GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB

Title:HONZÍCEK A GRÉTICKA
Subject:FICTION Scarica il testo


GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Honzíèek a Grétièka


U jednoho hlubokého lesa žil chudý døevorubec se svojí ženou a svými dvìmi dìtmi; chlapec se jmenoval Honzíèek a holèièka Grétièka. Živobytí mìli bídné a jednou, když do zemì pøišla velká drahota, už nedokázal obstarat jejich denní chleb.
Jak na to i veèer v posteli myslil a samými starostmi se pøevracel, vzdychnul a øekl svojí ženì:
„Co s námi jen bude? Jak svoje ubohé dìti uživím, když sami pro sebe nic nemáme?“
„Víš co, muži?“ odvìtila žena: „Brzièko ráno dìti odvedeme do lesa co možná nejhloubìji,.tam rozdìláme oheò a dáme jim každému kousek chleba, pak pùjdeme po své práci a necháme je tam samotné. Více domù cestu nenajdou, a tak se jich zbavíme.“
„Ne, ženo.“ øekl muž: „To nikdy neudìlám, jak bych mohl pøenést pøes srdce, že bych své dìti zanechal v lese? Divá zvìø by jistì na nì pøišla a roztrhala je.“
„Ach ty, hlupáku,“ øekla žena: „pak musíme všichni zemøít hlady, mùžeš hoblovat prkna na rakve.“
A pokoje mu nedala, dokud muž nakonec nesouhlasil.
„Je mi tìch ubohých dìtí líto.“ øekl muž nakonec.
Dìti však nemohly taky z hladu usnouti a slyšely, co macecha otci povídá. Grétièka se jala hoøce plakat a øekla Honzíèkovi:
„Co s námi jen bude?!“
„Tiše, Grétièko,“ pravil Honzíèek: „netrap se, já nás nìjak ochráním!“
A když staøí usnuli, vstal, natáhnul si kabátek, otevøel dveøe a vyplížil se ven. Mìsíc jasnì svítil a bílé štìrkové oblázky, které ležely pøed domem, se blyštìly jako pravé krejcary. Honzíèek se sehnul a nasbíral tolik kamínkù, kolik se mu vešlo do tornièky. Pak se vrátil a øekl Grétièce:
„Buï klidná, milá sestøièko, a pokojnì spi, Bùh nás neopustí.“
A sám si lehnul zpìt do postele.
Když nastal nový den, ještì døíve než vyšlo slunce, pøišla macecha a obì dìti probudila:
„Vstávejte, vy lenoši, jdeme do lesa na døevo!“
Potom jim každému dala kousek chleba a øekla:
„Tu máte nìco k obìdu, ale nesnìzte si to døíve, protože nic jiného už nedostanete!“
Grétièka dala chléb do zástìrky, protože Honzíèek mìl v tornièce oblázky. Potom se vydali spoleènì na cestu do lesa. Když byli kousek cesty ušli, Honzíèek se zastavil a zpìt k domu pohlédl, a takto se to každou chvilku opakovalo. Tu otec pravil:
„Honzíèku, na co stále koukáš a zùstáváš pozadu, dávej pozor a neloudej se!“
„Otèe,“ odvìtil Honzíèek: „dívám se na svoji bílou koèièku, které sedí nahoøe na støeše a dává mi sbohem.“
Tu žena øekla:
„Ty hlupáku, to není tvoje koèièka, to je jen ranní sluníèko, které svítí u komína.“
Honzíèek se ale na koèièku nedíval, nýbrž vždy vytáhnul z tornièky jeden záøivý oblázek a hodil jej na cestu.
Když pøišli doprostøed lesa, øekl otec:
„Dìti, nyní nasbírejte døíví, já vám rozdìlám oheò, abyste se u nìj mohly ohøát.“
Honzíèek a Grétièka nanosili celou hromadu klestí, které pak muž zapálil. Když se plameny rozhoøely, žena øekla:
„Nyní si lehnìte k ohni, dìti, a odpoèiòte si, my jdeme kácet døíví. Jakmile budeme hotovi, pøijdeme a odvedeme vás.“
Honzíèek a Grétièka se posadili k ohni, a když nastalo poledne, snìdl každý svùj kousek chleba. A protože slyšeli rány sekerou, vìøili, že otec je nablízku. Ale to nebyla sekera, nýbrž vìtev, která byla na jednom suchém stromì pøivázaná a vítr s ní do nìj sem a tam bušil.
A když tak dlouho jen sedìli, padaly jim víèka únavou a za chvíli oba usnuli tvrdì. Když se koneènì probudili, byla už temná noc. Grétièka se jala plakat a naøíkat:
„Jak se z toho lesa dostaneme?“
Honzíèek ji však uklidòoval:
„Jen chvilku poèkej, dokud mìsíèek nevyjde potom cestu domù již najdeme.“
A když vyšel mìsíc, vzal Honzíèek sestøièku za ruku a šli podle oblázkù, které se v mìsíèním svìtle tøpytily a záøily jako ryzí krejcary a cestu jim ukazovaly.
Celou noc kráèeli a s rozednìním Honzíèek a Grétièka pøišli opìt k otcovskému domu. Zaklepali na dveøe, a když jim žena otevøela a vidìla, že jsou to Honzíèek a Grétièka, øekla:
„Ach vy neposlušné dìti, copak jste v tom lese tak dlouho spaly? My už jsme myslili, že se nechcete domù vrátit.“
Ale otec se zaradoval, nebo mu tìžce leželo na srdci, že je nechal samotné v lese.
Nedlouho potom koukala zase bída ze všech koutù a dìti slyšely, jak matka v noci v posteli k otci pravila:
„Všechno už jsme snìdli, máme už jen pùl bochníèku chleba, pak bude naše trápení u konce. Ty dìti musejí pryè! Musíme je zavésti ještì hloubìji, aby cestu vícekrát nenašly! Je to naše jediná záchrana!“
Muži z toho bylo tìžko u srdce a pomyslil si:
„Bylo by lepší, kdyby ses o poslední sousto se svými dìtmi rozdìlil.“
Ale žena na to neslyšela, lála mu a èinila výèitky. Kdo øekne A musí øíci i B, a když poprvé povolil, musel to uèinit i podruhé. Dìti byly ještì vzhùru a slyšely ten rozhovor. Když staøí usnuli, Honzíèek vstal a chtìl jít ven sbírat štìrkové oblázky jako prve, ale žena dveøe zamknula a Honzíèek nemohl ven. Ale utìšoval sestøièku, økouc:
„Neplaè, Grétièko, klidnì spi, však nám milý Pán zase pomùže!“
Brzièko ráno pøišla žena a zvedla dìti z postele. Každé z nich dostalo kousíèek chleba, ještì menší než pøedešle. Na cestì lesem drobil Honzíèek chleba v tornièce, obèas se zastavil a drobeèek chleba hodil na zem.
„Honzíèku, proè stále zastavuješ a ohlížíš se?“ zeptal se otec: „Jdi øádnì svou cestou!“
„Dívám se na svého holoubka, který sedí na støeše a chce mi dát sbohem.“ odvìtil Honzíèek.
„Hlupáku,“ øekla žena: „to není tvùj holoubek, to je ranní slunce, které nahoøe za komínem svítí.“
Ale Honzíèek po cestì stále házel drobeèky.
Žena zavedla dìti ještì hloubìji do lesa, odkud by se více navrátit nemohly. Pak rozdìlali velký oheò a matka jim øekla:
„Zùstaòte tu sedìt, dìti, a když budete unavené, mùžete se trochu prospat. My jdeme do lesa a budeme kácet døevo. Veèer, až budeme s prací hotovi, pøijdeme a odvedeme vás.“
Když bylo poledne, rozdìlila se Grétièka o chleba s Honzíèkem, který svùj kousek na cestu rozdrobil. Pak oba usnuli a nastal veèer a nikdo pro ubohé dìti nepøišel. Probudily se až do hluboké temné noci a Honzíèek utìšoval sestøièku, økouc:
„Jen poèkej, Grétièko, dokud nevyjde mìsíc, pak drobeèky chleba, které jsem naházel na cestu, uvidíme a ony nám ukáží cestu.“
Když vyšel mìsíc, zvedli se Honzíèek s Grétièkou, ale žádný drobeèek více nenašli, nebo tisíce ptáèkù, kteøí v lese a po polích sem tam létají, je sezobalo.
Honzíèek øekl Grétièce:
„Stejnì cestu domù najdeme!“
Ale nenašli ji. Šli celou noc a ještì den od rána do veèera, ale z toho lesa nevyšli a byli tak hladoví, nebo nemìli nic než pár malin a borùvek, které našli cestou. A protože byli oba velmi unavení, že už je nohy nemohly déle unésti, tak se položili pod jeden strom a usnuli. Nastalo už tøetí ráno od chvíle, kdy opustili otcùv dùm. I jali se ho opìt hledat, ale dostávali se stále hloubìji a hloubìji do toho lesa, a pokud brzy nepøijde nìjaká pomoc, musejí v nìm bídnì zahynout.
Když bylo poledne, uvidìli na jedné vìtvi sedìt krásného snìhobílého ptáèka, který tak krásnì zpíval, že zùstali stát a jemu naslouchali. A když byl píseò dokonèil, zamával køídly a letìl pøed nimi a oni šli za ním, dokud nedorazili k chaloupce, na jejíž støechu se posadil.
Když k té chaloupce blížeji pøišli, tu uvidìli, že je celá postavená z chleba, zdobená je koláèi a okna má z èirého cukru.
„To je pøímo jako pro nás udìláno,“ øekl Honzíèek: „abychom tu požehnanou hostinu okusili. Já si vezmu kousek ze støechy a ty Grétièko, ochutnej kousek okna, bude to jistì slaïouèké.“
Honzíèek se natáhl do výšky a ulomil si kousek støechy, aby vyzkoušel, jak to chutná. Grétièka se postavila k okenní tabuli a køupala ji.
Tu se ozval z chaloupky tenký hlásek:
„Køup, chrup, škrab
kdo ujídá mùj hrad?“
A dìti odvìtily:
„To jen vítr, bratøíèek
mìsíce a hvìzdièek.“
Dìti jedly dále, bez toho, že by se nechaly zmást. Honzíèek, kterému støecha pøevelice chutnala, si utrhnul pìknì velký kousek a Grétièka utrhnula jednu celou okenní tabuli, oba se pak posadili a pochutnávali si. Tu se pojednou otevøely dveøe a staøièká žena, která se opírala o berlièku, se vyplížila ven. Honzíèek a Grétièka se velmi polekali, že jim jídlo z rukou vypadlo, co právì drželi. Ale staøenka pokývla hlavou a pravila:
„Ale, milé dìti, kdepak jste se tu vzaly? Jen pojïte dovnitø a zùstaòte u mì, já vám nic zlého neudìlám!“
Popadla oba za ruce a zavedla je do chaloupky. Pak jim nanosila dobré jídlo, mléko a lívance s cukrem, jablky a oøíšky. Potom jim dvì krásné postýlky bíle povlékla, Honzíèek i Grétièka se položili do nich a mysleli, že se ocitli v nebi.
Ta staøenka se k nim mìla pøátelsky, avšak byla to zlá èarodìjnice, která na dìti ...

  • Libri.it

  • Libri.it