Honza Velkouchému:
„Ještì jednou si poslechni, co se teï na zámku povídá!“
Velkouchý chvíli poslouchal a pak pravil:
„Král vyslal zrovna pùl regimentu rudých husarù, aby nám to zlato vzali a králi zpìt pøinesli.“
Netrvalo dlouho a ta rudá jízda byla tu. Když se dostateènì pøiblížili tu Honza zavolal na Muže se zátkou:
„Co myslíš, mohl bys tìm husarùm svoji odvrácenou tváø ukázat a zátku vytáhnout?“
Onen se k tomu s velkou radosti hotovil. Vytáhnul zátku a tu to z nìj vyletìlo jako ohnivý plamen do dálky ...

  • Libri.it

  • Libri.it