GRIMMOVÉ WILHELM A JACOB

Title:BELOUŠ A VRANÍK
Subject:FICTION Scarica il testo


Wilhelm a Jacob Grimmové

Bìlouš a vraník


V jednom hlubokém lese bylo velké jezero, u kterého žil rybáø se svou ženou. Bùh jim daroval pìt synù, jednoho krásnìjšího než druhého.
Každý den, sotvaže se rozednilo, vyjel rybáø na moøe, rozhodil svoje sítì a veèer je vytahoval vždy plné krásných ryb. Jakoby na jeho práci leželo podivuhodné požehnání, které pocházelo od malého šedivého mužíèka, který se každý den na jezeøe zjevoval, z loïky do sítí poskakoval, jakoby do nich ryby vábil.
Když rybáøovi synové vyrostli, museli s ním vyplouvat na rybolov; a šlo to po øadì, každý den jeden, zbývající ètyøi zatím nosili ryby do mìsta a tam je za pìkný kousek zlata prodávali.
Nejmladší, Jaromysl, kterému bylo právì dvacet let, vyjel také jednoho dne s otcem na jezero. Ale toho dne se šedivý mužík neukázal a veèer nebyla v sítích ani rybka. Tak se ti dva brali k domovu, když tu pojednou se šedivý mužíèek zjevil a zeptal se:
„Nu lidièkové, vy lidièkové, jakpak vám to dneska šlo?“
„Špatnì, velmi špatnì,“ øekl rybáø: „nechytili jsme ani rybu.“
„Rybáøi, nechceš mi prodat svého nejmladšího syna?“
„Za žádnou cenu neprodám svou vlastní krev!“ zvolal rybáø.
„Naplním tvoji loïku èistým zlatem, budeš na vìèné èasy bohatý muž,“ øekl mužíèek: „když mi ale nevyhovíš, vìz, že už ti vícekrát nepomohu a vèera jsi chytil svoji poslední rybu!“
Tu zaèal rybáø o té vìci pøemýšlet a pak pravil:
„Dobrá, ale chci vìdìt, kam mého syna odvedeš a co tam bude dìlat!“
„Nic zlého se mu nestane, pùjde se mnou a bude krmit dva konì, jednoho bìlouše a jednoho vraníka. Ve zbylém èase se mùže procházet, jezdit na koni, prostì dìlat, co bude chtít. A každé tøi mìsíce tì mùže navštívit.“
„Tak s tím jsem spokojen,“ øekl rybáø: „pokud s tebou mùj syn bude chtít jít.“
Jaromysl byl èlovìk s dobrým srdcem a øekl:
„Otèe, když vám tím k takovému štìstí dopomohu, rád s tím šedivým mužíkem pùjdu.“
Rybáø se rozlouèil se synem i tím podivným mužíkem a když pøišel k své loïce, blyštìla se v ní hromada zlata a stal se z nìj rázem pøebohatý muž.
Jaromysl následoval mužíèka, který jej vedl stále hloubìji do lesa až ke krásnému zámku. Tam mu ukázal všechny komnaty a ty byly tak nádherné, že se to vypovìdìt nedá. V jedné z nich bylo velké množství knih.
„Ve všech tìch knihách si mùžeš èíst,“ øekl mužík: „ale na tu tam v rohu nesahej, to by bylo tvoje neštìstí!“
Naposledy jej zavedl do stáje, kde stáli dva konì, bìlouš a vraník.
„O ty se budeš starat,“ øekl mužíèek: „to je celá tvoje práce. Na tom bìlouši nesmíš nikdy jezdit, každý den mu dáš dva mázy vína a hodnì dobrého chleba, dobøe jej vyhøebelcuješ a budeš jej držet v èistotì, nebo na tom koni si velmi zakládám. Ten vraník dostane oves a seno a vodu, na nìm mùžeš jezdit domù i do lesa, kolik si budeš pøát. Všechnu práci ale musíš obstarat za denního svìtla, po setmìní do stáje chodit nesmíš. Pracuj oddanì a pilnì a neposlouchej rady své matky, pak se tu budeš mít dobøe a štìstí ti to pøinese.“
Jaromysl dal mužíkovi své slovo.
Když byl s prací hotov, èítal si v knihách a nauèil se mnohé vìci, které jen tak nìkdo neví. S tím zámkem se to ovšem mìlo tak, že s ním nebylo nìco v poøádku. Za dne obyèejnì vídal jen toho mužíèka, který každý den pøicházel a Jaromysla èasto za jeho píli chválil a vybízel ho, aby jen tak dále pokraèoval, že mu to štìstí pøinese.
Když ale veèer sedával na zahradì a nad rozliènými vìcmi pøemýšlel, èasto vídával tetelit se v temnotì dvì zjevení, o kterých nevìdìl, co øíci; snad jen to, že jedno bylo velké jako obr a pøece to obr nebyl, to druhé bylo menší a vypadalo jako žena a pøeci to žena nebyla. Zjevení se procházela po zahradì, zjevovala se a zase mizela a nic jiného Jaromysl nepozoroval, jen se mu zdálo, že to menší vypadalo velmi utrápenì a jakoby plakalo. Èasto si kvùli tomu lámal hlavu, ale nebyl z toho ani o vlásek moudøejší než døív.
Když uplynulo ètvrt roku, Jaromysl si vyžádal na mužíkovi dovolení, aby mohl zase vidìt svoje rodièe. Mužík rád souhlasil, jen Jaromyslovi ještì jednou kladl na srdce, aby radám své matky sluchu nedopøával.
