GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB

Title:HAVRAN
Subject:FICTION Scarica il testo


GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB
Havran


Byla jednou jedna královna, ta mìla malou dcerku, kterou musela ještì nosit na rukou . Jednoho dne bylo dítì tak nezbedné, že mu matka, co chtìla, mohla øíkat, nic nepomohlo. Tu byla královna tak rozezlena, že když kolem zámku letìli havrani, otevøela okno a pravila:
„Pøeji si, aby ses v havrana promìnila a uletìla pryè, abych mìla koneènì klid.“
Sotva ta slova vyslovila, dítì se v havrana promìnilo a z rukou jí vyletìlo. Havran odletìl do èerného lesa a tam zùstal a rodièe o nìm vícekrát neslyšeli.
Jednou kráèel tím lesem muž, jemuž matka pøi køtu vybrala jméno Niklot, slyšel havraní hlas a když po tom hlase došel až k havranovi, ten mu pravil:
„Já jsem zakletá královská dcera, ale ty bys mne mohl vysvobodit.“
„Co mám udìlat?“ zeptal se Niklot.
Havran pokraèoval: „Jdi dále do lesa, až najdeš dùm, kde bydlí jedna stará žena, která ti bude nabízet jídlo a pití, ale ty si nesmíš nic vzít; když se nìèeho najíš nebo napiješ, tu upadneš do hlubokého spánku a nebudeš mne moci vysvobodit. V zahradì za domem je pahorek, na tom budeš stát a èekat mne. Po tøi dny ve dvì hodiny po poledni za tebou pøijedu v koèáøe, poprvé bude tažený ètyømi bílými høebci, podruhé hnìdými a tøetí den èernými høebci; ale když nebudeš vzhùru, nýbrž usneš, tak to vysvobozena nebudu.“
Niklot slíbil, že vše udìlá, jak si on pøeje, ale havran øekl:
„Já už dnes vím, že mì nevysvobodíš, že si nìco od té ženy vezmeš.“
Tu Niklot ještì jednou slíbil, že se bude pøed jídlem i pitím mít na pozoru. Když však do toho domu pøisel, ta stará žena mu øekla:
„Ubohý chlapèe, jistì jste vysílený, pojïte a obèerstvìte se, jezte a pijte.“
„Ne,“ øekl Niklot: „nebudu nic pít ani jíst.“
Ale staøena mu klidu nedala a pravila:
„Když nechcete nic jíst, tak si dejte aspoò jeden doušek, jednou je jako nikdy.“
Tak se nechal Niklot pøemluvit a jednou se napil. Po poledni vyšel ven do zahrady na pahorek, aby na havrana èekal. Ale najednou na nìj padla velká únava, nemohl se jí ubránit a lehl si , však spáti nechtìl. Ale sotva se pohodlnì uložil, oèi se mu samy zavøely a on usnul. Spal tak tvrdì, že ho nic na svìtì probudit nedokázalo. Kolem druhé hodiny odpolední pøijela princezna v koèáøe, taženém ètyøi bílými høebci, ale byla smutná a øíkala si:
„Vím, že spí.“
A když vjela do zahrady, ležel Niklot na pahorku a spal. Vystoupila z koèáru, šla k nìmu a tøásla s ním, volala na nìj, ale on neprobudil se.
Druhého dne v poledne zase pøišla ta stará žena a nabízela mu jídlo a pití tak dlouho, dokud si alespoò jeden doušek nevzal. Pøed druhou hodinou odešel Niklot opìt do zahrady na pahorek, aby na havrana èekal, ale padla na nìj opìt tak velká únava, že ani údy nemohl pohnout a pomoci si nemohl, položil se a upadl do hlubokého spánku. Když princeznu v koèáøe spøežení hnìdých høebcù pøivezlo, byla opìt smutná a øíkala si:
„Vím, že spí.“
Šla až k nìmu, ale on tvrdì spal a neprobudil se.
Druhého dne Niklotovi staøena øekla: „Copak to má být? Nechcete jíst ani pít, chcete snad zemøít?“
A Niklot odpovìdìl: „Já nechci a nesmím jíst.“
Ona ale pøed nìj postavila mísu s jídlem a sklenici s vínem a ta vùnì k nìmu stoupala, tak nemohl odolat a jeden mocný doušek toho vína vypil. Když pøišel jeho èas, odešel do zahrady na pahorek a èekal na princeznu, ale byl ještì unavenìjší než pøedešlého dne, lehl si a zase usnul tak tvrdì, jakoby ho do vody hodil. Kolem druhé hodiny pøijela v koèáøe taženém ètyømi èernými høebci princezna, opìt celá smutná pravila.
„Vím, že spí.“
A když k nìmu byla pøišla, vidìla, že opravdu tvrdì spí. Tøásla s ním mocnì a volala na nìj úpìnlivì, ale on se neprobudil. Tu vedle nìj položila chleba, kousek masa a láhev vína, toho pití a jídla nikdy neubývalo, a kdo snìdl, co chtìl. Pak si sundala zlatý prsten, na kterém bylo vyryto její jméno, a dala mu ho na prst. Nakonec vedle nìj položila dopis, kde mu co se událo vypsala a taky mu napsala, že pokud ji øece jen vysvobodit chce, pak ji najde na zámku na Sklenìné hoøe. A když hotova byla, sedla si do koèáru a ten ji ke Sklenìné hoøe vezl.
