GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB

Title:BRATRÍCEK A SESTRICKA
Subject:FICTION Scarica il testo


GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB

Bratøíèek a Sestøièka


Bratøíèek vzal Sestøièku za ruku a øekl:
„Od té chvíle, co naše matka zemøela, nastaly nám zlé èasy. Macecha nás celé dny bije a vyhání nás pryè. Tvrdé kùrky chleba, které zùstanou, jsou naše strava; i ten psík pod stolem se má lépe, nebo mu èastokráte hodí chutné sousto. Bùh se smiluj, kdyby to naše matka vìdìla. Pojï, pùjdeme spolu do svìta.“
Tak šli celý den a protože pršelo, øekla Sestøièka:
„To Bùh a naše srdce spoleènì pláèou.“
Veèer pøišli do hlubokého èerného lesa a byli celí unavení žalostí, hladem a tou dlouhou cestou, tak se uložili do jednoho vykotlaného stromu a tam usnuli.
Druhého rána, když se probudili, stálo slunce už vysoko na obloze a hladilo je horkými paprsky.
Tu pravil Bratøíèek:
„Sestøièko, já mám žízeò, kdybych vìdìl, kde je studánka, hned bych šel a napil se. Slyším nìco šumìt.“
Bratøíèek tedy vstal, vzal Sestøièku za ruku a šli hledat pramínek.
Macecha byla však zlá èarodìjnice a dobøe vìdìla, že dìti utíkají a tak je tajnì sledovala, jak už to èarodìjnice umìjí, a všechny studánky, potùèky i pramínky v lese zaèarovala.
Když nyní našli jiskøivý potùèek, jak si pøes kameny zvesela poskakuje, chtìl se z nìj Bratøíèek napít, ale Sestøièka uslyšela, jak pramínek zpívá podivnou písnièku:
„Kdo se ze mne napije, v tygra se rázem promìní!“
Zvolala:
„Prosím tì, Bratøíèku, nepij, sic se zmìníš v divokou šelmu a mne roztrháš!“
Bratøíèek se tedy nenapil, i když mìl tak velkou žízeò a pravil:
„Dobrá, poèkám k dalšímu prameni.“
Když pøišli k jinému potùèku, uslyšela Sestøièka, jak si i on zpívá podivnou písnièku:
„Kdo se ze mne napije, ve vlka se rázem promìní!“
Zvolala:
„Prosím tì, Bratøíèku, nepij, sic se zmìníš ve vlka a mne sežereš!“
Bratøíèek se tedy nenapil a øekl:
„Dobrá, poèkám k dalšímu prameni, ale tam se napít musím, mùžeš øíkat, co chceš, žízeò mne celého spaluje.“
Když pøišli ke tøetímu potùèku, uslyšela Sestøièka, jak si i on zpívá podivnou písnièku:
„Kdo se ze mne napije, v srnce se rázem promìní!“
Zvolala:
„Prosím tì, Bratøíèku, nepij, sic se zmìníš v srnce a uteèeš mi!“
Ale Bratøíèek už kleèel dole u potùèku a té vody se napil, sotva se však první kapka dotkla jeho rtù, zmìnil se v srneèka.
Sestøièka se rozplakala nad svým ubohým zakletým Bratøíèkem, srnèátko také plakalo, sedìli smutnì vedle sebe, až dívenka pravila:
„Upokoj se milé srnèátko, já tì nikdy neopustím.“
Pak sundala Sestøièka svùj zlatý podvazek a uvázala jej srnèátku kolem krku. Natrhala ostøici a upletla z ní jemný provaz, na nìj pøivázala srneèka a vedla jej dál a dál do lesa. A když byli dlouho, pøedlouho šli, pøišli k lesní chaloupce. Sestøièka se podívala dovnitø, a protože chaloupka byla opuštìná, pomyslila si:
„Zde bychom mohli zùstat a bydlit.“