Jaromysl jel na vraníkovi a døíve než se byl nadál, stáli u jezera. Když však u nìj hledal otcovský dùm, více ho nenalezl, nebo na jeho místì stál pøenádherný zámek. Dovedete si jistì pøedstavit, s jak velkou radostí jej rodièe vítali. Jeho bratøi byli všichni ženatí a stali se bohatými kupci ve mìstì. Tu mu matka vyèítala, økouc:
„Tví bratøi jsou zaopatøeni, ale ty ještì nièím nejsi, mìl bys brzy zaèít o své budoucnosti pøemýšlet!“
Potom ji Jaromysl vyprávìl, jak to na zámku chodí, což jí klidu nepøidalo a pravila:
„Nebuï hlupák a vyzvìï vše, ten šedivý mužík ti žádné štìstí nepøeje. Já na tvém místì bych musela o všem vìdìt, co v té zapovìzené knize stojí, døíve bych nemohla v noci oèi zavøít a nechutnalo by mi ani jíst ani pít. Ten mužík se o tom pøeci nedozví, musíš to dìlat potají.“
Matka do nìj tak dlouho a mnoho mluvila, dokud ji Jaromysl neslíbil, že tu knihu pøeète a jakmile se zase uvidí, že ji vypoví, co v ní stojí.
Za nìkolik dní se Jaromysl s rodièi rozlouèil a jel na vraníku zpìt na zámek.
Zpoèátku své pokušení sáhnout na tu zapovìzenou knihu Jaromysl ovládal, ale pomalouèku polehouèku, i když si byl neustále opakoval, že je mu to pøeci zakázáno, aby ji èetl, jeho pokušení rostlo. A pak si øekl, že když jen trošku do ní nahlédne, jakoby ji ani neèetl, avšak když se koneènì dal do ètení, tak nemìl pokoje døíve, dokud knihu celou nepøeèetl.
Nyní vìdìl všechno; že ten bìlouš je zakletá princezna a ten obr je její otec, kterému patøí zámek a každou noc mají svoji lidskou podobu, a taky vìdìl, jak mohou být vysvobozeni, ale v tom samém okamžiku, když doèetl, objevil se pøed ním onen šedivý mužíèek a zvolal rozhoøèenì:
„Co jsi to uèinil?!“
Zapírání nepomohlo, šedivák jej popadl za hrdlo a mrštil s ním pøed zámeckou bránu a øekl:
„Mìl si pouhý rok mé rozkazy poslouchat a pak by jsi byl šastný po celý život, nyní však budeš jen svinì pást. To je tvá odmìna!“ a zavøel bránu.
Tak zùstal Jaromysl v tom divokém lese samotinký. Ale brzy se mu vrátila odvaha, pomyslel si, že ještì není vše ztraceno, pøece nyní ví, jak by mohl princeznu vysvobodit, uøíznul si poøádnou hùl a zaèal si klestit cestu houštinou.
Mnoho dní šel dál a dál a živil se koøínky a bylinkami. Koneènì se rozsvìtlilo, jak pøišel na konec toho lesa do nìjaké vsi. Tam se poptal sedlákù, zda pro nìj nemají nìjakou službu.
„Ale jistì,“ odvìtil jeden z nich: „jestli chceš pást moje svinì, pojï se mnou.
To byl tvrdý chlebíèek, zvláštì po tom, co se tak dlouhý èas mìl tak dobøe, ale co jiného si mìl poèít? Domluvil se sedlákem mizernou odmìnu; vyhradili mu malý koutek vedle praseèích chlívkù jako místo na spaní a druhého rána vyhnal stádo sviní na pastvu.
Když tak nyní na poli sedìl a o svém osudu pøemýšlel, najednou to ve vzduchu nad ním zasvištìlo a kolem proletìl pták Noh a v dálce usednul na jednu horu. Jaromysl si zamnul spokojenì ruce a šastnì se zasmál, nebo o ptáku Nohovi se v té knize doèetl. Když pták Noh i druhého dne pøiletìl a tou samou cestou se do dáli vydal, vyprávìl o tom veèer Jaromysl sedlákovi.
„Toho ptáka znám dobøe,“ øekl sedlák: „už mi nejednu svini sežral, proto se pøed ním mìj na pozoru a do blízkosti té hory nechoï!“
„Mnì žádnou svini neodnese,“ zvolal Jaromysl: „zítra vyženu svinì rovnou na tu horu!“
„To mùžeš sice udìlat,“ odvìtil sedlák: „ale bude-li ti veèer chybìt jediná svinì, dostaneš výprask a vyženu tì!“
„Odvážnému štìstí pøeje!“ zasmál se Jaromysl a druhého rána vyhnal stádo a ubíral se s ním rovnou cestou k té hoøe, nebo i o té hoøe vám bylo psáno v zapovìzené knize.
Kolem poledne pøiletìl pták Noh jako obrovský èerný mrak a když u hory vidìl stádo sviní, snesl se jako blesk dolù a jednu do svých obrovských spárù popadnul. Ale Jaromysl nezapomnìl, co bylo v knize psáno, rychle vytrhnul Nohovi tøi péra a dvì si strèil za uši a jedno si dal do úst.
Teï byl silný a mohl létat stejnì jako pták Noh. Vytrhnul mu svini, popadnul jej za krk a tak dlouho jej rdousil, dokud pták Noh neklesnul mrtev k zemi. Potom mu Jaromysl nožem rozpáral bøicho a vytáhnul z nìj velké bílé vejce, s tím mohl princeznu vysvobodit.
Hejsa! Nyní byl Jaromysl opìt na koni a s žádným králem ani císaøem na svìtì by nemìnil.
Jásajíc a zpívajíc hnal ...

  • Libri.it

  • Libri.it