GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB

Title:JAK TÁHLO SVETEM DRUHU ŠESTERO
Subject:FICTION Scarica il testo


GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Jak táhlo svìtem druhù šestero


Byl jednou jeden muž, co každému øemeslu rozumìl, a ten sloužil ve válce stateènì a èestnì, ale když ta skonèila, byl propuštìn a jako mzdu jen tøi krejcary dostal. A ten si tak pravil, že toto se mu nelíbí, že ty správné kamarády najde a to by se pak vidìlo, aby mu král své poklady nevydal.
A plny vzteku si vykraèoval lesem až pøišel k jednomu, co takový Silák byl, že ze zemì trhal vzrostlé stromy, jakoby to jen stébla trávy byla. Voják se ho hned ptal, zda-li by s ním do svìta nešel a Silák pravil, že jen své staré matièce tu trochu døíví odnese, hned s ním do svìta potáhne. A za chvíli byl opravdu zpìt a ve dvou šli dál tím lesem.
A tu uvidìli Lovce, jak kleèí na kolenou a puškou na nìco míøí. I zeptali se ho pøekvapenì, co støílet míní, když kolem nièeho k vidìní není, i ten jim pravil, že asi dvì míle odtud sedí moucha na vìtvi dubu a on ji chce do levého oka støelit. Tu Voják i jemu øekl, a s nimi do svìta se vydá, když budou tøi, nemusejí se bát nièeho.
Dál putovali až pøišli na pláò, kde sedm vìtrných mlýnù stálo, které se divoce toèily, aèkoli ani zprava ani zleva nefoukal vítr a nepohnul se ani lísteèek. Voják i jeho druhové se tomu velmi podivili, jak se ty mlýny tak toèit mohou, a pokraèovali v cestì, když pøišli k jednomu, co na stromu sedìl, jednu nosní dírku pøikrytou držel a druhou foukal. I ptali se ho, co to provádí, a on jim pravil, že dvì míle odtud sedm vìtrných mlýnù stojí a on je pohání. I toho jíti s sebou pøemluvili.
Šli dál a uvidìli jednoho, který stál na jedné noze, druhou mìl odepnutou a položenou vedle sebe, a když se ho byli zvìdavì ptali, co že to provádí, on jim pravil, že je Bìžec znamenitý, že kdyby i tu druhou nohu mìl pøipnutou, byl by rychlejší jako vítr. I toho vzali rádi s sebou.
Neputovali vìru dlouho a uvidìli jednoho, co mìl na hlavì klobouèek, ale ten mìl až na uších naražený. I ptali se ho, proè si klobouk øádnì nenasadí, že jako úplný blázen vypadá a on jim odvìtil, že to uèinit nemùže, nebo když on si klobouk narovná, tu pøijde obrovský mráz, že ptáèkové budou z nebe padat zmrzlí na zemi. I toho vzali rádi s sebou.
Tak podivuhodná šestka doputovala do královského mìsta, kde zrovna král dal vyhlásit, že kdo chce bìžet s jeho dcerou o závod a ten souboj vyhraje, jejím mužem se stane, ale když prohraje, ztratí hlavu.
Tak se dali u krále ohlásit a Voják pravil, že jeho pøítel za nìj pobìží, ale král odvìtil, že však i jeho hlava bude dána v sázku. Když bylo vše ujednáno a domluveno, nasadil si Bìžec druhou nohu. Tak urèeno bylo, že kdo døíve vodu ze vzdálené studny pøinese, vítìzem bude. Bìžec i princezna dostali stejný džbánek a závod byl odstartován, avšak sotva princezna malý kousek ubìhla, Bìžec už k vidìní nebyl, nebo jako vítr upaloval. Za pár chvil byl u studny, naplnil svùj džbánek a obrátil se zpìt.
Ale uprostøed cesty domù, pøepadla Bìžce únava, tak položil džbánek, sám se vedle natáhnul a usnul. Jako podušku pod hlavu si dal koòskou lebku, aby nepohodlnì ležel a dlouho nespal. Zatím princezna, která tak rychle utíkat umìla, jako žádný jiný èlovìk, ke studni dorazila, svùj džbánek naplnila a k domovu se obrátila, tu cestou uvidìla Bìžce ležet a spát, a tak si byla pomyslila, že sama prozøetelnost ji protihráèe do rukou vydala, jeho džbánek vyprázdnila a bìžela dál.
Nyní by bylo vše ztraceno, kdyby Lovec se svým ostøížím zrakem do dálky se nedíval a svoji pušku z ramenou nesundal a koòskou hlavu z pod Bìžcovy hlavy neodstøelil. Bìžec se probudil, vyskoèil a svùj prázdný džbánek uvidìl, ale rozvahu neztratil, popadl ho, zpìt ke studni dobìhnul a opìt ho vodou naplnil a bìžel jako vítr na zámek, kam byl o celých deset minut døíve než princezna dorazil.
Král se velmi urazil a jeho dcera ještì více, že ji obyèejný, bývalý Voják porazil, i radili se spolu, jak by se jeho i jeho kamarádù zbavili. Tu nakonec král pravil, a princezna strach nemá, že on na nìco již pøipadnul, že oni se jistì domù nikdy nevrátí. Pak jim øekl, že jistì hlad a žízeò mají a mohou se nyní dosyta napít a najíst, a zavedl je do komnaty, která podlahu železnou mìla, dveøe taky byly železné a okna byla chránìna železnými møížemi. V komnatì stál bohatì prostøený stùl a k nìmu mìlo tìch šest usednout. Když tak byli uèinili, král z komnaty vyklouznul ven a dveøe nechal pevnì zavøíti, pod komnatou sluhovi poruèil oheò rozdìlati, až se železo docela rozžhavilo.
Zatím šestka u stolu sedìla a tu jim velké horko pøišlo, však okna byla zamøížována a dveøe zamknuty, i poznali, že král jim zlou léèku nastrojil, tu však ten Mrazivec si klobouk rádnì na hlavì narovnal a tu se jalo mrznout pøevelice, až jídlo na mísách tuhlo na kámen.
Tak ubìhlo pár hodin a král byl uvìøil, že tìch šest žár dávno zahubil, a nechal dveøe otevøít. A tu s údivem vidìl, jak tìch šest je zdrávo a veselo, a v komnatì je velmi chladno a zbytky jídel na mísách zmrznuté. Král se velmi rozhnìval a bìžel za sluhou, co mìl na oheò pøikládat, proè on nezatopil a tu vidìl, že oheò hoøí mocným plamenem a železnou podlahu žárem rozpaluje, tedy øekl si, že tìch šest snad èarodìjové být musí.
Král si nechal Vojáka zavolat a tak mu pravil, zda by místo dcery radìji zlato nechtìl, a tu Voják rád souhlasil, že mu staèí jen to, co jeho služebník unese., že za deset dní si pro zlato pøijde. Pak Voják nechal všechny krejèí øíše svolat a oni museli ranec velký jemu ušít, ten pak si Silák dal na ramena a ve stanoveném èase se na královský zámek vydali.
Tu se král byl trochu zalekl, když tak velký ranec vidìl, však slib splnit musel a nechal pøinést tunu zlata, avšak to zlato stìží dno pytle pokrylo, tak musel dat král cely svùj poklad a pøesto byl pytel ani ne zpùli zaplnìn, tak z cele øíše sjelo se 7000 vozù zlata, teprve pytel byl jakžtakž zaplnìn a Silák byl spokojen, pytel si na ramena hodil a vydalo se tìch šest pryè ze zámku.
Když král vidìl, jak oni opravdu bohatství celého království odnášejí, pøivolal své rytíøe a tak jim pravil, aby tìch šest zabili, poklad jim vzali a zpìt mu donesli. Tak tìch šest dvìma regimenty obklíèeno bylo, a takto jim vojáci vyhrožovali, a zlato vrátí, sic bídnì zahynout musí. Tu ten Foukaè se nadechnul a na dvì strany foukl, až ti vojáci z koní nedùstojnì popadali a na útìk se dali. A jejich velitel, co zranìn pádem také byl, køièel, že pohanu takovou si snad nezasloužil. Tu Foukaè tedy ustal v tom vojákù víøení a Voják veliteli pravil, a králi vyøídí, že vojska již posílati nemá, že ono vždy takto dopadne.
Tak král více dìlat nemohl a tìch šest brachù domù pøišlo, poklady si rozdìlilo a žilo v dostatku až do smrti.

GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Jak táhlo světem druhů šestero


Byl jednou jeden muž, co každému řemeslu rozuměl, a ten sloužil ve válce statečně a čestně, ale když ta skončila, byl propuštěn a jako mzdu jen tři krejcary dostal. A ten si tak pravil, že toto se mu nelíbí, že ty správné kamarády najde a to by se pak vidělo, aby mu král své poklady nevydal.
A plny vzteku si vykračoval lesem až přišel k jednomu, co takový Silák byl, že ze země trhal vzrostlé stromy, jakoby to jen stébla trávy byla. Voják se ho hned ptal, zda-li by s ním do světa nešel a Silák pravil, že jen své staré matičce tu trochu dříví odnese, hned s ním do světa potáhne. A za chvíli byl opravdu zpět a ve dvou šli dál tím lesem.
A tu uviděli Lovce, jak klečí na kolenou a puškou na něco míří. I zeptali se ho překvapeně, co střílet míní, když kolem ničeho k vidění není, i ten jim pravil, že asi dvě míle odtud sedí moucha na větvi dubu a on ji chce do levého oka střelit. Tu Voják i jemu řekl, ať s nimi do světa se vydá, když budou tři, nemusejí se bát ničeho.
Dál putovali až přišli na pláň, kde sedm větrných mlýnů stálo, které se divoce točily, ačkoli ani zprava ani zleva nefoukal vítr a nepohnul se ani lísteček. Voják i jeho druhové se tomu velmi podivili, jak se ty mlýny tak točit mohou, a pokračovali v cestě, když přišli k jednomu, co na stromu seděl, jednu nosní dírku přikrytou držel a druhou foukal. I ptali se ho, co to provádí, a on jim pravil, že dvě míle odtud sedm větrných mlýnů stojí a on je pohání. I toho jíti s sebou přemluvili.
Å li ...

  • Libri.it

  • Libri.it