Pak nasbírala srneèkovi jemné chvojí a mech, aby mu z toho mìkké lùžko upravila a každé ráno pak vycházela do lesa, aby tam sbírala koøínky, lesní plody a oøíšky a pro srneèka trhala hebkou trávu. Veèer, když byla Sestøièka unavená a pomodlila se, položila svoji hlavu na srneèkùv høbítek, to byl její polštáøek a spokojenì spolu usnuli. A kdyby mìl Bratøíèek svoji lidskou podobu, byl by to vìru skvìlý život, co vedli.
Dlouhý pøedlouhý èas spolu v té divoèinì sami žili.
Ale jednou se událo, že král té zemì v tom lese poøádal velký hon. Mezi stromy byl slyšet hlahol lesních rohù, štìkání psù a pokøik lovcù; a srneèek zatoužil pøevelice býti pøi tom.
„Ach.“ øekl: „Sestøièko, pus mne ven na lov, už to tu déle nevydržím.“
A tak dlouho prosil, až nakonec dívka souhlasila.
„Ale,“ øekla mu: „veèer se vra, já pøed tìmi divokými lovci chaloupku zamknu, abych tì poznala, žes to ty, zaklepej a øekni: - Sestøièko pøedrahá, pus mne dovnitø-, když to neøekneš, neotevøu.“
Srneèek vybìhl ven a bylo mu krásnì a byl celý veselý z té nabyté svobody. Král a jeho lovci uvidìli to krásné zvíøe a jali se ho pronásledovat, ale nemohli jej dostihnout, a když si byli myslili, že už ho mají, tu skoèil srneèek do køoví a zmizel.
Když se setmìlo, bìžel Bratøíèek k chaloupce, zaklepal na dveøe a øekl:
„Sestøièko pøedrahá, pus mne dovnitø!“
Tu se otevøela malá dvíøka, srnec vskoèil dovnitø a celou noc odpoèíval na svém mìkouèkém lùžku.
Druhého rána pøišli lovci znova, a když srnec opìt uslyšel hlahol lesních rohù a køik lovcù, zase nemìl stání a prosil:
„Sestøièko, otevøi mi, musím ven.“
Sestøièka mu otevøela a øekla:
„Ale veèer musíš být zpìt a svoji prùpovídku øíci.“
Když král a jeho lovci srnce se zlatým obojkem opìt spatøili, pustili se všichni za ním, ale on byl na nì pøíliš rychlý a hbitý. Tak to šlo celý den, ale nakonec jej lovci obklíèili a jeden z nich ho zranil na noze, že zaèal kulhat a utíkal pomaleji.
Jeden z lovcù se za ním tajnì vydal a sledoval jej až k chaloupce a slyšel , jak volá:
„Sestøièko pøedrahá, pus mne dovnitø!“
Pak vidìl, jak se otevøely dveøe a za srneèkem zase zavøely. Lovec šel ke králi a vše mu vypovìdìl, co slyšel a vidìl.
Tu rozhodl král:
„Lov bude ještì zítra pokraèovat.“
Sestøièka se ale strašlivì vylekala, když vidìla, že její srneèek je zranìn. Umyla mu krev, pøiložil byliny a øekla:
„Jdi si lehnout, milý srneèku, aby ses pozdravil.“
Ale ta rána byla tak nepatrná, že když srnec ráno vstal, více ji necítil, a když zvenèí uslyšel hluk lovu, øekl:
„Já se opanovat nemohu, musím být pøi tom!“
Sestøièka plakala a prosila:
„Oni tì zabijí a já tu na tom Božím svìtì zùstanu sama, nikam tì nepustím.“
„Pak zemøu od zármutku,“ odvìtil srneèek: „když slyším zvuk lesního rohu, samy od sebe mi nohy bìží ven.“
Tak nevìdìla Sestøièka jiné pomoci, než dveøe s tìžkým srdcem odemknouti a srneèka nechat celého šastného odbìhnout do lesa.