Když se Niklot probudil a vidìl, že zase usnul, propadl velkému smutku a øekl:
„Tak mìla pøece jen pravdu, nevysvobodil jsem ji.“
Tu mu padl pohled na vìci, které vedle nìj ležely, a vzal do rukou ten dopis, který mu dívka napsala. Ihned vstal a rozhodl se na Sklenìnou horu vydat, ale nevìdìl, kde leží.
Šel dlouho tím èerným lesem, ubìhlo celých ètrnáct dní a stále mu konce nebylo. Tu se setmìlo, a protože byl velmi unaven, lehnul si do køoví, kde chtìl pøespati. Zrovna nastal ten èas, kdy lidé zažehávají svìtla, tu Niklot uvidìl, jak se v dálce nìco svìtélkuje, a tak se vydal za tím svìtlem. Pøišel pøed dùm, který vypadal na pohled malý, nebo pøed ním stál obr. Když Niklot toho obra uvidìl, trochu se polekal, ale nakonec si dodal odvahy a šel blíž. Obr ho uvidìl a zvolal:
„To je dobøe, že jdeš, už jsem dlouho nic nejedl, tak si tì dám k veèeøi.“
„Buï tak laskavý a nejez mì,“ øekl Niklot: „já mám dost jídla, aby ses jím i ty nasytil.“
„No jestli je to tak“ øekl obr: „to mùžeš zùstat v klidu, ja bych tì sežral, jen kdybych nic jiného nesehnal.“
Tak vešli do domu, sedli si ke stolu a Niklot vyndal chleba, maso a láhev vína, a bylo toho dost pro oba.
„To se mi zamlouvá.“ øekl obr a jedl, co mu hrdlo ráèilo.
Potom se ho Niklot zeptal: „Mùžeš mi øíct, kde bych Sklenìnou horu našel?“
„Mùžeme se podívat do mapy, jsou na ní všechny mìsta, vesnice i sídla.“ pravil obr. Vytáhl mapu a hledali onen zámek na Sklenìné hoøe, ale nic nenašli.
„Nic se nedìje,“ utìšoval obr Niklota: „mám ve skøíni ještì vìtší mapu, mùžeme se podívat na ni“
Ale to bylo taky nadarmo. Niklot se chtìl vydat dál, ale obr ho prosila, a pár dní poèká, dokud se jeho bratr domù nevrátí, vyšel nìkam za obživou. Když byl druhý obr pøišel, také se ho Niklot ptal na Sklenìnou horu, a on odpovìdìl.
„Až se najím dosyta, pak mohu najít mapu.“
Po jídle šel do své svìtnice a odtamtud pøinesl mapu, ale také v ní Sklenìnou horu nenašli, nakonec vytáhl velmi starou mapu, a koneènì se jim poštìstilo; na té Sklenìnou horu našli, ale byla mnoho tisíc mil odtud.
„Jak jen se tam dostanu?“ zdìsil se Niklot.
Tu obr pravil: „Dvì hodiny mám èas, takže tì kousek mùžu odnést, ale pak musím zpìt domù.“
Tak obr odnesl Niklota asi sto hodin cesty od zámku a øekl mu:
„Ten zbytek cesty už sám dojdeš.“
Pak se obrátil zpìt a Niklot se vydal k zámku; šel dnem i nocí, až koneènì jednoho rána stanul pøed Sklenìnou horou. K zámku vedle cesta, a on se po ní vydal, ale protože byla hora za skla, stále sklouzával zpìt a na horu vyjíti nemohl. Tak zarmoucený zùstal stát pod horou a øekl si sám pro sebe:
„Zùstanu tady dole a budu na ni èekat.“
Pak si postavil chatrè a celý rok v ni sedìl a díval se na cestu, zda princezna po ní v koèáøe nepojede, ale nestalo se tak. Tu jednou uvidìl ze své chatrèe, jak se tøi chlapi venku perou, až z nich cáry lítají., a tak na nì zavolal:
„Bùh s vámi!“
Oni se po tom hlase obrátili, ale jeho v chatrèi nevidìli a tak se znova mlátit hlava nehlava poèali. Tu Niklot opìt zavolal:
„Bùh s vámi!“
Opìt ho slyšeli, zarazili se a koukali, kdo by to mohl být, ale když nikoho opìt nevidìli, tak se práti zaèali.
„Bùh s vámi!“, zakøièel Niklot potøetí a pomyslil si: „To se musím jít ven podívat, co to ta mají.“ a ven vyšel a proè se bijí, se jich zeptal.
Tu oni mu pravili, že první má hùl, která každé dveøe otvírá, když se jich s ní dotkne, druhý prý má pl᚝, když si jej na ramena zavìsí, neviditelným se stane, no a ten tøetí mìl konì, který na tu sklenìnou horu vyjít dokázal. A oni se tedy prali kvùli tomu, mají-li si ty zázraèné vìci ponechat a v pospolitosti užívat èi si je rozdìlit.
Tak øekl Niklot:
„No ty tøi vìci bych s vámi mohl vymìnit, penìz moc nemám, ale mam také zázraèné vìci, které jsou také cenné! Ale nejdøíve ty vaše musím vyzkoušet, abych vidìl, že tu zázraènou schopnost mají.“
Tak ti chlapi ho nechali nasednout na konì, do ruky mu dali hùl, povìsili mu pl᚝ pøes ramena a když to ...

  • Libri.it

  • Libri.it