Když jej král uvidìl, øekl lovcùm:
„Nyní ho budeme celý den pronásledovat až do veèera, ale nesmíte jej žádný zranit.“
Když slunce zapadlo, øekl král tomu lovci:
„Nyní pojï a ukaž mi tu chaloupku!“
A když stál král pøede dveømi, zaklepal a zvolal:
„Sestøièko pøedrahá, pus mne dovnitø!“
Dveøe se otevøely, král vešel dovnitø a tam byla dívka tak krásná, že krásnìjší ještì nevidìl. Sestøièka se polekala, když vidìla, že vstoupil nìjaký muž, který mìl na hlavì zlatou korunu. Ale král vyhlížel pøátelsky, vzal ji za ruce a zeptal se:
„Chceš jít se mnou na zámek a stát se mojí ženou?“
„Ano.“ odvìtila Sestøièka: „Ale srneèek musí se mnou, toho já nikdy neopustím.“
Král odvìtil:
„Mùže zùstat u tebe po celý tvùj život a nikdo mu neublíží.“
Mezitím pøihopsal i srnec, Sestøièka jej uvázala na provaz z ostøice a vyvedla jej ven. Král ji posadil pøed sebe na konì a spoleènì jeli na zámek. Pak s velkou nádherou slavili svatbu, ze Sestøièky byla rázem paní královna a žili dlouhý èas spokojenì a v lásce. Také o Bratøíèka bylo dobøe postaráno a vesele bìhal po zámeckých zahradách.
Zlá macecha, kvùli které dìti tenkráte utekly do lesa, si byla myslila, že Sestøièku dozajista roztrhala divá zvìø a nebohého Bratøíèka v srnèí podobì dávno lovci zabili. Když však nyní slyšela, jak skvìle se jim vede, zloba a závist hýbaly mocnì jejím èerným srdcem a nemìla klidu a jak by tìm dvì ublížila, celé dny a noci pøemýšlela.
Její dcera, která byla ošklivá jako noc a mìla jen jedno oko, ji èinila výèitky:
„Stát se královnou, to štìstí by mìlo mnì pøináležet!“
„Uklidni se, dìvenko!“ øekla ji staøena a spokojenì pokraèovala: „Až pøijde ten správný èas, budu u toho!“
A èas se opravdu nachýlil a královna porodila krásného chlapeèka a král byl zrovna na lovu. Tu na sebe stará èarodìjnice vzala podobu komorné, vešla do komnaty, kde královna ležela, a øekla jí:
„Pojï, lázeò je pøipravená, to ti udìlá dobøe a vrátí ztracené síly, pospìš, a nevychladne.“
Její dcera jí byla k ruce, a tak obì zesláblou Sestøièku popadly a odnesly jí do láznì, tam ji položili do vany a vyšly ven. Dveøe peèlivì zvenèí zamknuly a utekly pryè. Protože ta lázeò byla pekelnì roztopená, nebohá královna se v ní za malou chvíli udusila.
Když to bylo vykonáno, vzala èarodìjnice svoji dceru, na hlavu ji posadila èepec a položila ji do postele na královnino místo. Dala jí také podobu nebohé Sestøièky, jen to chybìjící oko vyèarovat neumìla. Aby to ale král nebyl zpozoroval, mìla býti k nìmu vždy obrácená jen tou stranou, kde oko mìla.
Veèer, když se král vrátil domù a slyšel, že se mu synáèek narodil, zaradoval se od srdce a chtìl ke své ženì jít, aby seznal, jak se jí daøí.
Tu staøena rychle pravila:
„Poèkej králi, ty závìsy neroztahuj, královna se ještì nesmí dívat do svìtla, musí mít klid.“
Král to tedy neuèinil a nevìdìl, že v posteli leží falešná královna.
Když ale o pùlnoci všechno spalo, ...

  • Libri.it

  • Libri.it